Sluníčko!
Po tolikatě dnech, kdy bylo pošmournou, hnusně, nevlídno, větrno, padala houna s háčkama, boty měl člověk od bahna těžší, než je on sám…………vykouklo v neděli sluníčko!!! Bože to vám byla taková ale krása. Svět byl hnedle hezčejší.
Já sice měla v plánu něco jinčího, ale Brtnik pravil, že musí do Hromabacha, tak jsme si nejdřív uďáli výlet do Práglu. A páč jsme vyrazili hnedle bez snídaně, stavili jsme se na pozdní a prasáckou snídani nezdravou a až pak jeli vyřizovat záležitostě.
A pak šup domů, a……..šup ven! Do lehce mrazivýho prosluněnýho odpoledne. To vám byla taková ale krása všech krás. Žádný bahno – nebo skorem žádný. A tři šikovní ohaříci. Líp to psí pánbůh nemohnul vymyslet.
Procházka byla programem a složením účastníků stejná, jako ta sobotní, lišilo se to především tím krásným počasím, kdy si člověk jde a dýchá čistý křišťálový vzduch a raduje se z těch paprskůch. Čučí na pastvinu, kde se už objevilo jedno malilinkatý jehňátko otužilec, který si hopíká bezstarostně prostorem a vyhazuje nožky do vzduchu o 106 a netíží ho nic, stejně jako vás. Dokonalá lehkost bytí. I tím, že až na jednu výjimku byla Taliprtka moc fajn.
Další, čím se nedělní procházka lišila od tý sobotní, byl cíl. Zatímco v sobotu jsme se bezcílně loncali loukama, trošku načihovali do lesa a při tom si hráli a cvičili, tak v neděli jsme to měli jasný. Museli jsme se stopovat. Páč při sobotních aportkohrátkách jsme ztratili jednu aportýrovací hračku. Koupila jsem ohaříkům teď v akci pár takovejch pískacích krávovinek z takovýho měkkýho ale odolnýho matroše, kde nehrozí, že to někteří – tedy pardon, některééé – hned nezdevastujou. Je to navíc měkký a dobře skladný. Když……..když se vám ovšem nerozbije zip u ledvinky.
Jo, jako já vím, že si za to můžu naprosto sama. Protože tam dycky narvu děsnej objem. Ale to máte – pamlsky pro tři ohaře. Hodný ohaře, snaživý ohaře. Balonky či jiný hračky pro tři ohaře, telefén, kapesník, dummíka, pytlíky a 8!!! lojovek, tedy lojových gulí. To je dost objem, že jo. No a mojí ledvince po asi třech letech každodenního používání a napínání k prasknutí došla trpělivost a povolil mi zip. Takže se nedá pořádně zavřít a než to pořeším, chodím s ledvinkou spíš otevřenou, než zavřenou a………..tak se stalo, že jsme v sobotu ………. ne, já jsem!! v sobotu někde vytratila tu epesní mega nejvíc nejlepší hračku pro Bubrdli.
Ona totiž pozorte dámy a pánové (pokud tady nějaký pánové teda jsou) , ona totiž Bubrdle již opravdu zcela a naprosto propadla aportýrování!! Zatím teda upravenýmu dle jejích možností a zálib, ale propadla. Nemožu ešče házet nějak úplně daleko, ale už můžu odhazovat dál a ona za tím odbíháááááááááááá! Loví to!!!!!!!! A chytááááá!!! Tedy si hraje! A pak mi to i zpravidla nese zpátkyyyyy! A počká, než jí to odebéřu!!! Takže s malým škobrtáním pochopitelným v jejím věku, to máme v podstatě komplet. Chápete to, přátelé? Chápete v plném rozsahu?? Já mám takovou vám ale radost!! A dokonce – za á) když jí to upadne, nebo to případně pustí a já nic jako a jenom čekám s nataženou rukou, tak sice s těžkým povzdechem leckdy, ale sebéře to znovu a pečlivě mi to předá!! Juchééé! A dvakrát Juchééé!!!! páč – páč! Za bé), a to béte teprvá koukat, ale! Jako sem koukala já! Ona vážně dokonce už i krade!! Jojojooo! Tak jako Bubinka si udělala zábavu z toho, že zlobila Štajníka děsivě tím, že on číhaje, číhaje, až já dojdu, abych mu to kopla, tak najednou…. frnk, frnk a aportek byl fuč, páč se dořítila stařenka, čórla mu to a s jiskrou v oku mi to nesla 😀 . Tak přesně k tomuhle už má teď vážně víc než nakročeno Bubrdle taky 😀 Už několikrát kradařila . Tak uvidíme, zda vážně i tady vstoupím do těch stejnejch vod. Hlavní ale je, že se baví, že si hraje. Že má na procházkách nějakej program taky. A ne jen tadáááá, fordim vpřed. Dyk to musí bejt nuda, že jo. Jsem fakt moc ráda, vždycky tak koukala na duo Rumíček a Tali, když si pobíhali za aportíkem a nebyla schopná do toho vplout a teď už doslova vlastně krauluje.
Proto jsem byla na sebe v sobotu tak načtvatá, když jsem doma zjistila, že mi jeden krab chybí. Byla jsem naštěstí prosíravá a koupila rovnou dva -protože se znám 😀 a taky proto, že aby si při hře nezáviděli, kdyby se to líbilo i někomu jinýmu, stejně jako jsem koupila hnedle dva balonky z podobnýho matroše, protože ty jsou taky v kurzu. No a dobře jsem udělala, že jsem koupila dva, protože Rumoušek se do kraba taky zamiloval a žužlá si ho a cumlá s velikánskou vášní. No a teď byl zase jeden. Takže sice pořád aspoň něco, ale jak říkám, Rumíček je z kraba taky hyn a tak jsem se rozhodla, že se pokusíme toho ztracence najít.
Nasměrovala jsem nás tudíž +/- stejným směrem a při průběžným si hraní jsem cárala očima po zemi. Zpočátku pochopitelně ne, protože jsem věděla, kde byl ešče krab ve hře. Až dole pod lesem, kde jsem Rumíčkovi a Taliprdový házela hračky zas nahoru do lesa, aby si trochu mákli a s Bubinkovou jsem si hrála na cestě. Tím pádem jsem si počáteční půlku trasy mohla užít bez pátrání. Sluníčko tak krásně svítilo!! Šécko bylo rázem hezčejší a já se kochala.
V tu sobotěnku jsem na protější louce, kterou se pak vracíme, viděla velký stádo srnek. Doteď tu byla ta naše skupinka max. pěti kousků, teď jich ale bylo tak třikrát tolik. Jasný, na zimu se sdružujou, ale tady u nás se celou tu dobu, co tu chodím, držel setrvalej stav právě – max. ta pětka. A teď najednou takový pěkný stádo. Koukala jsem na ně zdálky, jak zachází do lesa. Hezký stádečko.
Ohaříci, jako by to vnímali podobně jako já a chtěli si užít hlavně jen tak sluníčka, si spokojeně pobíhali kolem a tak jsem je nevyzývala k nějaký společný aktivitě. A když s tím pak přišel Rumoušek, řekla, jsem mu, že zatím ne, až pak. A až dole u lesa vytáhla hračky a začalo se řádit. Ale enem chvilku, radši jsme šli zkoumat les. Ešivá tam neuvidíme zase tu srnku, co tam objevila včera Tali. A ukazovala nám ji. Předpisově. Šikovná byla, přešikovná. Taky si vysloužila celou hrstičku dobrůtek. Dneska teda nic, ale to nevadilo, dopřáli jsme si tam na kládách a pařezu trocha toho tělocviku.
Moc úseků, kde bych mohla najít ztracenýho kraba už mi nezbývalo. I tady v lese jsem pochopitelně koukala, ešivá z namraženýho listí někde nevyčihuje modrý kolečko. Stejně jako s tou srnkou. Taky nic. Vrátili jsme se zpátky na cestu a já tam píchla oči do země. Sakra tady někde….je to tu nejpravděpodobnější….. a……JO!! Rumoušek stál a signalizoval mi. Našeéééééééél!! Našel, šikovnej pán!! Eeešče, že já ho mám. Jinak bychom byli bez kraba! A tak jsme si na další louce zase zařádili. Všichni komplet, přidala se k nám i Taliprtka a já nestačila metat, odebírat, přivolávat /Tali nutno na začátku přivolávat, ta se málokdy vrátí sama od sebe, když pak se do hry ponoří, už je to lepší/.
No a tady právě Bubrdlínka začala řádně kradařit. Když si Rumíček položil kraba na zem, abych mu ho čutla, už tam byla, sebrala ho a podávala mi ho 😀 . Úplně jsem četla z toho vižlího zvrásněnýho čela, který měl Rumíček, to zoufalý zvolání “Psípanebože, to snad ne! Už zase!” 😀 :D. A oproti tomu stálo její ” Hele co sem našla, nesu, dáš?! 🙂
Dočutali, doházeli a doaportýrovali jsme se až k remízkům a já šla instalovat ty lojovky. Při té příležitosti jsem zaznamenala pohyb jakýsi – nejspíš zajíc? – na pruhu louky mezi remízky a lesem. Tak se tam pak zajdeme podívat. Nacpala jsem všechny svoje čtyři krmítka, obešla remízky a zamířila tam. Ohaři nadšeně skenovali povrch, bylo přesně vidět, kde se zajíc pohyboval. Odběhl dřív, než jsme dorazili a tak nebylo jak trénovat. Jen to odvolání ze stopy. A to taky není marný cvičení vlastně. Doskenováno, dočmucháno, docvičeno a mohlo se jít domů. My dvě s Tali vojtěškou, Rumíček po cestě, aby tam podepsal a přepsal, co bylo novýho. Bubina pobíhala mezi námi. Než jsme došli úplně nahoru, sešikovala jsem si je u nohy a přešli jsme u kapličky na kaskádu louček, která nám umožní, když dolů půjdeme nad hřbitovem, že se vrátím domů s čistou bandou a ne zabahněncema.
Páč, kdo to má furt otírat těch dvanáct – s kocourem šestnáct – nožiček. Ne?
Hezky vyvětraní, upadli ohaříci do bezvědomí a já si mohla dát zaslouženou kávičku u kamen. Dobrá neděle to byla. Ešče jí teda pěknej kus zbýval, ale i tak. Kdepak zimní sluníčko, to má velkou moc!
Ona vážně dokonce už i krade!! Jojojooo! Hele, to nevypadá moc výchovně 🙂 Takhle mít radost z malý loupežnice 🙂 Ale získala jsem pocit, že pro Indy taky nutně potřebuju kraba. Mocmoc prosím o kontakt, kde ho sehnat.
Mirko krab je výýýbornej
tudle hele
https://www.superzoo.cz/hracka-dog-fantasy-latex-krab-10cm-modra/
já už objednala další tři radši 😀
Mám radost, že Bubrdle kradaří, to je jasný, že jo 😀 Páč to znamená její vlastní inciativu ve hře a to mám velkoradost. Nutně potřebuju, aby si psi hráli, bez toho nemožu bejt. Vždycky, když jsme svýho času chodívali na společný výlety s Ajšopáníkem a Ajšičkou, tak chlapi byli vždycky tři kilometry před náma, votrávený, že se cárám vzadu, protože jsem si tam hrála s tou bandou ohaří. Dělá mi to dobře na duši 😀
Ještě info – není to nic velikýho jo, tak velikost koblihy?
Jojo, velikost dobrá. Ona Indy je opatrná na to, co vezme do tlamky, klasický žužlopichlobalonky jsou prej nebezpečný a koušou, přinese to tak dvakrát a pak dělá ksichty, že jí to ubližuje. Ono obecně nosení věcí je prej práce a ne hraní. Teda venku, doma furt něco tahá – tedy musí to bejt měkký a neškodný.
No tohle je na žužlání aspoň podle RUmíčka fajn, tak snad se to bude líbit i paní Indíře?
Dej pak report.
Kupovala jsem i ty zelený balonky, dobře se to zmáčkne do kapsičky. pro představu v jedný kapsičce u svý nový ledvinky- mám dva balonky a dva kraby, šécko to hezky jednotlivě zmuchláš do dlaně
Tak teda podávám report. Aktivně jsem objevila, že mají mít kraba kousek od nás v Zoohitu, kde jsem do teď nikdy nebyla. První zádrhel byl už v tom, že parkoviště nebylo tak prázdný, jako na letecký mapě, ale to jsem nakonec zvládla. Potom po půlhodinovým hledání mi prodavačka řekla, že když maj na stavu mít poslední kus, tak to von už tam nejspíš nebude. No nic. Vybrala jsem nějakou pankáčoidní svítivě žlutou mičutku, luxusně měkoučkou. A co na to asi tak řekl čokel? Prej že to vypadá nebezpečně, ale když je to nový a její, tak tomu dá šanci. No ale furt se to snažila vyměnit za něco známýho a bezpečnýho, ideálně z neoprenu nebo plyšáka. No nicméně doma to aspoň vzala do tlamky. Na procházce už na to zcela prděla – jako radostně za tim vyběhla, načež v cíli udělala gezicht jako že to je zase tendle hnus podezřelej, a tvářila se, že jen běží náhodou kolem a ta věc se jí vůbec netýká. Ale hnusnej klacek popadla s chutí, to zase jo. No tak poslední pokus proběhl po návratu doma na zahradě, kde to radostně i párkrát popadla, ale rozhodně to ke mně nedonesla, jen to flusala, aby ji to rozparádilo do šílenýho trysku (bez mičudy), při kterým převorala půlku zahrady. No nicméně to nevzdávám, mičuda zůstala v kapse venčící bundy, jen doufám, že mi tam nebude pištět, až půjdeme v sobotu s Indou do sámošky pro noviny.
Mirko!!!! 😀 😀 já to ještě nedočetla, skončila jsem hned na začátku u potíží s parkovištěm 😀 😀 😀 😀 😀 Och bože, jak Ti rozumím!! Směju se tu, až si musím vzít kapesník. Promiń. A jdu číst dál 😀
🙂 Já si Inďuli představuju, jak se snaží vyměnit to. Hrozně mě baví, jaký oni mají myšlenkový pochody. Já jsem takhle pištěla právě včera, když jsem v tom Superzoo byla vyzvednout svou zásilku dalších krabů a balonků – nekupte to do zásoby, když to momentálně stojí fakt pakatel a čokle jsou tři a z toho jeden demolitiondog. No a měla jsem plný ruce, ta jsem to čapla pod paždí a…….. cestou do auta vydávala zajímavý zvuky 😀 😀 Tož ať se časem mičutka Inďuli zalíbí. Možná by jí k tomu aportování mohl taky pomoct taky ten plnící dummík. Strávila jsem včera spoustu času, ve snaze najít to, co jsem koupila já, ale prt. 🙁
Dole už mě to nechce pustit, tak jsem se upíchla ještě sem. Na tom parkovišti to bylo fakt nečekaný, já před vočima ten náhled z Map a vono prt, všichni asi chtěli taky koupit vokamžitě kraba. A na mý parkovací místo se pak chtělo nacpat asi 5 aut naráz. Hele já to aportování teoreticky znám, včetně dummíků nebo jinejch měkkejch pytlíčků, ale nějak nám to nejde dotáhnout venku a taky to nefunguje na ničem normálním (činka, mičuda). A když je venku bahno, tak ta spotřeba vohnusnělejch plyšáků stoupá, a ji to stejně nějak moc nebere. Prostě si asi hraje jinak, nebo furt simuluje práci. Kdežto doma mi nanosí ze svojí bedny všechny svoje majetky a pak je zase na povel postupně pouklízí, a to včetně těch nebezpečnejch, jen teda u těch nebezpečnejch (tvrdý, pichlavý) k nim přistupuje opatrně a často uskakuje, když ji zákeřně přepadnou.
No jo, Mapy- zrádný Mapy 😀 😀 , ovšem bez nich bych se nikam nedostala 😀 (ne, že bych se rozjezdila úplně do neznáma teda. Vidím to v živých barvách, chudero. 😀
A jak si hraje ráda?
Vona lítá jako pako. Ať už sama, nebo se psama (a dřív si často ani nevšimla, že už ji ani nikdo nehoní) nebo se mnou. Asi měla bejt chrt, i když postavu na to teda nemá. A doma teda furt něco měkkýho pískacího nosí, ale častějc to používá jako tiskovýho mluvčího, než že by to bylo úplně čistě hraní. A absolutně nejmilejší plyšák nebyl ani tolik o žužlání – milovala kačenku po dětech, která po zmáčknutí káchala ještě asi půl minuty – prostě to na ni skoro samo mluvilo a ona si k tomu poknikávala. Když to odešlo do věčnejch lovišť (mluvicí strojek domluvil), byl to málem konec světa, jak se to snažila zase rozpovídat. Mimochodem kachna byla z froté – to je prej do tlamky moc příjemný.
Tak jí ten aportík -nějaký z oblíbených – přidělat na provázek? Aby to nejdřív honila, honila a až to drapne, tak si ji s tím za ukrutnýho chválení přitáhnout jemně, odměnit, vrátit a nechat polítat, netrvat na přinesení, v nestřeženým okamžiku sebrat. Udělat to jednou, jedinkrát. Další pokus s větším odstupem. Aby se naučila to, že když to přinese, tak dostane tu odměnu co chce – tedy moct si s tím polítat a nic dalšího nemuset, a že tahle odměna přijde, když to přinese – což způsobíš zpočátku tím jemným “přitažením, či spíš přivedením” na špagátku tý hračky. Už i ta samotná hra s hračkou na špagátě by jí měla vyhovovat, že lítá jako pako sem a tam. A až si to takhle zažije a bude jí to bavit, zkusíš to bez tý provázkový navigace, prostě si ji přivolat, aby přišla sama . Musí přijít na to, že aby dostala to co chce, což je lítat jako pako, musí tomu předcházet to, že hračku dovalí. Šlo by? Takhle jsem to obdobně dělala s Rumíčkem, pro něj není odměna čistě jen samotný aportování, miluje si po ulovení ten míček žužlat. To byla ta odměna, ne další hození, ne pamlsek, ale moct si lehnout a žouželit chvilku ten balonek.
Ahoj, našla jsem na Superzoo.cz v akci za super cenu 34 Kč, podobné hračky na e-zverinec.cz za cca 69 Kč.
Asi Čenda taky dostane i když si pořád neumí moc hrát… pipin malej.
Tak než jsem to naklápala, Petra byla rychlejší. :o)
Asi s tím Čendu málo zlobíš?. Možná ale, že by taky nejdřív začal, jako Bubrdlína, přes toho plnícího dummíka? To je taková kapsa na zip, dá se do toho pár dobrůtek a pséka to spíš inspiruje k tomu, aby se o to zajímal. A pak ho s tím zlobit, aby to honil, lovil a chtěl to. Až to dostihne, rozepnout a odměnit přímo z tý kapsičky.
Čenda je opatrnej a nedůvěřivej až běda. Zkusíme to tedy přes žrádlo, tomu tedy neodolá nikdy. :o’
Takhle nějak to vypadá – já mám žlutý, aby byl dobře vidět, zkus pohledat
https://www.zoohit.cz/shop/psi/hracky_sportovni_potreby/aportovaci/aporty/124228?variantid=124228.1&abd=true&gclid=EAIaIQobChMIk-uzlN6V_QIVvQuiAx0ePAOHEAQYAiABEgI1dPD_BwE