Prvně takhle hezky cíleně, mimo zahradu. Šécko to předchozí v průběhu procházek byla taková aklimatizačka v rámci běžnýho procesu.

Předminulou neděli bylo vjédro na padnutí zasejc už, tak jsme bivakovali na zahradě a na stavbě. Já jsem krásně uklidila a vyluxovala celou plochu toho velkého rekonstruovaného prostoru, kde už máme i ty vokna!  A kde Brtnik vybourával futra a dozdíval to cihlama. Takže momentálně je to otevřený tak, jak to v budoucnu bude i posléze – volný prostor z kůchně do předsíně. Místo dveří oblouk.  Za nějakou dobu se to zase provizorně uzavře dveřma, až se bude předělávat předsíň,  ale teď je to tedy otevřený tak, jak to jednou bude na furt. A aby ohařiska netahali do provizorní kůchně zbytečně moc bordelu, dala jsem si tu práci a celou stavbu………..vyluxovala (chybělo jen, abych utřela prach 😀 😀 ).

Před tím jsem ještě odnosila hromádku štěrku, která tam byla a musím teda říct, že přes to, že jsem si kyblík nakládala jen do 3/4 čtvrtin, tak mě těch pár cest s kýblem dolů do sklepa, kam jsem kamení nosila, zas rozdurdilo záda 🙁 . Nicméně uklidit jsem zvládla, stejně jako oškrábat zeď vedle špajzky. Pravda ne až nahoru, protože s těma zádama jsem si nelajsla lézt po štaflích, ale i to Brtnikovi pomohlo.

No a pak už bylo hodně pozdní odpoledne, či spíše podvečer a já si řekla, že vytáhnu ohařiska ven. Rumíček s Tali si pochrupávali v kůchni, tak jsem neplánovaně jako první vzala Bubici Vopici. Potřebuju ji naučit, že před brankou se sedí, a za brankou se taky sedí, u silnice se taky musí sednout a pak……. pak se musí vnímat, kde je pánčička. Páč, jak fšící už víme, Bubišková  je sviň metelivá a furt to rve Fpřééééééééd!

A to jsem ani netušila, jak úspěšná tahle sešn bude teda. A mohla za to snídaně. Resp. to, že madáme odmítla pozřít plíce a tak si dala hladovku. A! To jí evidentně s odpolední hodinou pěkně motivovalo. Skorem by se dalo říct, že se ode mne tak jako nehla a furt se otáčela a několikrát dokonce ťapala úplně hezky vedle mě a já mohla cvakat a odměňovat  a cvakat a odměňovat…. jak na cvičáku 😀 . Takhle na kontakt jsme to při chůzi venku ještě teda neměli. Ba naopak v sobotu v podvečer se jí podařilo – stopka nestopka vzít mi čáru a já měla plný nohy a ruce práce. O to víc se musí trénovat. Stejně jako to sezení. Takže opět jsem si stoupla a čekala, ešivá doteče, nedoteče…. do tý mozkovny informace o tom, že se u branky sedí. A! Doteklooo, je to holka šikovná. 

No holečku, vidíš, že se  to dá, říkala jsem si radostně v duchu a z naší krátký cvičební lekce jsme se obě vracely radostně domů. Joj, kdyby nám to šlo takhle dál, to by byla krása. Bavilo nás to obě a to je hlavní. Já potřebuju, aby jí to bavilo, aby to nebyl nutnej vopruz, ale společná zábava. Tak – držte nám palce, ať  nám to vydrží.