Je moc fajn vidět ty pozvolný krůčky – i když krůčky! Kroky to jsou, co Bubišková dělá.

Včerejší – tedy minuloúterní prochajda byla moc fajná. Jak by řekla Peťa AP. 🙂 . BubiZwei, je stejnej energeťák jako byla Bubinka. I v tomhle to má stejně, jak kdyby chtěla dohnat to, co možná vůbec neměla, nebo i jen na čas ztratila. 

Už tedy při procházkách dokáže nejen hnát Fpřeeed!, ale taky se zastavit zkoumat, čuchat a značkovat. A značkuje poctivě. Zdá se, že to bude ředitelka zeměkoule. Přeznačkovává nejen Taliprtku, ale i Rumíčka 😀 . Nevím, zda on je s tím tedy spokojen.

A stejně tak, jako se tedy věnuje čmuchání a zkoumání,  věnuje taky trošku víc času mojí maličkosti  a otáčí se. Zase jsme šli naši momentálně stereotypní trasu směr nahoru kostelíček a okruh navrchu. Dala jsem pro ten den Rumíčkovi vedení a šli jsme podle něho.  Takže jsme nešli hned do bukovýho chrámu, ale odbočili jsme podél krmelce na cestu vedoucí smrčinou. Krmelec byl pro obě dámy důvodem k zastávce a zkoumání a Rumíček tak měl možnost podepisovat a číst si jakýsi psí pesemesky. Už za kostelíčkem – resp. v jeho těsný blízkosti jsem zaregistrovala obří hromadu po jakýmsi psovi. A protože jeho majitel byl evidentně dobytek, vzala jsem klacek do ruky halt já a odpálila tu hromadu stranou. Jasně, v přírodě to nesebere, ale kuwa může to odpálit mimo cestu, ne? Prase jedno. A  teď urážim ale prasata, páč ty na cestách nic nenechávaj 😀 . No takže bylo jasný, že se tu pohyboval někdo se psem a Rumíček tak dostal šanci k mnoha a mnoha podpisovým akcím. Což se mu logicky na vesnici moc nezadaří.

Všichni se pak spokojeně vydali dál a já jen řídila rychlost. Směr jsem nechala na Zrzavci a ten ho měl jasně danej. Po nějaký době jsem nás zastavila a zatímco na začátku cesty za kostelíčkem jsme si procvičili probíhačku mezi dvojkmenným bukem, kde ohaříci probíhají na povel skrz a okolo a kde jsem prvně zapojila i Bubiškovou, kterou jsem naváděla pamlskem, tak tady jsem ohaříkům hodila párkrát aportík. Bubišková si prozatím procvičovala sezení, jištěná šňůrou, neb statický polohy prej nejsou nic pro ni 😀 . Kdyby chodila do dívadla, byla by její oblíbenou hrou stoprocentně hra Odcházení od Václava Havla, páč má furt tendence odcházet 😀 😀 . A já zas teda popravdě nerada hledám 😀 .

Když jsme vyšli ze smrčiny na mýtinku, dali jsme si na zbytku kmene z poraženého buku trošku gymnastiky a i tady jsem s pamlskem bábrdlínu naváděla, aby ho aspoň oběhla. Ať se nám taky trošku zapojí. Když jsme pak zapadli zase do stínu stromů napadlo mě, že bych se pro chvíli mohla zase já přizpůsobit ohařímu tempu chůze. A tak jsem se rozeběhla. A udělala jsem jim tím velkoradost. Běželi jsme všichni takhle společně a drželi shodné tempo. Bylo to moc fajn a příjemný. Cesta vede po absolutní rovině, takže to bylo zadáčo a bez námahy. Čistě jen s radostí z pohybu a volnosti toho pohybu. Supr, supr, sůůůpr. Hulákala jsem si v duchu nadšeně. Běžím a se mnou moje smečka, taková krása! Dělalo nám to všem dobře na duši. 

Pak už jsem nás musela otočit zpátky, protože ten všední den, že jo. To máte taky povinnostě nějaký. (A to jsem netušila, jak příjemný ty povinnostě budou 🙂 ) Hezky jsme si pak společně pochodovali a já zas dala do hry obsah ledvinky, kde se schovávala šunčička a nějaký výborný (soudě dle nadšení ohařů)  grancle echtgold vyráběný. Docílila jsem poprvé toho, že jsem velmi zesílila četnost otáčení se Bubiškový. A to dokonce i při setrvání v mé blízkosti. Doteď to bylo o tom, že se otočila při kontrolování si, jak daleko jsem. Nebo taky neotočila, to je jasný 😀 . Ale teď se u mně šmrdolila stejně jako Rumoušek a já s radostí nestíhala málem ani odměňovat. Tali se totiž taky motala převážně kolem nás, aby o něco náhodou nepřišla. 

Zapluli jsme do bukovýho chrámu a spokojeně si to štrádovali směr zpátky kostelíček a domov. V jednom místě mi Tali udělala radost. Nevím, zda to byla jen náhoda, že to tak vyšlo, ale když se Bubrdlína v jednom momentě rychlejš rozpohybovala vpřed, vyzvala jsem ohaříky, ať ji přivedou. Oba znají “Přiveď Brtnika, kde je Brtnik” , kdy se za ním rozběhnou. A tady asi Tali taky pochopila, protože doběhla s Bubiškový a udělala něco-cosi, čím ji zastavila. Ešivá jí něco “řekla”, nebo stoupla – pochopitelně omylem, což se jí stává poměrně často –  na šňůru, nebo nejpravděpodobněji svou přítomností způsobila to, že se zamyšlená důchodkyně probrala k vnímání světa, to nevím, ale zastavila ji. Hned jsem za ní vyslala pochvalu a posléze se jí dostalo odměny. Stejně jako důchodkyni, která se sama od sebe  vrátila. 

No tak řekněte, zdaliž tohle není o báječný procházce, že jo.

Když jsme pak dovalili domů a zvolala jsem”Gdooo bude první u branky” hnala se Bubišková, stejně jako Rumíček k brance a vehementně se dožadovala vstupu na zahradu. Ledva jsem žiznivou zvěř obhospodařila čerstvou vodou, nastala mi právě ta milá povinnost.

Přišla totiž sousedka Vlaďka a přinesla mi vajíčka. Tak jsem ji pozvala na prohlídku našeho hradu, neb ona sem občas za starou paní zaskočila. Tak aby viděla, jak se Domeček proměňuje. No a potom nám “Zvonil telefon”, neboli šli jsme si dát skleničku medoviny. To jsem pochopila rychle, minule při tom uklízení, že jak “zazvoní telefon” někomu, tak se jde na panáka 😀 . Takže se Vlaďka nemohla bránit, musela ten telefon pochopitelně vzít. A byl z toho fajn pokec. A Brtnik, kterej poseděl, k mojí radosti, s námi, si aspoň odpočinul od starostí. Páč musíme udělat zkoušku topení a natopit taky ten beton v kterým to podlahový topení je, enemže čerpadlo, který honí vodu v okruhu tý podlahovky se nechtělo rozběhnout a on chudák celý ty dvě hodiny, co jsem byla v lese, hledal příčinu a jak ji odstranit. A je tak svělej, že na to přišel a odstranil. Takže – můžeme konečně topit. Na těch 30°C, když venku je rovnakých 30°C 😀 😀 . Halt co se dá dělat, udělat se to musí. 

No, takže to byla nejen báječná procházka běhací, ale taky veskrze pozitivní odpoledne a tak to má být.