Naše Bubi Zwei?

No, ti kdo znali Bubišku, to vědí. Protože je jí opravdu hodně podobná. Milá, skromná, vyrovnaná a momentálně nesmírně ščastlivá. A………jeví se i učenlivá. 

Víte, že já se s tím necrcám a rovnou skáčem do procesu. Prozatím tedy ne s takovou vervou jako u Bubinky, nebo Tali, protože toho prostoru momentálně tolik není, ale pracujeme, pracujeme. 

Nejvíc na přivolání a na tom, aby si nás hlídala. Jak jsem psala, nevíme zatím, jak to má se sluchem. Ještě nejsem schopná rozklíčovat, co může být horší slyšení a co je o tom, že prostě je u nás zatím krátce. Ale za ten týden si myslím, že pokrok v přivolání už můžu oznámit. Od první procházky, kdy jela a jela a jela a…………jela 😀 a byla sama za sebe, jsme na tom takhle:

Není to tak zatím úplně vždy, najdou se momenty, kdy se tzv. zasekne, ale většinu času to takhle má, takže si užívá svoboděnky. Sice šňůrový svoboděnky, ale pořád lepší, než být vodítková, že jo. Pro mě je to teda makačka ve všech ohledech. I vzhledem k tomu, že člověk musí dozorovat Taliprtku. Ta se sice taky vylepšila, ale jako Rumíček to pochopitelně nemá. A …….Rumíčka taky nemůžu zanedbávat, jen proto, že se mi snaživě šmrdolí kolem nohouch. 

Máme tetkon trochu stereotypní trasu, kterou pravidelně chodíme. U branky se vyžaduje hromadné sezení, než se vyjde ven. A to je pro zrychlenou Bubi trošánek výzva 😀 , ale i tady ji musím pochválit, logicky se to lepší. Zrovna včera se nám povedl ukázkový východ z branky. Tam už to teda pak rvala – stejně jako Taliprtka – nadšeně Fpřeeed! – ale to jsem oběma dámám rozmluvila :D. Bubi si musí myslet, že jsme nějakej sedavej klan:D . Protože sotva se ujde pár kroků, už se po nich zase chce, aby se usedlo. Ponivadž ta silnice, že jo. Tak to ji taky přijde úplně padlý na hlavu, ale i zde má smůlu, důsledně se trvá na tom, že se před silnicí sedí a jde se až na pokyn.

Pak za hřbitovem už mají volno a jde se pěkně do kopečka (taky nám to  občas už milou důchodkyni po pár metrech zpomalí a nemá snahu – tak velkou teda – to rvát splašile Fpřeeeed! Zvykám ji v průběhu procházení na to, že jsem to já, kdo určuje směr a že k tomu dávám znamení. Tuhle – to byl ouderek – mě potěšila, zareagovala bleskurychle. I proto, že trasu už zná a taky ji pomáhají reakce obou ohaříků.

Na loučce v půlce kopce si vždycky dáme malou pauzičku, aby si posekanou louku mohli pročuchat a pokud mají zájem, tak si střihneme pozornostní “cvičení”, kdy každý, kdo mi věnuje pozornost, dostane odměnu. A pak se zase sápeme nahoru ke kostelíku. O víkendu tam bylo obsazeno – kempovala tam rodina se malou roztomilou holčičkou a ešče menším chlapečkem. Až k nám voněly ty buřtiky. To jsem hnedle prosíravě velela HaaAAALT!, páč mi bylo jasný, že bychom se jinak řítili do průseru. Na pokyny ještě nedbající Bubrdlína (a odhaduju, že než se v rámci žrádla propracujeme k nějaký ovladatelnosti, bude to dost trvat :D) a Taliprtka, která by s radostí využila posléze toho, že se může přidat.

Nenene. Bleskurychle jsem zašlápla šňůru a sípajíc vysílením z toho kopce, jsem ubezpečila madáme flekatou, že pokud neuposlechne mých pokynů, namelu ji do další várky buřtů, který tam právě vidí a cítí. Cvakla jsem ji na druhý konec vodítka, na kterým jsem měla důchodkyni. Zavelela Se mnou! a šlo se. No šlo se, šlo se. Důchodkyni jsem musela “razantně” mírnit, jinak by se spíš táhlo. Resp. bych byla tažena. Už takhle jsme byli jak pojízdnej cirkus 😀 . Ale dobrý, zvládlo se to vlastně celkem slušně. Že Rumíček mi sekundoval, asi hlásit nemusím, to je jasný Erno.

Když jsme zašli za zatáčku, pustila jsem nejdřív Taliprtku a když jsem si ověřila, že nemá  nějaký zločinecký loupeživý tendence, pustila jsem na zem šňůru, na který pochodovala Bubišková a byla jsem připravená k případnýmu rychlýmu zašlápnutí, kdyby to chtěla brát smykem zpátky. Páč ty buřti voněly až sem. 

Courali jsme se hezky lesem. Ačkoliv slovo courali není úplně výstižný. Občas jsme se courali, když se mi podařilo přimět klidnou důchodkyni k tomu, že šla opravdu pomalu. Jinak jsme dost pádili. S touhle členkou našeho gangu opravdu nelze zlenivět. Nejen, že vzala čáru mně na chalupě, ale tak asi o dva dny později i Brtnikovi, kterej měl v ten moment něco k řešení s Taliprdovou. Uďál zásadní chybku, že si nejdřív nezajistil důchodkyni a ta mu vesele vzala čáru. Nějak zatím nevím, co ji k tomuhle občasnýmu úprku vede. Zpravidla se u toho tváří velice vesele. Na rozdíl od vás, který letíte prostorem a snažíte se ji dostihnout. Brtnik měl stejně nahnáno jako já, když mi vzala čáru od nás z louky směr železnice. On zase řešil to, že mu zdrhla se šňůrou. A to tak dokonale, že mu zmizla z očí a on nebyl schopen identifikovat kam se vydala. Zdržel se tím, že vyrazil za jakýmsi šelestivým zvukem v porostu lesa. To byla chybka osudová, která Výtržnici poskytla značný náskok. Byl tak vyřízenej, že zakazoval ohaříkům dejchat, páč přes jejich hlučný vydechování neslyšel ničehož. A důchodkyně to zatím valila po cestě směr domů.  Takže k tématu jaká je – helejte nejni to  s ní evidentně bez zábavy 😀 😀 .

A proto já trošku při venčení riskuju. Kde to jde natolik, abych měla přehled, kam míří a měla šanci ji dostihnout, tak jí buď mizím za mohutný buk nějaký a nebo to otáčím na druhou stranu. Aby se naučila si nás hlídat, páč se zdá, že na větší vzdálenost buď neslyší a nebo nedbá. Ani jedno nejni dobrý, že jo. Lepší je, když se bude řídit tím, kde jsme. 

Takže jsme se tedy vlastně moc necourali, minimálně já, která furt běhala. Aspoň se mi nezkrátěj žíly, že jo. Udělali jsme okruha a vrátili se ke kostelíku. S dostatečným předstihem, než vůně buřtů způsobí chaos a zmar v našem systému, jsem si obě loupeživé duše přicvakla a mohli jsme bezpečně projít kolem lákadla. A tentokrát jsem to měla těžký ale já. A to hodně.

Protože! Ta roztomilá holčička šla proti nám s miskou buřtíků a krajíců a vlídně mi nabídla, že “NA! Vem si!” Joj, tooo bylo ale silný lákadlo. Moc mě to potěšilo a tak jsem jí hrozně moc  a moc poděkovala a řekla, jí že je hrooozně moc hodná a nejhodnější, že se se mnou chce takhle podělit, že je to úžasný, protože to udělá jen málo lidí a že si toho moc vážím a že mě mrzí, že nemůžu ochutnat, protože mám tak velký břicho, že kdybych si dala buřtíka, už neprojdu dveřma 😀 Vážně kývala hlavičkou, že to chápe, zatímco tatínek s maminkou se v tichosti smáli. Vyklouzla jsem z toho ale dobře, ne?

Holčička se pak zeptala, jestli si může pejsky pohladit a vybrala si ….Bubiškovou. A bylo to moc hezký podívání na malou holčičku, jak hladí nadšenou starou psí dámu, která ještě před týdnem řvala opuštěná v kotci a teď radostně šmrdlá tím svým párečkem, který má místo ocásku  a vlídně očmuchává to malý stvoření.  Měla jsem z toho radost. 

No……..to jsem trošku-hodně odbočila od toho tématu, co? Ale vlastně zase tak moc ne, protože aspoň vidíte, že je  Bubišková nejen učenlivá a snaživá, ale taky že rozdává spoustu radosti.  A já jsem jí za to vděčná, páč v tom dnešním světě, jí zase tolikatě není. Myslím, že je – nebo bude stejnou vižlí vílou, jako byla Bubinka. A i kdyby náhodou nebyla, tak já ji stejně miluju.