A mě zase přestěhování donutilo řídit. To už víme 🙂

Sice to  nejni zatím žádný sasračný ježdění do dálek, ale pro mě je každá cesta zatím velkozážitek.  Tentokrát to byl betón, kdo mě donutil usednut za volat a když se nejednalo o nějakou velkou trasu až do Prahé, tak i tak to je furt pro mě úžasný.

Na to pondělí byl právě objednaný betónek. A já původně měla mít dovolenou, stejně jako Brtnik. Usoudila jsem poté ale, že tam tentokrát nebudu až tak moc platná a bude zbytečný ji plácat, když ji budu potřebovat vbrzku jindy. Takže se prostě musím dostat do prasé po vlastní ose. Nejdřív byla ve hře teda úplně celá trasa až do Prahé, ale nebylo jisto, zdaliž nebude Brtnik auto potřebovat a tak jsem se zkusila domluvit s kolegyněma, který jezdí přes New Bubu, ešivá bych se k nim nemohla připojit. 

Do New Bubu se dostanu hezky sama a kdyby auto Brtnik potřeboval, protože bude třeba zajet do betonárky, jako minule, hodí ho tam pan zedník, neb to má při cestě od nás domů. Betón budou po místnosti rozmatlávat spolu, takže by to nebyl případně problém, bude tam tak jako tak autem, tak ho případně odveze k tomu našemu. Holky neměly problém mě do auta přibrat, takže to klaplo suprově. 

Ráno jsem vstala svědomitě úplně včas a vypravila se dokonce s dostatečným předstihem. Vyjela jsem tedy o něco dřív, než jsem si plánovala, páč rezerva se vždycky hodí. A udělala jsem moc a moc dobře. Ne, nebojte,  nestal se cestou žáden zádrhel, to vůbec. Ale zažila jsem moc krásný ranní setkání. Za zatáčkou za kapličkou stál u cesty nádhernej srnec. Znám ho, vodí si tam dvě srnky, pobekává občas jako pomatenej dokonce i za naší zahradou. A je to fakt kusan. Nádherný parůžky, krásnou barvu a ušlechtilou hlavu. Stál tam při krajnici a díval se na mě. Já jsem zastavila a nechala ho v klidu přejít. Na druhý straně silnice se na mě ještě otočil a já tak mohla ještě chvílinku sosat tu krásu. Pak jsme se rozešli každej svým směrem. Já si to v pohodičce fordila lesama dál, on šel snídat na louku, kam jinak chodíváme s ohaříkama.

Na místě srazu jsem byla víc jak včas, tak jsem si pustila do sluchátek hošíčky a čekala. Holky mě pak nabraly a jelo se dál. Pro zpáteční cestu jsem to měla stejně – holky mě vysadí v New Bubu a já povalím směr dom. Buď sama – když tam auto bude a nebo si pro mě Brtnik přijede. A před tím ještě jsem měla ale nabitej program! Potřebovala jsem v městečku oběhnout šécko, co jsem potřebovala a naplánovala. A vzhledem k tomu, že krámky mají do pěti a my tam byli ve čtvrt na pět, jsem měla celkem hoňky. Páč to máte – pro máslo a kešu voříšky jsem musela do Pěti švestek, do zveráče pro nový provizorní pelíšky, do domácích potřeb pro porculánový misky se srdíčkama a když to stihnu, tak ešče do krámku s mobilama, páč potřebuju novej futerál na ten svůj funglnovej telefén. 

Hele stíhla sem to šécko. Auto tam bylo, tak jsem se popovezla z parkoviště do středu městečka a dala se do obíhání. Jediný co mi nevyšlo, je futerál na mobila. Páč ten jak je novej, tak je tak velkej 🙁 , že na něj futerály nejsou. Páč prej nejsou zapotřebí, když je tak oblečenej do silikóna a skla. Enemže to je oblečení pro lidi z města, ne pro nás čoklolidi, který nosíme mobil uprostřed drobků s piškůtama, že jo 😀 . No ale tak si to nechám někde ušít, řekla jsem si. Ale ulovila jsem tam redukci na nabíječku, když jsem si pánovi stěžovala, že co je novýho, je na prt , páč tyhle nový mobily mají pro nabíječky zase úplně nový konektory – tzv. blbuvzdorný – tedy, že je jedno, jak je do mobilu napíchnete, ale zase nepasujou do ostatních nabíječek. Týpek mi ovšem poradil todle-tedy redukci, tak aspoň tendle nákup jsem mu tam udělala. Připadala jsem si úžasně veledůležitě, jakpak jsem to krásně stihla. 

Sedla jsem do auta a známou trasou to valila dom. Tam už shodou okolností byl u branky Brtnik, kterej byl navíc hladovej jakooo, jakoooo pes!  Páč celej den pro samou práci neměl čas se najíst 🙁 . To je přesně ten důvod, proč ho nikdy nemožu opustit na delší dobu. Páč by sám sebe vyhladověl

A tak jsem mu navrhla,  že to otočíme a zavezu ho pro pizzu. Nadšeně mi to odkejval a dal zbytek studený sekaný, kterou se fedroval Mousesovi, kterej mě přišel přivítat. Sežral ten kus, jak kdyby taky tejden nejedl 😀 . Když už jsem to tak pěkně rozplánovala, napadlo mě, že toho využijeme a vezmeme s sebou ohaříky. Brtnik sice protáhnul obličej a já ho i chápu, měl toho za celej den dost, ale na druhou stranu, to bude pro ohaříky vítaná změna ve venčícím režimu. Pro Rumouška stoprocentně. Bude moct přepisovat a podepisovat vzkazy tam zanechané jinými.

A je vám jasný, že jsem se nemýlila. Než nám pizzu, kterou jsem předem objednala cestou v autě, připravili, obešli jsme si náměstí a Rumouš pilně podepisoval a podepisoval. Přeci jen, na vesnici moc psů ven nechodí. Zato tady jo. Když jsme tak dokončovali kolečko všimla jsem si před námi dvou paní, ta jedna měla na vodítku westíka a ta druhá………vižlí babičku. Šedivoučkou, s hubičkou bílou jako ten sníh. Okamžitě se mi roztáhla huba kolem celý hlavy a šla jsem se družit. A pochopitelně nejen já. Fšicí jsme šli. Babulce bylo celých 13 let a byla úžasná. Rumíček to viděl stejně jako já a tak bylo velkodružení. Tali si “povídala” s westíkem, kterej by jinak svou kámošku srdnatě bránil a Rumoušek vedl čistě vižlí rozhovory. Když už to bylo na babulku moc, dala najevo, že končíme. V ten moment se tam přidal do družení mladej husky s holčičkou, která ho měla na vodítku. A za svou drzost s jakou se projevoval dostal od Tali ale takovou čočku, že se nepostačil divit. Inu – k princeznám je dobré se chovat, jako k princeznám 😀 . To my víme. Ovšem husky asi ne. 

Pak už mi píplo oznámení, že pizzu máme k vyzvednutí a tak jsme se rozloučili. Byla jsem ráda, že jsme ohaříky vzali s sebou, protože zkrátka fakt na vesnici se moc psů k potkání nevyskytuje. A když, tak buď ne úplně přátelských a nebo zase naopak malých a bojavých. Tak dneska si to ohaříci trošku vynahradili. 🙂 . Byl to všeobecně úspěšnej den. Já řídila, betón položen, Brtnik neumřel hlady a ohařiska měli psí kontakty. Co si přát víc, ne? 😀