Helejte, ani tomu ešče věřit nemožu! Ale dokázala jsem to.

Když se kupoval Domeček, pochopitelně vyvstala otázka jak s chalupou. Mám to tam moc ráda, máme tam  dvacet let života a práce, mám tam všechny svoje zvířata milovaný. A tak jsem se rozhodla, že se budu snažit o chalupu pečovat co nejvíc sama. 

A to pochopitelně předpokládalo jednak dostávat se tam po vlastní ose, za volantem. A taky techniku, která mi s tím vším pomůže.  Technika už by byla. Můj černej ďábel – traktůrek a moje dělo – vysavač na listí. S úklidem, že bude pomáhat robůtek Vilda.  Takže šécko nachystáno, zbýval poslední a to nejslabší článek. 

Já.

Mám pořád takový různý blokatůry  s tím ježděním a tak jsem se nedokázala nakopnout k tomu, vyrazit tam sama a sekat naši obří louku. I proto, že ta část louky, která se neseká pravidelně co 14 dní, ale jednou za, tak ta je hodně členitá, je to v podstatě takovej obří lavor a sekat v těch “stěnách” je trošánek takový ne úplně bezpečný, stejně jako v jednom z jejích konců, kde se to docela dost svažuje směr sousedovo pole.

A představa, že se to tam se mnou překlopí a budu tam sama…………. se mi to moc nelíbilo. Leč, stokrát jsem si říkala, že už by to chtělo. A trošku mě k tomu postrčila předchozí návštěva chalupy, kdy bylo krásný počasí a já měla tu část pravidelně sekaný louky hotovou tak nějak, ani jsem nevěděla jak. Takže jsem si řekla, že zkusmo začnu i v tý druhý části – v divočině, by se dalo říct. Zvládla jsem dva pruhy a zjistila jak na to, abych si poradila i s opravdu vysokou a hustou trávou. Stačí jet pomalu, občas zastavit a nechat nůž protočit, aby si mohl vyplivnout, co se mu tam hromadí. Fajn, to je supr, takže jedem dál. David jezdil sekačkou v zahradě a pak se přesunul do úvozu, kde udržujeme cestu z vesnice k nádraží celé roky průchozí jen my.

Soustředěně a pomalu a disciplinovaně – ne jako dole, kde kolikrát drandím vo sto péro  a pak se voběsím na větvích vrby, nebo vjedu do větví buku, kterej mi dá přes držku 😀 . Jezdila jsem fakt svědomitě pomalu, chybělo jen, aby mi z pusy čouhal jazyk překousnutej soustředěním 😀 . Dvakrát se mi, pravda, podařilo traktůrek zacpat, ale pokaždý se podařilo ho prošťouchnout a uvolnit. K tomu mi sloužila trubka z agipřekážek homodomo výroby – taková ta šedá instalatérská. Vozila jsem si ji rovnou s sebou a držela ji v ruce. Občas, když to se mnou hrkalo po nerovným terénu a já nadskakovala na traktůrku, připadala jsem si jak jezdec na ródeu,  kdy se musíte držet jen jednou rukou za madlo sedla. Páč jednou rukou jsem se držela volantu, nadskakovala na sedačce a v druhý jsem měla tu trubku a mávala s ní při tom drkotání ve vzduchu, jak to se mnou házelo. Musel to být úchvatnej pohled 😀 😀 .

No nicméně, polkla jsem tak docela slušnej kus divoký louky a byla na sebe hrdobec. Brtnik nebyl hrdobec, Brtnik byl naštván, že zdržuju a navíc přidělávám práci, protože to začne o to víc růst a….blá, blá, bláá. Snažila jsem se mu vysvětlit, že to dělám proto, aby tady pak nemusel lítat s křoviňákem jako pako, až to naroste ještě víc. Že teď je ideální počasí a čas, kdy je to sice vysoký už, ale traktůrek – kterej jsme navíc přesně kvůli tomu pořizovali – to ještě zvládá posekat, později už to nepůjde. Ne, načtvatej byl a vůbec nevnímal, co říkám. Že mi jde o to, sebrat mu práci, která je náročná a nebude jí muset dělat. Moc jsem ho nechápala, ale nezabila jsem ho. Nechala jsem ho být a v hlavě si kula plán.

Když už to mám takhle rozpracovaný, sakra, tak by to chtělo dotáhnout do vítěznýho konce. Využít počasí a schroupat to celý. Soukolí mozkový pracovalo na plný obrátky a já se štělovala k tomu, že tam prostě vyrazím sama. Prvního termita jsem si stanovila hned na středu, ale potřebovali jsme nakoupit a to znamenalo, že to nestihnu vyrazit včas. A ne, že by mi ten odklad vadil 😀 . Pak jsem se ale v duchu kopla do zadnice, oznámila si, že jsem posera a že v sobotu prostě pojedu! A hotovo! 

No………..a………….helejte………..já fakt jela!!! Úplně sama samotinká – ohaříky jsem nechala doma, protože bych se i bála, že se mi tam při vyjíždění a hlavně pak při zajíždění traktůrkem z a do garáže budou motat a stejně by byli celou dobu na zahradě zavření a stáli by u branky, čučeli, kdy přijedu. Nasedla jsem a vyrazila.

Abych se hned za kapličkou při vjezdu do lesa pěkně vyděsila. Nějaký zbohatlický mameluci s černejma sporťákama si vyrazili na výlet. Vzhledem k tomu, že tady ty zatáčky dost vynášej a oni to rvali docela velkou rychlostí na to, kde se pohybovali, skončila jsem málem v pangejtu. Asi si dovedete představit po jaký slovní zásobě jsem sáhla. Ani po desátý hodině by se to nemohlo vysílat 😀 . Jeli ve dvou skupinách, takže ještě, že jsem počítala s tím, že nějakej další idiot se může vyskytnout. Nebyl jeden. Odfrkla jsem si, když jsem vyjela nahoru, kde už je přehlednějš.

Vjela jsem na státovku a se stejnou svědomitostí s jakou jsem pár dní před tím drandila na tom traktůrku, jsem jela směr naše chalupa. Stáhla jsem si vokýnko, aby mohla hříva vlát 😀 a užívala si tu jízdu. Najela jsem na dálnici a poté, co jsem ji zase opustila, jsem se na první velký křižovatce zařadila do kolony stojících aut. Projížděli motorkáři, který vyjížděli v koloně z vedlejší silnice a tak si prostě stopli provoz na hlavní silnici. Jeden tam vjel, zablokoval to a ostatní nechal projet. Zvláštní takový, pro mě začínajícího řidiče, novinka, že se to taky taklenc dá 😀 

Pak už jen pěkně kousek po státovce a mohla jsem odbočovat na silničku, která přes dvě vesnice vede do tý naší. A tam jsem dojela velmi zvláštně se chovajícího bílýho Renaulta. Jelo to asi tak 25,5 km v hodině a hezky uprostřed silnice, aby to nešlo předjet. E? Nevím, co tam sedělo za podivína, který blokoval provoz a jestli to dneska bylo všecho o podivnejch řidičích. Ale byla jsem ráda, že se mi pak podařilo ho předjet. Ne z důvodu spěchání, nebo, že bych zrovna já byla Nicky Lauda,  ale proto, že tyhle extrémně pomalý rychlosti pak kolikrát vedou k tomu, že se ty auta nucený jet za hlemejžděm, chovají tak, že to je o průser.  Ve zpětným zrcátku jsem viděla, jak se to za ním pěkně štosuje a byla ráda, že jsem fuč. Dojela jsem do naší vesnice a pak už mě čekal jen úsek úvozem dolů a pak pěkně nahoru. 

“HURÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ JÁ SEM SEM DOJELAAAAAAAAAAAAA!!” zařvala jsem si, když jsem vystoupila z auta. Projela jsem předpisově brankou a rovnou se otočila, abych to pak měla už jednodušší.

A tetkonc ten další úkol. Dostat traktůra ven! No! To bude. Jo a ešče ho taky nakrmit. Hladovej mi makat nebude. Měla jsem pocit, že jsem toho víc vybryndala, než nalila do nádrže. Páč chobot na nalejvání, kterej patří ke kanystru, byl bůhvíkde. Nicméně nastartovala jsem a trochu mi to tam začoudilo a mělo to divnej zvuk. Eeejch, safra. “Zavoláme mechanika na telefénu!” poradila jsem sama sobě a šla vytáčet Brtnikovo číslo. Ten měl za úkol mít telefén neustále při sobě, kdyby se mi něco stalo – jako třeba, že se na traktoru překlopím. Poradil mi, že mám pohnout páčkou a už to mělo ten zvuk, co to má mít a taky to přestalo čoudit. A já mohla vyrazit do prostoru.

Lidi helejte, byla to směsice pocitu nadšení, že jsem taková šikovná a obav, abych se fakt nepřeklopila. I z toho důvodu jsem měla teleféna neustále při sobě. V kapsách jsem ho mít nemohla, páč při sezení na traktoru by mi překážel. Tak jsem ho zasunula pod nohavici od šortek, to tam poměrně dobře sedělo, jen to zpravidla vypadlo, když jsem sesedala. Ale to nebylo moc často. Trvalo docela dlouho, než se mi “podařilo” traktůrek ucpat. Došla jsem si zasejc pro svou oblíbenou trubku a zašťourala mohutně traktorovi v útrobách. Popojela dozadu a dopředu, počkala, až si traktor odflusnul koudel z trávy a odkašlal a mohla jsem zasejc vyrazit. 

Byla jsem ščastlivá, když se mi bez úhony podařilo překonat a vysekat ten nejnebezpečnější úsek vzadu u pole. Tam je sklon fakt nepříjemnej a když jsem měla tohle za sebou, říkala jsem si, že to bé brnkačka. A taky vlastně byla. Počásko tak akorát, traktor spolupracoval a tak jsem si mohla pískat. Řádila jsem jako černá ruka – na černým traktoru. A pak jsem zblejskla vzadu na pěšince u tratě pána z vesnice, který tam má chalupu a jezdí na ni vlakem. Byl tam tentokrát s nějakým mlaďochem a oba fascinovaně koukali, jak tam krosím zatáčky. To už jsem si krosení mohla dovolit, protože to jsem se pohybovala už na relativní rovině – i když hrbatý, takže jsem si zasejc dávala ródeo. A taky tráva tady v tom místě roste nižší, takže to byl úsek, kde jsem si mohla dovolit to rozpálit. A užívat si to stejně, jako tu jízdu autem sem. Helejte, na to, že jsem vyjížděla po jedný a v půl čtvrtý jsem měla hotovo, to je slušnej výkon!

A to jsem ještě stihla posekat i tu úvozovou cestu dolů, kterou načnul minule Brtnik a vzal ji podél okrajů sekačkou. S tím, že až přijedeme příště, vezme to traktůrkem. Tak aby nemusel, pustila jsem se do toho já. Když jsem vyjížděla, napadlo mě, že bych si měla dolejt bencýýýýn, ale pak jsem to odmávla s tím, že “To vyjde!”

Tak nevyšlo a přesně dole. Tak abych to měla zpátky co nejdál 😀 . Inu trest za fanfarónství, no. Tak jsem to pojala tak, že se proběhnu a skorem celej ten kopec zpátky k chalupě jsem vyběhla. Popadla jsem kanystřík a běžela zase zpátky. Dolila bencýýýýna a nasedla. Opět na mě musel být pohled pro bohy, když jsem se tak prděla zpátky, pravou rukou držíc volant a inštalatérskou trubku a v levý kanystr. Inu co. Hlavně, že jsem to zvládla posekat a mohla hrdě volat Brtnikovi, že už se budu vracet.

Chtěla jsem se cestou za odměnu stavit na pumpě ve vesnici za námi a dát si tam zmrzku. Pak jsem si ale řekla, že sem klustá, nebudu si zajíždět a pojedu rovnou domů. 

Zas stažený vokýnka, nadšená ze sebe, jak jsem šikovná, jsem pádila dom. Hrudní košik se mi dmul pýchou tak, že jsem ho měla větší než paní jménem Doly Bástr 😀 😀 . Chápete to? Já to fakt dokázala! 

Jsem moc ráda, protože tím pádem ubéřu Brtnikovi ze starostí a můžu to obhospodařovat pěkně sama. To sem ale holka čikovná! Dala bych si pičkůtek, ale sem klustá, takže prt. Vystačím si s tím nádherným hrdým pocitem.