Jak jsem psala, betóna se nám trošánek nedostávalo. Leč pánové to vymysleli a pořešili.

Ten kousek, co chyběl komplet v rohu místnosti, se dodělal podomácku a výška se dožene …. polystrónem. Páč co do pevnosti je to cajk i s rezervou, jde jen o to, dohnat výšku. A k tomu nám dopomáhej……….. právě polystrón. Když teda bude. A protože existuje firma Izopol, tak byl i ten polystrón a to přesně ve výšce, kterou jsme potřebovali. Paní Zvolenová opět začarovala a tak hned následující den, se mohlo pro něj vyrazit.

Shodou okolností to vycházelo na čtvrtek, kdy jsem měla dojednanej servis traktůrku. Tudíž já jsem byla ze hry, páč jsem se musela vyskytovat na chalupě a očekávat příjezd servisáka. Mimochodem…………… cena se servis traktůrku je  v současnosti tak neskutečná prasárna, že je to dražší  než servis auta???????????? Chápete to někdo? A to nemluvím o tom, že když jsem traktůrek kupovala, kupovala jsem ho v tzv. balíčku – kdy v ceně je i záruka na pět let a cena Profiservisu. Tudíž nepřepokládáte, že když dojde na konání, že se nepostačíte divit. Profiservis totiž, vážení a milí, nejni servis. Víte to? To je o tom, že když se Vám traktůrek třebas rozbije, nečekáte třeba měsíc, jako ostatní, než vám ho opraví, ale jen 14 dní 😀 😀 . Hele jo, já vím. Moje chyba. Jen teda na servisu byste za těch pět let, kdy máte záruku zdarma zaplatili přesně půlku toho traktoru 😀 😀 . Chápete to?  Já hlavně nechápu, že jsem se neztekla zteky, když mi to došlo. No niiiic, když ptáčka lapají…. že jo… 

Původně jsem měla jet na tu chalupu čistě jen já a Brtnik se měl buď věnovat stavění, nebo kácení stromůch, aby bylo v zimě dřevíčko do pece. Ano…. je to blásen, má toho málo, tak ještě šel a koupil asi deset stromů napadených kůrovcem na obecním pozemku. Obec se tak nemusí starat o kácení a vy máte dřevo za solidní cenu. Chápu ho, že do toho šel, ale není to v současnosti moc dobrej nápad. Každopádně teda nedošlo ani na stavění, ani na kácení a mazal pro ten polystrón. 

Mě a ohaříky nechal na chalupě svýmu osudu. Můj osud byl jasnej. Musím za každou cenu, fakt musím, stihnout v šíleným frontálním útoku úklid před chalupou. Páč stejně jako loni, tak i letos Brtnik propadl deprézi z toho, jak je prostor před chalupou zaplevelenj, zafoukanej, jak se ještě na nic nestačilo sáhnout. Nemám ráda Brtnika v deprézi, nechci, aby měl jakýkoliv starosti navíc, než má se stavbou. Takže to musím prostě zmáknout, aby se nestačil divit, až přijede.  Ohaříci fásli každej jednu telecí kost na hlodání a já šla řádit. Vytáhla jsem ze sklepa pod altánem dva obří zelený vaky na zahradní odpad a už to jelo. Kdo tyhle vaky zná, ví kolik toho pojmou  a jak jsou fakt obří. Když jsem běžela – fakt běžela – s třetím , už jsem byla z nejhoršího venku a mohla jsem si dovolit trošku tý komunikace s ohaříkama.

Aby si nepřipadali nějak odstrčení. Páč kosti už mezitím stihli zpracovat. Napomohla k tomu vlastně Taliprtka, která vítězoslavně objevila ve stolku házecí talíř a začla metat kozelce, že musíme jít házet talíře. Tak jsme šli. Vypadalo to, že ani jeden z nich ještě nikdy neopustil prostor domova a nikdy nebyl běhat venku 😀 😀 , jak vyváděli.

A tak jsme střídali chvilky lítání za talířem  a chvilky, kdy jsem jela dál jak életrická myša. A podařilo se mi tooooooooooooooo, podařiloooooooooooooooooo!!! Než dojel Brtnik zpátky s polystrónem a překvápkem v podobě kávičky od naší milé pumpařky ve vedlejší vesnici, měla jsem to nejhorší fakt pryč. Na zápraží ani lísteček, pěkně vycídíno, a v kamení před chalupou krásně čisto. Plevel fuč. A vycídíno i kolem garáže, kde bydlí traktůrek, páč aby se to tam manipulací při servisu nezašlapalo a nerozšlapalo ty různý větvičky, listí a tak. Prostě z prvního pohledu – krása –  vymetýno, naklizíno. 

Takže taky překvápko. A bylo vidět, že ho ocenil, stejně jako já tu kávičku.  Jsme oba zvyklý, že zahrada je hezká, sice přírodní, ale upravená a příjemná a jeho to opravdu trápí, když přijede prvně po zimě a tam ho čeká zcela jiný pohled, než na jaký jsme zvyklý. Když přijede pravidelnej chalupář po zimě na chalupu, tak to taky není žádná nádhera, ale to tam právě dojede prostě ještě na kraji zimy a startu jara, či spíš právě ještě v zimě, kdy začne ořezávat, uklízet polámaný větve, vytrhávat plevel a tak. Jenže to my nemáme teď šanci stihnout a pak je chalupa zjara taková Šmudlinka. A tetkon huž nebylááá, nebyláá. Byla to krasavice. Skorem. Ešče sice ne princezna na bál, ale krasavice ano. A Brtnik měl po deprézi. A já….. po tělesný schránce 😀 , páč co si budem nalhávat, dalo mi to dost zabrat, to přiznávám. . Bože jak mi bodla ta kávička. Hotovej nektar nebeskej 😀

Pak už jsem sice mohla zvolnit, ale byla jsem zasejc tak rozjetá, že už to nešlo zastavit. Takže jsem popadla hrábě a vyhrabala trávník pod rozložitou břízou. A když jsem měla vyhrabanej  tenhle první trávník, vrhla jsem se na záhonek zvaný Itálie. Tenhle název si záhonek nese od samého začátku našeho působení na chalupě, kdy to bylo první  místečko, který se dalo považovat tak trochu za záhonek. Sice nadivoko, ale nešť. A tvar to mělo právě dost podobný Itálii na mapě. A huž mu to zvostalo. Je to jeden z těch, který se probouzí jako první. Jsou tam modřence, tulipány, krokusy, kokoříky…. takže vyčistit se musí co nejdřív. 

Ruka je nejlepší nástroj, takže jsem to prostě vzala jako pes, vyhrabávala jsem listí a bordel rukama a říkala si, jak se na to asi tváří Taliprdová. Vona hrabat nesmí a já si tady užívám? 😀 😀 “Enemže po mě nezvostávaj výkopy, milá flekatá dámo!”  říkala jsem si v duchu 😀 .

Mezitím, co já jsem řádila v záhonkách, Brtnik se chvíli věnoval tedy panu servismanovi (alespoň teda, že to za ty prachy vzal fakt od podlahy a hrál si tam s tím dost dlouho) a posléze se vrhnul na očistu jezírka, hrabání listí pod rozložitou Pavlovnií a kontrole budek. A taky odnášení bordelu, kterej jsem zase nastřádala do zelených vaků. Páč po tom dopoledním zážehu, kdy jsem makala jak zběsilá, abych ho stihla překvapit, už jsem na transport vaků směr kompostovací hromada neměla dostatek sil. 

Jaro je v tomhle nemilosrdný. Ten začátek jsou dycinky muka. Než si tělo zvykne. Máma nahoře musela příšerně škytat, jak jsem vzpomínala na to, kterak jsme se ty první jízdy na chalupu posléze při návratech vždycky vysoukávaly z auta jak ochrnutý  a stěžovaly si na to, jak děsně nás bolej “prdelní svaly”…………… a nohy……….. a ruce………..a záda. 😀 . Jo, zahradničení je vyloženě masochismus. To se asi nedá jinak nazvat. 

Když ale pak obhlídnete svoje latifundie…………..máte vyloženě výbornej pocit. A já byla ráda, že Brtnik tentokrát odjížděl spokojenej a bez depréze nad tím, že zahradu zanedbává.