Tak jako v ten sněžný aprílový pátek, tak i hned v sobotu.

Už ráno si pochvaloval páník, že měla Tali jiný oči, výraz a že byla fajn. Ta jsem byla zvědavá, jak to bude odpoledne, protože ona to naše Talinka někdy střídá, je hodná s jedním a druhýmu přikládá do ohýnku a pak to zase prohodí. Ale………ne, tentokrát ne. 

Dopoledne se mnou oba ohaříci hospodařili v kůchni, kde jsme společnejma silama připravili oběd pro oba stavitele. Vyrobili jsme poblifku s játrovými knedlíčky, kdy zrovna tady si ohařiska vaření užili velmi. Neb jsem obírala maso do tý polévky a bylo k dispozici hoodně moc různých kousků, který do hrnce nešly. Při výrobě hovězích hambáčů už si tolik neužili, páč tam nemělo co odpadávat.  A tady se teda musím vyloženě pochválit, že se mi to velmi povidlo. Oba stavitelé zbodli dva hambáče a nezbyl ani drobeček. Mimochodem – ten dresing ze zakysaný smetany s dižónskou hořčicí – je vynikající. Kam se hrabe nějaká tatarka, nebo majonéza, je to výborný, pikantní a lehoučký. Zařazuju navždy do svýho repertoáru.

Při vaření jsme stihli i nějaký ty židlo hrátky, kdy ohaři nadšeně obíhali za maso z poléftky židle, podlejzali pod nima jako tunelem  a vůbec jsme to měli celý takový činorodý to vaření. Když pak odpoledne šel už pan zedník domů, chystala jsem se já zrovinka s ohaříky ven. Bylo jasný, že největší dávku stavebního bordelu už máme pro ten den za sebou a tak jsem se neplánovaně před odchodem zdržela při úklidu chodby a “dvorečku” před dveřma.  Protože všude suť, prach, kusy cihel. Pánové bourají podlahy o asi 60 čísel. Za tu sobotu stihli naplnit dva kontejnery a třetí si nechali přivézt na neděli, kdy budou pokračovat. Mají oba můj obdiv.  A doufám, že do rána přežijou. Jsou to oba blázni bláznivý a podle mě se navíc ešče hecujou. 

Pozametala jsem to tam a mezitím jsme si stihli s ohaříkama i malinkatě hrát. Už se nicméně nemohli dočkat, až vyrazíme. I proto, že na zápraží ležela ledvinka a v ní………..nakrájený párečky. Abychom to venčení měli takový příjemně zajímavý.

A vyšlo to. Bylo to fakt příjemně zajímavý venčení, který jsem si zase užila se dvěma supr ohaříkama. Jáááá sem dycinky taaak ščastlivá, když nám to takhle klape. Když tam jsme všichni společně a můžem si hrát, stejně jako pracovat, ať už hlavou a nebo fyzicky. Na to šécko dneska došlo. 

Nejdřív jsme se ale museli kus cesty vrátit. Páč jsem jouda obecná a zapomněla jsem na zápraží batůžek s lojofkama a jablíčkama. Vzhledem k tomu, že Brtnik byl s ohaříkama ráno veledlouho (Je to marný, je to marný, je to marný, mu říkat, že s nima ráno jednak nemusí a když už, tak nemusí tak na dlouho, když ho čeká dřina na stavbě), říkala jsem si, že skočíme jen tak v rychlosti dolů k pastvinám a zajdeme do lesa ke krmelci dát tam jablíčka, když se udělala ta zima a doplnit taky lojofky, protože kde si v týhle kose mají ptáčci teď sehnat něco do zobáčku. Krmítko na zahradě bylo dopoledne v obležení, jak se to tam slítávalo ze všech směrů. Tak natož potom dole pod lesem.

Jenže – jak říkám, bylo nám tak dobře, že se ta lehká procházka nakonec rozrostla na  víc jak dvě hodinky. Navíc nadupaný jako blásen. Došlo nejen na balonky a hraní a hledání a taky vážný aportování, ale taky na gymnastiku, páč když už jsme byli v tom lese, tak jsme rovnou zašli k našemu pokácenýmu dvojbuku, kde se hezky skáče, běhá po kmenu a jiný různý aktivity. Krom toho, že v těch místech leží ten dvojbuk, je tam taky nízký mlází. A v něm bývají zajíci. A musím Taliprtku velevychválit, že tam byla moc hezky ovladatelná hlasem, navíc hlasem klidným, přátelským. Ostatně za celou tu dobu jsem ani jednou nemusela přidat na důrazu, jak byla hodná. A to je pro mě hodně moc.

Než jsme vypochodovali z lesa pod bukem, stáhla jsem si ohařiska pěkně k noze a protože nechci, aby z lesa vybíhali na louky sami napřed, dali jsme si pochodový cvičení  s odložením na kraji lesa, kdy já vždycky vyjdu na louky první a až pak je buď přivolám, nebo pustím do prostoru. Tentokrát jsem je přivolala a rovnou zase vytáhla balonky. Ale ne, abychom si vyloženě hráli, ale trošku pracovali. Oba jsem odložila, vrátila se na kraj lesa a každému mrskla balonek tak, aby ho musel v lese v podrostu plným listí důkladně hledat. Baví mě to, jak to baví je. A proto jsme si to takhle střihli několikrát, než jsme šli dál. A tady vlastně si uvědomuju, že jsem kecala s tím, že nebylo nutno zvýšit na Tali hlas. Bylo, páč je tam rozryto od prasat a ona je taky prase, protože chtěla žrát jejich bobky. A to jako nechceme, že jo, tak jsem hókla a ona teda, že nic jako.

Minuli jsme jeden z posedů na okraji lesa a to už jsme byli na louce, kam si v létě chodím pro ty křemeňáčky. Teď tam místo nich byly dvě srnky, který to nabraly směr les. Nechali jsme je v klidu odběhnout a pak došlo na čmucháníčko.  Organizovaný. Aby taky hlava ohaří dostala svůj díl práce.  Jsem ráda, že na tohle se kdysi Tali chytla a baví jí to. Není, pravda, tak precizní, jako Rumíček, který  fakt chodí s rozvahou a důsledně a pokud náááhodou mine, sám se opraví a vrátí se, jako to udělal dneska, nicméně i Tali opravdu ráda hledá a můžu čmucháníčko použít jako super odměnu za přivolání od myších děr. 

Ještě jednou jsem vytáhla balonky a házela je ohařům tak, aby museli pořádně hledat. I tohle oba bavilo a Tali sama od sebe běhala s balonkem zpátky, aby hra mohla pokračovat. Oo-o-Oo! Psí bože, to  je tak skvělý, když to flekatý pometlo samo něco takhle chce provozovat. Jednu chvíli se mi to povedlo hodit tak dokonale, že když dlouho nemohla nic najít, doběhla zpátky ke mně, jak kdyby se chtěla ujistit, že jsem to fakt jako hodila. No, hodila 🙂 a protože bylo vidět, že je v úzkých,  tak jsem ji jako nápovědu řekla směr, kterým má běžet. Poslechla a zanedlouho radostně přicváala s balonkem.

Pak čekaly povinnosti ještě na mě. Musela jsem donést ty lojofky do krmítek. Když jsem obě naplnila, napadlo mě, že dám Tali úkol a ponese mi ten prázdnej batůžek. Mno,nebylo to úplně jako ukázkový, ale když jsem pak zkusila z  kroku zrychlit a běžely jsme spolu, nesla už batůžek hezky zodpovědně. Úplně jako ten Rumíček, který přišel na řadu hned poté. Tomu člověk nemusel říkat, co má dělat, bafnul batoh a vyrazil vpřed.  Pěkně svižně jsme vyběhli loukama nahoru k vojtěšce a tam jsem zas trvala na tom, že lítat do vojtěšky se nepůjde, ale půjde se hezky jen jejím okrajem a v mojí blízkosti. 

Protože, jak jsem psala,  dole za Domečkem je to na louce rozrytý, odbočila jsem z naší obvyklý trasy, přešli jsme přes silnici a loukou za kapličkou se vraceli dolů, aby domů místo ohaříků nepřišli prasátka. Touhle malou změnou jsem jim udělala velkou radost, neb prostě je to odbočka z denního stereotypu. Prozkoumáno, pročucháno a mohlo se jít dom. Tam nás u branky přepadnul Mouses a tak jsme se domů vrátili v hojnějším počtu, než jsme odcházeli :-).