Tentokrát se s předpovědí počasí trefili dokonale

A počasí taky odpovídalo datu, které pro ten pátek nastalo – 1. dubna – tedy apríl. Tedy aprílový počasí. U nás to znamenalo, že docela stabilně sněžilo. Ne přeháňky jak říkali, ale souvislý sněžení. A vítr. Jen to, že už je duben a předtím se díky dvacítkovým teplotám půda prohřála, způsobovalo, že sníh moc nezůstával ležet.

Když tak nad tím uvažuju, byla to vlastně docela přijatelná varianta toho ochlazení. Sice fučelo, ale sníh je pro mě furt lepší, než když leje. To bychom venku rozhodně nebyli celý ty dvě hodinky, jako tenhle pátek.

Navlíkla jsem se tak, že jsem vypadala jako panáček Mišelín. Protože jsem nedávno při procházce ztratila svou oblíbenou depešáckou čepici, byla jsem nucena si na hlavu nasadit tu Brtnikovu. Vzhledem k rozdílu velikosti našich hlav, kdy Brtnik již od dětských let má hlavu velikosti menší televize a já zas, páč jsem bezmozek, mám velikost spíš špendlíkový hlavičky (kdy špendlíkem tedy myslím ovoce, tak blbě, že by šlo o šicí potřebu, na tom zatím nejsem), je tohle řešení dost komický. Abych nebyla vesnici pro obveselení, pořešila jsem to tak, že přes tu čepici jsem ešče natáhla jak kapuce od obouch mých mikin, tak od zimní bundy. A celý jsem to utáhla tkaničkou od kapuce. Jako ochrana před nepřízní počasí a větrem celkem dobrý, ale….. Helejte, při pohledu do zrzcadla jsem si říkala, že by možná bylo bývalo lepší jít jen v tý čepici, protože to, co na mě vyjuklo z toho zrcadla, bylo dost zoufalý.  Leč, venku prostě zima, fouká, tak ……….snad nikdo venku nebude 😀

A nebyl. Jen my tři. Předchozí dva dni byl s ohaříkama venku Brtnik a popravdě, vždycky, když se vrátil, byl z chování Tali zpruzenej. Tak jsem byla zvědavá, jak to bude fungovat. Jsem teď navíc trošku v nevýhodě, neb jsem někde zašubelila svou píšťalku na kterou Tali reaguje líp, než na pískání na hubu. Tak i na tohle jsem byla zvědavá, jak si povedeme.

A helejte – vedly jsme si hrozně moc a moc hezky. Pochválit ji musím. Zase měla moc milý očička a byla za milou psí duši a ne za Babinskýho, kterýho jen otravujete. Takže – bylo to zase supr, i přes to ne úplně vlídný počasí. Kdy ale sníh s sebou nese takový  určitý utišení v krajině. Jediný, co bylo špatně, bylo to, že jsem tak blbá a zapomněla jsem doma lojový gule 🙁 🙁 . Takže naštvaná jsem byla tentokrát vyloženě jen na sebe.

Tím, jak Tali byla moc hezky napojená, se naše procházka nakonec fakt natáhla na ty dvě hodiny, který byly moc fajn a intenzivní. Nechtělo se mi sápat se rozblácenou cestičkou nahoru ke kostelíku a tak jsme zamířili na louky. Ale vzala jsem to v protisměru. Hned na začátku jsem vytáhla balonek pro Rumíčka, kterej poskakoval nadšeně kolem. Tali jsem nechala chvíli jen tak být a my si hráli. Chvíli jsme si čutali, chvíli jsem házela balonek Rumíčkovi tak, že ho vždycky musel hledat. Moc ráda se dívám na ohaře, když hledá.  Je to směs elegance a soustředění. A když pak přijde ten moment, že pach mu cinkne o jeho vynikající šňupák a otočí mu kolikrát tělo do protisměru, je to koncert.

Došli jsme až na konec pole s vojtěškou a tady jsem naopak zase nechala chvíli být Rumíčka a přivolala si to flekatý pometlo.  Už to, že přibíhala s radostí a rozjásaně bylo fajn. Hlavně pak ale to, že jsme spolu rozehráli hru na “Útočení” , kdy dám balonek na zem, ona čeká, až čutnu a já, než tak učiním, jí hrozně moc “vyhrožuju” a útočím na ní, že jako uvidí. A ona nadšeně řve jak prokopnutá. Když pak konečně čutnu, letí jako magor za balonkem, dovalí ho zpátky, flusne na zem a já jí zase vyhrožuju a ohrožuju. Magorárna veliká. Bavíme se obě.

Balonky jsem pak na chvíli zabavila a rozehrála zase odhazovanou s pamlskama, kdy jsem se vždycky snažila to hodit tak, aby to navíc museli hodně hledat. A pak jsem stála a v padajícím sněhu se kochala pohledem na dobře se bavící ohařiska. Když se dobře baví oni (povoleným způsobem pochopitelně), tak se dobře bavím i já. A je nám všem dobře.

Dole u vodárny jsem nechala Taliprtku, aby se začuchala a běžela se schovat pod cestu a za plot, který mi suprově dovoluje Tali pozorovat tak, aby ona o mě nevěděla. Enemže, že jo…. když s sebou máte potrhlýho profesóra Rumajzlíka, kterýho pohled na vás, sedící na bobku rozradostní natolik, že na vás musí nutně zaútočit a povalit vás na zem, tak pak už moc utajený nejste, protože se za á) smějete a za bé) tomu potrhlímu profesórovi “nadáváte” páč vás hodil do bláta na cestě. Tali doběhla okamžitě, naštěstí jsem se ale stihla před tím zvednout, páč nevím, ešivá by se tentokrát nepřidala k tomu, aby mě společně podupali, jak se snažil Rumajzlík.

Vydali jsme se podél remízků dál. Bylo fajn, že zas stačilo normálně zavolat, že  “Di ven, tady deme.” , aby to způsobilo, že se Tali od remízku vzdálí a bude si pobíhat v prostoru.

Ještě jednou jsme se Tali schovali za sloupem, ale našla si nás velmi rychle. A potom už jsme stoupali loukou nahoru a došlo i na trochu toho vážnýho cvičení. Rumoušek to měl se slalomováním mezi mýma nohama. S Tali tohle v terénu, navíc mokrým, nacvičovat nelze, mohlo by to pro mě být krapítek nebezpečný. A tak jsem se zaměřila čistě jen na hezký přivolání a jiný poslušnostě. 

Vojtěškou, ke který jsme došli jsem je nechala proběhnout jen po kraji. Stejně jako v remízkách se tam už může schovávat nová generace zajochů, nebo koroptví a tak je lepší mít hlavně Tali v dosahu. Bylo fajn, že se na mě podívala, a jako by to byla ta nejběžnější věc a nic jiného se u ní nedalo očekávat, to vzala na vědomí. Bez toho aby zkoušela, co to udělá, když tam zase odbočí. 

Vzhledem k tomu, že na louce za Domečkem se momentálně výkopuje a půda je mokrá a tudíž bahnitá, volila jsem takový nestandardní návrat. Přešli jsme za kapličkou na loučky za silnicí a po té poslední pomalu scházeli dolů ke hřbitůvku. U silnice si oba na tichý pokyn sedli a pak už nadšeně běželi k brance. Oba vysmátý a spokojený.  Stejně jako já. Bylo to tak fajn, že člověk vlastně ani nevnímal, že fučí a je trošku nevlídno.