Moje neutuchající nadšení z toho, že člověk venčí za světla mi vážně vydrží po celou dobu.

Neopadne ani s létem a vydrží ve mně až do doby, kdy zase zhasnou. A jsem za to ráda, o to víc si člověk to venčení vychutnává. Má to ovšem jeden háček……….jak se dny prodlužují, prodlužují se taktéž i ty procházky. A zatímco by se tak nějak člověk vracel v rozumnou dobu, aby stihnul něco doma udělat, mám s tím vždycky zjara potíž. Důvod je prostý – domů se v zimě chodí, až když je tma, ne?

A že v současný době je tma čím dál tím později, to nějak mému mozku ešče nedochází. Mám to takhle každoročně. A bylo to tak i ve středu, kdy jsem si říkala, že tentokrát fakt ale jako nebudu to venčení moc natahovat. Ale copak můžete jít domů?

Když jaro už je tady (i když z fotky to tak nevypadá 😀 , ale měla tady být fotka prvního podbělu……… ta mi ovšem při přenášení fotek někam zmizela 😀 :

Můžete jít domů, když si musíte hrát a hledat skovaný pejsci?

Když se vás pejsci ptaj….” A musíme fakt domů?”

No, nemůžete, nemůžete a tak se couráte s nima venku a najednou koukáte, že ……….,

…už se nám nějako šeří?

Ale ešče furt máte dost času a tak se couráte dál až…. se zešeří jako hodně a vy trávíte:

Krásný podvečer na pastvinách:

Ešče, že nám na cestu domů pak svítil kámoš Měsíc: