Během víkendu, co u nás byla Peťa, byli ohařiska v jednom kole.

A tak jsem si mnula ty ručičky, že je v následujících dnech budu moct “šidit”.  Protože byli pořád venku nejen s námi, ale vždycky ráno i s Brtnikem, který je rozhodně nešetřil. Každé ráno je čekal velkookruh vedoucí přes kostelíčkový kopec do vzdálené vesnice a zpátky mezi koňskýma pastvinama a pak ještě kolem statku, zpátky na louky, dolů pod naši vesnici a domů. Takže bylo jasný, že budou rádi, že jsou rádi a kratší procházky spíš ocení, protože si odpočinou.  Což v podstatě pravda byla.

A já to fakt měla v plánu. Je šidit. V pondělí jsem si říkala, že jenom dojdeme dát ptícám konečně ty lojový gule, na který jsme si o víkendu ani jedna s Peťou nevzdechly. A to to měla na starosti. Nepomohlo ani to, že jsem ji v pátek i v sobotu vynadala, že na to nepamatuje, když já už si nepamatuju vůbec nic 😀 . Takže jsem si na pindělí dala stranickej úkol, donést konečně ty gule do roští. A to že bude šécko, pak rovnou půjdeme domů.

Překvapivě jsem na gule nezapomněla a před odchodem jsem si čtyři narvala do ledvinky. Spolu s pytlíkem s nakrájenými párečky. A šlo se.  Pěkně pomaloučku, pijánkou loukou za Domečkem. Pod kapličkou jsem zahlédla, že zaparkovalo nějaký auto, takže když jsme docházeli k tomu místu, vzala jsem si ohařiska k noze. Ať už je tam pes, nebo člověk, je dobrý mít to pod kontrolou. Proti nám šel chlap, v ruce foťák a podle výrazu dost ocenil, že mám ty dva u nohy. A hezky pozdravil. To mě potěšilo.

Bylo zase nádherně, sluníčko se poctivě snažilo a dělalo jaro. Nebo min. předjaří určitě. Už když jsme došli na louku u pastvin, měla jsem pocit, že moje představa o krátkovenčení asi vezme za svý 😀 😀 . A taky jo. Rumoušek přišel ešivá si nebudeme hrát a tak jsem ten balonek z kapsy vytáhla. Nebylo žádný aportíkování, byl fotbálek. Rumouš poctivě bránil – byl v podstatě neprokopnutelnej. Tali se k nám po vybídnutí na chvíli přidala, ale jak je známo – ščítání myší je větší prioritou. Tak jsem jí po čase, kdy si nosila balonek v hubě, milej balonek sebrala, protože ho vždycky někde položila a na mě bylo, mít ho v merku a připomínat, že : ” Tali balonek, podej!” jinak by ho tam někde nechala. 

Dokopali jsme se s Rumouškem k remízkům a já začala pískat znělku, že krmení se nese. U prvního krmítka bez odezvy – když nepočítám, že tohle moje pískání předpisově přivolalo Taliprtku, aniž by ji o to někdo žádal 😀 . Inu to neva, odměnu si to zaslouží.  U druhého krmítka se po signálu začalo ozývat načuřený pokřikování a okamžitě se dostavila jedna modřina a jedna koňadra, aby mi daly co proto. Nedivím se jim, flákala jsem to kvůli kovidu a po něm po prvním doručení zásob jsem zas uďála přestávku. Naloudovala jsem krmítko co nejrychleji a odstoupila. Už nemusím odcházet. Holky tam začnou rajtovat, pokřikovat a ládovat se o sto šest. Pěkně se na to koukalo. 

Ještě kus jsme popošli dál podél remízků a zatímco Tali se věnovala svým zájmový činnosti, my jsme si s Rumíčkem “povídali” 😀

O kousek dál jsem našlápla Rumouškovi čmucháníčko. Krásně si to vypracoval, neminul vůbec nic a byl ščastliv. Pak jsem totéž připravila pro Tali, kterou jsem následně odvolala od myšoďůry a pak ji poslala na “stopičku”. Rozjásaně do toho vlítla a tím pádem nebyla tak precizní jako Rumíček. Konec stopičky, kde měla nasypaný dobrůtky ale pochopitelně vystopovala a nadšeně vyzobala. Rumoušek se vydal v jejích stopách a vyčmuchal si to, co ona přeběhla. Oba byli spokojení a já taky. Bylo tak krásně….

A pak jsem si vzpomněla, že jsem vlastně ale dneska chtěla udělat to venčení kratší. A taky……..se zkusit trošku rozběhnout. A tak jsem se rozběhla. A abych to vzala od podlahy, tak rovnou do kopce. Neběžela jsem ani rychle, ani dlouho, ani daleko, jen jsem si tak popoběhla a oba ohaříci se ke mně přidali. Vyběhli jsme skorem nahoru a bylo to fajn. V tom sluníčku odpoledním s větrem ve vlasech……… a tak jsem si řekla, že ešče domů nejdem. Vybavila jsem si, jak jsme se s Peťou povalovaly v sobotu o kus vedle a dostala chuť si to zopáknout. Vypleskla jsem se do kostřavy a Rumoušek se nadšeně nařítil za mnou. 

Žďuchla jsem do něj, on zaútočil a uuuuuuuuuuuuuuuuuuž jsme se rvali. Jako ty koníky. Rumouš občas metal kotrmelce, já ho držela tu za krček, tu za nožičku, kterou jsem mu ulamovala a on mi útočil na hlavu. Smáli jsme se oba a on byl vyloženě Blažej. Bylo mi trošku líto, že o tohle Taliprtka přichází a zkusmo jsem na ní zavolala. Otočila se a rozeběhla se. Udělala jsem na zemi hravou poklonu a ona přidala. Vlítla do mě jak do hodin a řehtala se.  Ač to byl jen krátkej záblesk, protože se poté vydala zase za svým, byla jsem za to ráda. Ono teda popravdě – prát se s ní – je trošku o život, protože když ona se rozdovádí, tak svoje tělo moc neovládá. A ani tu svou razantnost. Zůstala jsem kupodivu vcelku a tak jsme se pomalu mohli vydat k domovu. 

Hm, z krátkýho venčeníčka se to nějako natáhlo k návratu až v půl sedmý. Brtnik už se ani nedivil, nekomentoval to. Ani vlastně nemohl, tou dobou brousil poslední dva trámy. A když skončil, nahnala jsem ho obratem do kópelky, neb byl zaneřáděn dřevěným prachem ze starých trámů a to je věc, která mu obecně nedělá dobře. Brzkým umytím se předejde alergický reakci a nebudu se muset bát, že se mi zase opuchejřuje a skončí u lékařský vědy. Ale i tak jsem před usnutím nebyla úplně v klidu, když jsem slyšela, jak rýmuje. A doufala, že to u toho rýmování, když si po vykoupání a umytí hlavy ještě vykloktal Vincentkou a taktéž si s ní protáhnul nos, taky skončí.

No a takhle skončilo teda to moje lenošivý venčení 🙂