To už bylo chvílema vidět, že nám to ležení leze krkem všem.

Nejen nebohýmu Rumíčkovi. Na druhou stranu jsem si říkala, že mají za sebou nedávný Vánočkový maraton, kdy toho moc nenaspali. Tak vono jim to neuškodí. A striktně jsem si trvala na svém a taky jsem to sama pečlivě dodržovala.

Výjimky pochopitelně byly – kupř. jídlo. Kdo spí, nemusí jíst, to je jasný, ale kdo je vzhůru, ten hladoví. A hladoví o to víc, když je na tý dijétě, takže ……. no …….myslím, že už nikdo z nás tří nechce delší dobu vidět kombinaci vařený kuřecí-brambory a mrkev. Nebo vlastně…… takhle teda. Hlavně já určitě ne 😀 . Protože jsem se toho navařila jak pro regiment vojákůch. Tali asi v případě, že toho bude hodně a bude k tomu ještě kus pořádný flákoty, tak se i obětuje. A Rumíček ten by vlastně, jak si uvědomuju, neprotestoval vůbec. A to proto, že on to měl vždycky jen po trošce, to aby Taliprtce nezáviděl. Páč vono jako to voní, to ne, že ne. Vůbec jsem nabyla dojmu, že kdyby se občas podávalo vařené, tak že by se nikdo neurazil. A ani Mouses ne, ten byl po Talidiétě jak šílenej. Je asi zvyklý od sousedů, že se podává, i co se vaří doma a tak vždycky nad něčím vařeným taky zajásá.

Každopádně udržet je v tom pelechu bylo těžší a těžší. A tak pochopitelně narůstaly i momenty, kdy byla nějaká nenáročná akce. Buďto kontrola zahrady na vodítku a zde už Tali dostávala tik, protože nechápala, proč furt na tom vodítku. A nebo nějaký “cvičení” doma. V těch našich dočasných rozměrech se toho až tak moc nedá a tak to bylo takový dětinský hledání plyšáků. Kdy jsem jim hračku třeba schovala do hromady prádla na praní a jiný vychytávky. Opět přišlo ke slovu hlídání piškůtků a došlo na kontrolu pupíků. Což spešl v Talipřípadě bylo i zapotřebí, aby člověk viděl, jak vypadá rána – a že vypadala opravdu moc hezky. Na radu Fifijový, jsem jí  vyholené okolí rány otřela, aby ji to nesvědilo a zbytečně nevedlo k tomu, že by měla tendence o ni pečovat. Byla jsem ráda, že to je tak, jak pan dochtor řekl – že se o ni zajímat nebude. A to tedy opravdu vyšlo po celou tu dobu, než se šlo na kontrolu. 

Po dopolední aktivitě následoval opět  léžing a díky tomu, že tedy k nějaký tý aktivitě došlo, s ním i oba ohaříci souhlasili.  Kdyby i nesouhlasili, měli by bývali smůlu. Přehlasovala bych je. 😀 Mouses se k nám rád přidal a zalezl si na svůj pelíšek položený na křesle. Ad křeslo – musím říct, že další co mě udivovalo, že Tali (podvědomě??? ) neměla vůbec tendenci se nějak na ty vyvýšený místa dostávat. Byla jsem za to ráda. I z toho důvodu, že se blížil čas, kdy se v dočasný ložnico-obývačke přestane obývat a křesla tudíž půjdou do kšá, protože se tam bude rubat a stavět. Ohaříci si tak aspoň nenásilně odvykli na to, že  je mají k dispozici a chrápalo a bivakovalo se čistě na zemi.

A odpolko se šlo zase ven. Opět jsme vzali vyvenčit ovečku, ale tentokrát k tomu měla Tali takový vlažnější přístup. Svůj zájem směřovala spíš už na svoje oblíbený myše, což bylo fajn v tom, že to byla taková klidová procházka. Kdy se courala krásně na prověšeným vodítku s čumesem u země.  Ovšem jen do toho momentu, kdy se zničehož nic rozhodla, že by se do toho myšování napřela a viděla jsem, jak zabírá zadníma nohama, že by myškovala a pak hrabala. Zařvala jsem víc, než v tomhle momentě řvu. Nedovolujeme tohle za normálních okolností, natož teď, kdy posledn,í co jsem potřebovala, bylo vzepětí mustangovo, tvrdej dopad na přední haxny  a následný hrabání. Připíchla jsem ji tím zařváním z zemi  a hleděla velmi káravým pohledem. 

Vzhledem k tomu, že evidentně měla roupy, daly jsme si trochu poslušnostního cvičení – neboli chůze u nohy, sednutí u nohy, čekání u nohy a jiný nepotřebnostě, nicméně jí to zabavilo tu její makovici a přestala vymejšlet krávoviny. Rumíčkovi taky prospělo trocha toho pracovního vyžití. Jemu jsem to ještě oživila tím, že si střihnul trochu toho běhání za balonkem. Tali naopak měla v ten moment na pořadu dne hledání “ztracený ovečky”, kterou jsem dycinky vám ale překvapivě  ztratila, když ona se nekoukala 😀 . No a pak už se šlo zasejc dom a dělat léžing, což nám po tý odpolední jakoprocházce šlo všem výborně až do doby, kdy se domů přištrachal páník. 

Ty další dny rekonvalescence probíhaly v podstatě stejně, tak nemá ani cenu to pořád vypisovat dokola. Bylo to jen o tom, že jsme postupně trávili venku o trochu víc času,  o tom, že pak se vařené změnilo na syrové – zatím tedy jen v oblasti flákoty, zelenina a příloha byly pořád vařené. A co teda bylo fajn, značně ubylo kňouráního. Nejvíc ho ubylo poté, co došlo na tu syrovou flákotu. Ono to vařené asi víc možná chutná, ale projede to potrubím snadno a rychle, takže je mnonem dřív hlad. A já už se aspoň nemusela bát, když přestala kňourat,  jestli se v Tali něco neděje, netrhá, jestli dobře srůstá…. atd, atd. 

Musím Tali pochválit, že byla obdivuhodnou a k našemu překvapení hlavně ROZUMNOU pacoškou, která i vydržela celých těch deset dní opravdu vodítkově. Všude a za všech okolností. Jen ty poslední dva dny bylo vidět, že už jí hrabe 😀 😀 . Bylo to pro nás ale známkou toho, že je tedy v pořádku a nemůže se dočkat, až vystřelí do prostoru.

Než se tak mohlo stát, prodloužili jsme aspoň ty procházky. Už to nebylo jen na louce za domečkem, ale chodilo se dolů na louky. A už tam bylo vidět, jak se Tali (a popravdě nejen jí 😀 ) ulevilo, že nezůstáváme jen na louce za Domečkem, kde už to měli oba důkladně pročuchaný a všechny myšoďurky přepočítaný aspoň 10x . A já si při těch procházkách uvědomila, jak moc jsem ráda, že na něco takovýho nedošlo třeba v době našeho sžívání. Představa toho, co Tali provozovala, že by to dělala po nějaký operaci, dost se mi orosilo čelo. Takhle jsem ji mohla jen chválit a chválit. 

Jsem ráda, že je to za námi, že kontrola dopadla víc než dobře, kdy krev v pořádku, jizva v pořádku a teď jen uvidíme, co kastrace s Tali udělá. 

P.S. Každopádně jedno  plus to mít do budoucna bude – na Rumouškova starý kolínka nebudeme muset jednou řešit, aby ho hárání nevzalo tak, že to neunese.