I ten byl zase převážně o tiché domácnosti.

Kdy já jsem  hibernovala v posteli a poměrně úspěšně předstírala, že tam nejsem. Jako kdybych v práci byla, jen jsem tiše dělala dozor nad pacientkou. Ale měl pravdu pan dochtor. Nebylo ho v podstatě ani nějak potřeba. 

Tali měla spíš tendenci se čistit v zadní části těla, než na pupíku. O ten se vlastně fakt vůbec nezajímala a když, tak stačilo tichý napomenutí a ona toho nechala. 

Kdo jste kdy marodil se psem, který měl mít klidový režim, víte, že je to někdy složitý. S ohařem už vůbec. To je malá atomová életrárna, zvyklá pořád něco podnikat, lítat, pracovat. A teď se jen leží a spí. U Tali to bylo o trošku lehčí, protože za sebou měla tu operaci, která jí trošku držela na opratích. Ale Rumoušek byl a je zcela zdráv a nějak se nechtěl smířit s tím, že když je pánčička doma, že se jen v tichosti povaluje v betli.

Jenže jinak to prostě nešlo. 

Tak jsem přišla tedy s tím, že si aspoň dáme malej vajíčkovej hlavolam. Vytáhla jsem  dvě plata od vajíček a na malilinkatý částečky nalámala pičkůty. Než se šlo čmuchat, bylo “dlouho” sezení a na paničku koukání, pak následovalo ešče hlídání si plata a až poté přišlo kýžené Čmuchej! Oba si u toho vrtěli ocáskama a i Tali byla ráda, že se jen tak neleží.  Posléze jsem oba ohaříky položila a každý dostal na své přední pacičky po piškůtu na každou z nich a já si mohla odběhnout na záchod. Vzorně to OBA! vydrželi a pak si to mohli zdlábnout. Ještě jeden vajíčkovej hlavolam a šlo se zase hibernovat. 

Původně jsem si myslela, že si budu třeba číst, neb mám na stolku připravenej vánoční dáreček od Sokola – knížku o vlčáku Egonovi. A na  jeho vyprávění se moc těším. Jenže čtení mělo svoje úskalí. Ty první dny jsem měla zatažený závěsy, aby bylo šero na spaní. V současný posteli se taky špatně čte vleže a kdybych seděla – už mi ani Tali neuvěří, že se spí 😀 . Takže čtení jsem zavrhla a vzala zavděk tedy zase televizí. Zachraňoval mě seriál Petra Kolečka – Osada. Což je úsměvný a laskavý koukání, přesně to, co člověk potřebuje, když musí přestírat, že tam není.

Hibernování jsme pochopitelně občas přerušili venčením. Hned to první bylo ráno, když páník odjel a my jen krátce vyběhli vodítkově na zahradu a šup zase zpátky do duchen. Já teda ešče před tím vždycky obstarala kamna, vynosila popel a zatopila. Ať má pacoška hezky teplíčko. A i tak jsem ji vždycky – k její radosti, zachumlala do tý mojí tlustý dřevorubecký vesty. Ona si tam strčila čumes a spala. I ten Rumoušek chrápal, protože to je na ně nekřesťanská hodina v pět ráno, že jo. I dopoledne se šlo lehce na zahradu, ale odpolko už to prej nestačilo. A protože sám pan dochtor hovořil velmi optimisticky, když nás propouštěl domů, tak jsme odpoledne tu zahradu opustili. Aspoň na chvíli. A zcela pochopitelně pořád na vodítku, na tom se ostatně pohybuje doteď, kdy to píšu a kdy nás dnes čeká kontrola.

Nešli jsme tentokrát ovšem sami – protože Taliprtka si cestou vzala z hračkárny ovečku. Podpořila jsem ji v tom, že je to fajn, že vezmeme ovečku vyvenčit a šlo se. A nešli jsme tentokrát ani jen za branku a zpátky, ale pomaličku jsme došli na louku za Domečkem. Musím Tali pochválit, že v týhle době těsně po operaci se chovala k mojemu překvapení opravdu disciplinovaně a spořádaně, bez nějakých, doslova řečeno, debilitních nápadů, jaký jsou jí vlastní 😀 . Chodili jsme si prostorem hezky na důchodce a ona venčila tu ovečku.

Pro Rumíčka jsem měla s sebou žužlopichlo balonek, kterej jsem mu házela, aby měl taky nějakej pohyb  a ne, že se bude furt válet, že jo. On ho teda pochopitelně po práci bral páník ven a chodili spolu na procházku. Ale to se šlo a Rumíček je zvyklý pořád něco podnikat a když to nemá…….. je velmi poznat, že mu to chybí. Takhle byl radostnej – měl svůj žužlopichlobalonek, kterej dlouho ve hře nebyl, mohl lítat jako ten blásen vysokou travou a já se mezitím, než se vždycky dořítil zpátky,  mohla věnovat i pacientce. 

Na tý bylo vidět, že tak jako trošku závidí Rumíčkovi aktivitu, ale  – k mojí spokojenosti – se do nějakých větších akcí právě sama nehrnula, neb si byla vědoma, že to jako bolí, to kuchnutý tělo. Aby nebyla škodná, podnikala jsem s ní přesně to, co s Rumíčkem, když byl po operaci loni zjara on. Chtěla jsem po ní, ať mi ovečku podá, sedne si a čeká. A položila jsem milou ovendu jen kousíček před ní, aby jí stačilo se zvednout a podat. Jako když učíte aport na začátku. Mohla tak tudíž taky “pracovat”. Aby to nebylo jednotvárný, občas jsem jí v nestřeženým okamžiku schovala ovečku za trs trávy a mohla ji hledat. Ocásek jí vesele mlel a byla spokojená.

Bylo krásný počasí, tak jsme se tam chvilinku placatili a pak se zase přesunuli zpátky do polohy ležmo. Díky tomu, že došlo na trochu toho vyžití, si oba spokojeně lehli a chrápali až do doby, kdy se domů dostavil páníček. A já si mohla odfrknout, že druhý den už máme skorem za sebou. Jen to Tali kňourání mě furt deprivovalo, ale pořád jsem se snažila si uvědomovat, že zkrátka má za to, že porodila a melou s ní hormony. A taky hlad asi, protože přeci jen ta dietní strava, co jsem jí patlala, se jí, jako čerstvý matce zdála nedostatečná. Dobrý prej to je, ale je toho ukrutně málo na to, jak ukrutně dobrý to je. A tak jsem se mohla uklidňovat tím, že když jí takhle šmakuje, bude to cajk.