Jsem moc ráda, že si Kuskus udělala čas a na naše přání se rozepsala o papouchovi Tydýtkovi. Takže vážení, dejte si kávičku a udělejte si pohodičku, povídání o Tydýtkovi začíná.
Ve zverimexu, kam jsem chodila nakupovat rostlinky a krmení rybičkám se objevil mladý žako šedý. Občas jsem se za ním stavila. Původní majitel nechával papouška doma dlouho samotného, zavřeného v malé kleci. Klasika. Žako si z nedostatku podnětů a jakékoliv společnosti začal trhal peří, byl smutný a frustrovaný a tak se ho majitel zbavil. V prodejně ale papouch pookřál, obdiv dětí a zákazníků mu dělal náramně dobře, peří dorůstalo, rozšířil si repertoár, příchozí zdravil dokonce cizojazyčně, nebo srandovně familiárně a tak není divu, že si milého společníka někdo brzy odnesl a já zůstala jednou stát s obligátním para ořechem v ruce před prázdnou klecí. Smutná, že už ho neuvidím a šťastná, že má žako nový domov.
A jak se tak rozhlížím po krámu, padl mi zrak na menší klec plnou všelijaké barevné havěti. Prodavač povídá, že právě dovezli od chovatele pět ptáčat agapornise Fischeriho. Sourozence. Čtyři se hnedle aklimatizovali, dělali čurbes, cpali se zrním, hopsali nahoru dolů a pátý, bobek o třetinu menší než ostatní, seděl dole v kleci a jen koukal. Ptám se, co mu je? Prý, že se vylíhnul poslední a nejspíše ještě neumí sám jíst.
Večer už jsem ho doma krmila speciální směsí. A tak začalo naše pětileté spolunažívání s Tydýtkem. Jakous představu jsem měla. V dětství jsme chovali koreláka, ale zkušenost k ničemu, bo tenhle malý prcek se dost vymykal ptačím zvyklostem. Třeba s tím krmením. Skutečně měl zůstat ještě tak týden u mámy, ale učil se rychle a dokrmovala jsem jen pár dní. Jakmile jedl sám, karta se obrátila, nějakou dobu to sice trvalo, ale později Tydýtko začal krmit mne.
Respektive moje prsty. Možná měl zafixováno jak jsem se snažila první dny dostat mu do zobáčku kaši nalepenou na prstě (pinzeta mě napadla až posléze), nevím. Každopádně, když se ráno se probudil (spal pod sukní čarodějnice pověšené u stropu a trvalo mu dlooouho se odtud vykopat) – cvičil pilates nebo co, protahoval haxny, pobrblával, sukně šustila, já se vzbudila taky a automaticky ukrývala ruce pod duchnu. Protože když jsem spala tvrdě s rukama na dece a papouch vstal dřív, na každý nehet mi láskyplně vyflustnul trochu natráveného zrní z volete – jakože snídaně, vstávej. Pozornost, ale dalo se to umýt, horší bylo, že takhle chodil krmit do botníku i špičky mých kožených drahých baťovek. Nevím co mají v krčku, kterým jsem měla chuť zakroutit, za enzymy, ale boty zničený, bo barva ganz vyžraná. Nebo taky lahůdka, když vám v křesle vyhopká ptáček na rameno a chce pusinku se zobákem umatlaným od bůhví čeho.
Chytrý jako Pétin Kostík Tydýtko nebyl, ale zvědavý jako opice jo. Rybičky ho fascinovaly, chodil dokola kolem akvária a nejraději by se k nim nastěhoval. Jednou jsem je krmila, nezavřela víko a šla ještě pro něco do kuchyně, vracím se a vidím jak Tydýtkovi uklouzla noha, do toho akvárka spad a šel ke dnu. Strašně jsem se polekala, běžím k němu a z vody vystřelí zelenožlutá šmouha. Jak to dokázal netuším, mokrý, křídla nalepená na sobě, nevím od čeho se mohl odrazit, ale vyskočil tak třicet čísel nad hladinu, jednou máchnul a skončil promáčený, vyjevený na víku akvária. To už jsem se smála jako blázen a Tydýtko se urazil.
Ale o tom všem jsem vám, myslím, po kouskách už psala.Jak zvědavý kramařil v nákupech ještě ani taška nedopadla na kuchyňskou linku, miloval hlavičky kvetoucího jetele, uštípl každičký pestík? zvlášť. Aby neprocvakával hřbety knih, nosila jsem mu březové větvičky, nadělal z nich třísky do pěti vteřin. Klasika, koupal se ve dřezu, upíjel mi kafe, všechno musel ochutnat. Díky němu nemám alzheimera, nucena být stále ve střehu, abych prcka nezašlápla. Donucena vyhodit jekor, bo se o něj pan důležitý při chůzi drápkama zachytával. Donucena neožírat se na plech (první rok spinkal se mnou na polštáři), abych prďolku nezalehla. A zatraceně rychle ucuknout, když dostal cholerický záchvat v domnění, že všechno na konferáku je jeho a já mu beru tužku. Rozběhl se, krk natažený dopředu a syčel jako husa. V tom ajfru štípnul do prstu a nechtěl se pustit, ani když jsem ho mlátila po hlavě listem salátu. Miloval tyhle boje, ale jakmile upustil páru, vyšplhal se mi na rameno a ožužlával náušnici jakoby nic. Úžasně se dovedl přizpůsobit mému životnímu rytmu. Něco málo před půlnocí jsme se pravidelně dělili o jablíčko a ráno vstával na devátou se mnou. Neřval brouček jak jiní fógli za rozbřesku.
Je to tak dávno a psaní mi nejde. Příhody si moc nevybavuju, ale když zlobil, nebo něco provedl říkávala jsem mu – Tydýtko neser, nebo přivedu tlustého rezavého kocoura a budeš mít po ptákách. Pak Tydýtko vypadl z okna a za pár měsíců mi neteř přinesla obrovského rezatého kocoura. Tož tak.
To je moc hezky povidani, jsem se nasmala. Jsem si predstavila ty vyvrzky na botech, jeste ze to nedaval do bot. 😀
Jo muselo to vypadat opravdu vzhledně, ty kupičky prosa v homolce 😀
Vypadalo to bléééé. 🙂
Světlé lodičky do špičky mu možná připomínaly moje prsty. Naštěstí nic jiného “nekrmil”. 🙂
Krásný povídání 🙂
Kuskusi, já bych se bála mít ve spánku u hlavy takovýhodle ptáčka kdykoliv, ani bych nemusela požít. Zdá se mi hrozně křehkej.
Já sebou hrozně melu tak si také dával bacha a měl pokaždé nespokojené hemzy, však se taky brzo odstěhoval. 🙂
Kuskus napsalas to krásně.Škoda toho pádu z okna.Kdovi kam se poděl chudera.
Jak byl kontaktní, možná někomu přilít na rameno a nechal se odnést do tepla.
Snad si polepšil.
Moc hezky napsáno,…to bych si nikdy netipla, že papoušek bude spát na polštáři..
Na polštáři spinkal skoro půl ruku. Pak si našel jinou čarodějnici a z koštěte si udělal bidýlko. Do klece ho nedostal nikdo ani heverem. 🙂
🙂 🙂 🙂 jinou čarodějnici…
Kuskusová, to se tak krasne cetlo. Zaver byl udernej jak v pohadce O princi se šroubkem. 😀
Moc pekne jste si souzivali, pche, ze prej “a psaní mi nejde.” Kecko. 🙂
Jsem se zasmála, krásné povídání…děkuji, miluju tyhle příběhy ze života zvířátek a lidí.
Spaní na polštářku, takové křehké tělíčko, ano já myslím, že by ho člověk nezalehl, on by se klučina ozval, nebo by tě štípnul.
Ale připomnělo mi to, když jsme si přivezli Koníkojc, tak jako štěňátko jsem jí učila spát vedle postele v pelíšku, ehm no nevyšlo to 🙂 vždy se nacpala do postele, tehdy jsem byla u Františka a ona se nacpala mezi nás, on po chvíli odešel spát do obýváku, páč měl strach, aby jí nezalehl, přece jen, máme oba velkou a těžkou tělesnou schránku 🙂
Ráno mu říkám, kam si šel? No prý abch jí nezalehl.
Ikdyž on by jí nezalehl, páč jako řidič z povolání je zvyklý spát v dodávce a když spí, téměř se nehýbe.
Prostě jak ráno lehne, tak vstane 😀
Jojojo, taky bych se bála, muselo to bejt roztomilý!
Já ho úplně vidím, jak se katapultuje z toho akvárka 😀 První papoušek potápěč, kam se hrabe Gagarin 😀
Kdyby z akvárka. 🙂 Jednou jsem nedovřela dveře a viděla ho vycházet celého mokrého ze záchodu. Ty svoje Hurvínkovské oči eště víc navrch hlavy. Co tam dělal nechci ani domýšlet.
Tydýt se rád koupal, měl svoji misku s vodou na lince a u každého mytí nádobí asistoval. Horší bylo, že následné šlechtění a přebírání peříček absolvoval na mém rameni. Smrděl totiž po koupání hůř než mokrý pes. 🙂
😀 😀 😀 nene! Kuskusi, že nene, to sis vymyslela, tu storku s hajzlíkem 😀 😀 😀 pomooooooooooooooooooooct!!
Přísahám, že je to pravda. Rožla jsem na hajzlíku a šla to hned podrobně prozkoumat. Na prkýnku kolem dokola kapky vody (jsem čistotná) a na podlaze byly mokré šmouhy. Musel tam spadnout, nebo hupsnout s úmyslem hurá, tady jsem se ještě nekoupal. Spíš tam zahučel. 🙂
Od té doby jsem dveře na záchod zavírala pečlivě. 🙂
Besinka (jezevčice) měla také tendenci cpát se mi do postele, ale jak sebou ve spaní furt melu, nelíbilo se jí to (někdy i vrkla) a šla si po svých. Ta si měla co stěžovat, sama za noc vystřídala tři čtyři pelechy, koza.
Odpověď patří pod Dennyky.
MOuses se dneska ráno taky urazil, že se moc melu – nemohla jsem spát dál, jak se Tali poblila. Nakonec šel radši k sobě do bedýnky. Mimochodem nechápu, proč furt musí být v bedýnce, když jsem mu koupila takovej krásnej pelíšek. Do něj max. hází šíbru za cinkacím balonkem, kterej mu tam mrsknu.
PetraK
kočky taky nespí v pelechu, například mroukací Balbína spala v pelechu u Connie a Blanka v pelíšku na škrabadle. Koněf se mnou na sedačce 🙂
Kuskus já se taky vrtím, ale Koníkojc je to jedno, za to Bukís vždy vyskočil do pozoru.
Kuskus – 😀 bože to byl Joudík, ten Tydýtek 😀 😀 , chápu, že to občas bylo spíš na žinfárkt, než ftipný, ale ….jehehééééé, teď už to ftipný je strašlivě moc 😀
Kuskusi a………… podělíš se s náma ešče o Tydýtí zážitky? Fakt se to super četlo.
Peti, vzpomenout si na všechny Tydýtkovi vylomeniny je s postupující stařeckou demencí stále těžší.
Ale díky tobě jsem letos o svátcích neuvažovala zda by mě udržel lustrhák, anóbrž přemýšlela jakéže to ptákoviny Tydýt vlastně prováděl. 🙂
Jsem jak Talinka, v hlavě průvan.
Tož to je ale výborný, že máme takovýdle terapeutický účinky, milá Kuskusi. A tak snažně prosíme a smutně koukáme, ešivá něco přeci jen ve vzpomínkách nevydoluješ, páč jak jsme tu šécky jednohlasně řekly – moc prima se to čte 🙂 .
Kuskus-moc pěkný a dojemný-miluju ptáčky,
a šíleně lituju,že se mi nikdy nepovedlo ochočit ani jednu andulku
vlastně ze začátku trochu Čika-tím jak byl třičtvrtě roku sám,ale když jsme viděly jak večer vyhlíží svůj stín ve zdi,aby se s ním pusinkoval,pořídily jsme mu žlutou Ajku,a po ní po roce Kukyho…
a prostě pak byly vždycky 2…..
takže si vystačí bez nás…
moc krásně napsaný článeček,škoda ho broučka šikovnýho…
Miri, přesně jak píšeš. Je to dilema – jedna andulka přilne, ale v páru, nebo hejnu jsou spokojenější a vystačí si sami.
Kdysi mi přilít domů balkonem už dospělý andulák. Žil pak v kleci, pouštěla jsem ho proletět po bytě, hodně na něj mluvila, ale protože jsem byla celé dny v práci, strádal. Na sámošku a okolní krámy (ještě nefrčel internet) jsem vylepovala lístečky, že se našla andulka, páníčci se nepřihlásili.
Tak jsem za necelého půlroku ptáčka dala bratrovým dětem. Neteří a synovců bylo od nejmenších předškoláků až po puberťáky hafo a prcka si zamilovali. Doma andulák ani nepíp, ale u dětí se za měsíc rozkecal tak (najednou uměl všechno, co jsem ho učila), že se na něj chodili dívat všichni z okolí. Vyklubal se z něj neuvěřitelný šašek. 🙂
Jé to je fajn, že se ptíca takhle zabydlela. Když oni ti rozumní dětský parťáci jsou pro zvěř požehnání.
My jsme měli postupně 3 andulky, takže zážitky mi trochu splývají, k první jsme přišli tak, že jme našli andulku u silnice sraženou autem, a když jsme ji chtěli pohřbít, tak se najednou rozlítala. Kečitka, nejradši trůnila v kleci, na otevřených dvířkách, měla takovou zvláštně zelenou barvu, chtěl ji od nás i nějaký chovatel. Druhý byl po ní Ferda, ten taky krmil své oblíbence, natrávený zrní končilo u táty v uchu, skoro vůbec nelítal, ale nechal se nosit na rameni, a byl extra ukecaný. Vždycky trénoval, když byl zavřený v kleci a zakrytý dečkou, aby mu nesvítilo dovnitř v noci světlo, to se pak ozývaly různý hlášky, vrcholem bylo, když si sám vynadal ZASE SI MI POSR.. SVETŘÍK . A poslední Týneček , to už jsem u našich nebydlela, tak s ním moc zážitků nebylo.
😀 😀 😀 zase si mi posral svetřík!! 😀 😀 😀 jáá to slyšim úplně, jak do ticha promluví ta tmavá klec 😀 😀
Jojo, tak to bylo. Pod hnědým hadrem, do kterýho si proštípal průhledy, si pěkně trénoval. Takovým skřípavým, až robotickým hláskem. Dobré ráno, Ferdáčku, hezky bašti, broučínku 🙂 Neocenitelný nezapomenutelný tátův společník.
🙂 🙂 🙂 Ferda a jeho svetřík je nejvíc. 🙂
😀 😀 😀 hezky bašti broučínku 😀 😀 jeditíííí. No vidíš a mně Kosťa enem dirigoval : “Di pro pivo, Kosťa pude po schodech!” Já vůbec nechápu, kde tyhle věci sebral a pak si dal dohromady, páč brtnik si mě rozhodně pro pivo neposílal. Ale Kostěj byl děsnej elementál. Když se nějakou dobu dožadoval po mojí kamarádce na chalupě “Poď, poď pusinku.” a vona jako nic, tak jí řeknul “Ty kurvooo!” 😀
Kostíček miláček. 🙂 S andulkama musí být větší prdel. Agapornisové jsou nemluvní a pár slovíček se naučí jen výjimečně. Tydýt si také hudral před spaním, ale co netuším, nebylo mu rozumět. Čtyři-pět slov si osvojil a u jednoho myslím pochopil i význam. Při návratu domů jsem vždy opatrně otvírala dveře a volala ahóoój! Přicupital, nebo přilít (nebývalo to pravidlem) a já povídám neumíš pozdravit? Chvilku koulel očima a pak se ozvalo se ahóóój. 🙂
Jo, a když jsem mu chodila za patama a snažila se ho tleskáním a voláním “jedeš!” vypoklonkovat z místnosti abych mohla vyvětrat tak to pochytil taky brzo a řval na mě “jedeš!” zcela zřetelně 🙂
Kostičí hlášky si pamatuju z cztka, skoda, ze nejsou archivovany.
Kuskus – modry fisheraky meli znami. Neuvazeny darecek. Respektive tatinek koupil holcickam ftaci a pak to presunuli o dum dal k prarodicum. Bordelu z toho, na polstari si rozhodne nehajali, na volno nelitali, za čas byli vysvobozeni nejakym profi ftatologem, ktery se jich ujal. Ptaku, ne prarodicu. Voliera, chov, kvalitni ziti. 🙂 Tydytkovy vypraveni je bezvadny! 🙂