I v sobotu jsem byla taková nějaká marná, ale už to se mnou bylo lepčejší.

Ovšem s počasím to moc lepčejší nebylo teda. Protože se celkem oteplilo a sníh mizel před očima. To jsem byla ovšem smuténka . Těšila jsem se, jak si sněhu užiju a prtky, prtky. Většina ho zmizela dopoledne, kdy jsem se pinožila doma v kůchni. Jak jinak, věnovala jsem se převážně vaření a měla k tomu i tři asistenty. 

Aby se jen tak neflákali, vzala jsem do ruky klikr a zase jsme si dali klikrovací cvíčko na přivolávání, na sedání si a na to, že se bude koukat na mě. Cvičili fšíci tři, vč. pana Mousese. A! Protože jsem k snídani dělala vynikající smažený vajíčka Alá Teta Cukrová – promiňte, přijde velká odbočka 😀 . Teta Cukrová byla moc milá stará paní, která mě hlídávala, když jsem byla malinká. Máma s námi byla sama a občas bylo zapotřebí, aby mě někdo pohlídal, když jsem ještě nechodila do školky a mamka třeba musela do práce,  na služební cestu, nebo když jsem byla po nemoci a ještě ne úplně zdravá a tak jako podobně. Byla to moc milá paní a zdárně mi suplovala babičku, kterou jsem neměla a nepoznala. Měla malej domeček, zahrádku se starým ořechem a józefpčici Pegginu. Byla jsem jediný dítě, který Pegča nechtěla sežrat, neb děti ji dráždily furt za plotem. Já ne, já si s ní hrála a harantům, co jí zlobily jsem nadávala a házela po nich hlínu 😀 . A nebo kámen, kterej ony mrskly právě po Peggině.

No a tahle Teta Cukrová uměla vykouzlit ty nejbáječnější smažený vajíčka. Na hoodně moc opečený cibulce, občas se špekem. Bože, to byla mana nebeská, věřte mi. Já se celej život snažím tenhle recept dohnat, ale nikdá se mi to nemůže povést, protože nemám to nejpodstatnější, co měla Teta Cukrová. Malej, starej, stoletej, modrej, smaltovanej rendlíček. Jen v něm totiž uděláte takovou dobrotu. 🙂 . No nicméně, Brtnik, kterej nezná originál si na nich vždycky pošmákne. A protože jsem měla vajíčka původně na platě a ty dvě plata mi teď zbyly, napadlo mě, že si fšicí zahrajeme žrací hlavolam. Teda já ne :D, to voni tři. Pro mě stejně plato nezbylo 😀 , měla jsem jen tři, protože k těm dvěma jsem měla ještě jedno schovaný z minula ve skříni.

Vytáhla jsem sýr, nakrájela na malý kousky a vždy jich pár vložila na jednotlivý plato. A rozdala. Ohaříkům a Mousesovi. A byla zvědavá, co on na to. Ohařiska jsou starý zkušený pardálové a tohle je pro ně taková rychlovka na rozjezd, takže s tím byli okamžitě hotový. A taky okamžitě následně usazený na svý místečka, páč oba zblejskli, že Mousesovo platíčko je stále ještě obsazený kouskama sýra. Mouses totiž překvapivě seděl a hleděl na plato. Jak kdyby tam žádnej sýr nebyl. Jasně, nevidí ho, protože sýr splyne s platem,  ale…….. čekala jsem, že ho bude cejtit, zvlášť jako kočka venkovní, která ten čumes nějak používat taky musí.

No nedělo se nic. Tak jsem mu pomalu začala ukazovat, že v jednotlivých ďůlkách po vajíčkách má tu a tam kousek sýra. Zas žádnej sasrak, vždy si teda zadumaně ten sýr vylovil tlapkou a pokud mu uvízl na drápku, tlapkou zaklepal a vystřelil tak – k velké radosti ohařů 😀 – sýr do prostoru. Mno, na to, jak je inteligentní, jsem čekala, že výsledek bude lepčejší. Já vím, je to kočka, tedy asi jiný uvažování  a vnímání a tak. Ale stejně, on je nenažranec, tak jsem čekala nějakej větší zájem. 

Trošku se nám to zlepšilo poté, co jsem ty kousky sýra v druhém kole naházela do platíčka až přímo před ním a ve větším množství. To už mu šlo líp. Uvidíme, jak mu to půjde příště. Pro tentokrát jsem to skončila a zvířena se vyvalila spokojeně na pelechy. Do tý doby, než přišel čas svačinky. Něco malýho od plotny a vločky se zeleninou k tomu.  Ohařiska vdechli svoji porci komplet. Moures si vybral něco malýho od plotny, vločky, který jinak má rád, dneska nechal. No aby ne, došlo mi, když měli před tím ten sýr. A zatímco on si šel spokojeně lehnout zpátky na svůj polštářek, tak ohaři měli dokument o vaření. Sledovali ho se zájmem, aby jim nic neuniklo 😀 😀

Když se dodívali, vypadli jsme ven. Teda já a ohaři, Mourísek zůstal radši spinkat na polštářku, aby měl dostatek sil na večerní mejdan. Páč stejně jako minule – první noc, po příjezdu strávil s námi a tu další se v noci hnal ven na rajz a vrátil se až s ránem. 

No a na ten jsme teď šli my tři. A zase s batůžkem. Kam jsem krom kachen na cvičení zas nacpala jablíčka, mrkev a taky balíček oříšků pro veverku. A  lojový gule pro ptáčky. Venku bylo ……….. typicky podhorský předjarní počasí. Úplně to bylo cítit ve vzduchu. Jo, je ještě brzo a my taky nejsme v podhůří, ale vypadá to tady tak. A taky to tak evidentně voní. Šla jsem loukou za Domečkem a dejchala tu nádheru, co to šlo. Miluju tenhle čas na horách, stejně jako když sníh napadne. V tuhle dobu naopak odtává, všude zurčí potůčky a vzduch neskutečně voní a nutí vás ho dejchat jako bláááááásen. což jsem taky teda poctivě dělala a jako vždy si to užívala do plnejch. 

Mířili jsme ke krmelci do bukoviny proti loukám pod námi. Ale nejdřív jsem chtěla dát v remízku nový lojovky. Bylo taky evidentně na čase, ty  čtyři původní už byly totál vyčištěný. Když jsem koule věšela, kolem to čiřikalo. Patrně stížnosti, kde se tak dlouho flákám 😀 . Sice jsem si říkala, že teď to asi nemá smysl, když se oteplilo, ale to jsem netušila, co má počásko v záloze. Ohaříci si čmuchali kolem mě a když jsem s tím byla hotová, řekla jsem si, že se nebudu vracet zpátky na cestu vedou do lesa, ale že se ke krmelci prostě proderu mladou bučinou. 

Jo, jenže to jsem netušila, co má zase v záloze ne počasí, ale Taliprtka. Když jsme přišli k okraji lesa, tak něco se tam dalo do pohybu. Neviděla jsem to, byl to podle zvuku jeden kus, ale co to bylo nevím. Podle reakce Taliprtky soudím, že to srnčí nebylo. Páč dostala psotnik a drsný ohař odmítal do lesa vstoupit. Ona má z pachu prasat respekt, za což jsem ráda. Při její pošahaný povaze byl bylo nebezpečný, kdyby do nich šla. Teď jí to ale vzalo. Zatímco my jsme s Rumíčkem šli dál ke krmelci, kde už bylo pusto prázdno, ona řvala na kraji lesa jak prokopnutá a lítala sem a tam. Bylo vidět, že chce za námi, ale sakra se bojí. Snažila jsem se ji k nám dostat, ale marná lásky snaha. No tak jsem v rychlosti s Rumíčkem doběhla ke krmelci, kde jsem zjistila, že jablíčka už jsou fuč, mrkev zůstala. A tak jsem dosypala zase pár kousků jablek a mazala rychle dál. Nechtěla jsem, aby tam takhle hulákala. Úplně jsem proto zapomněla zkontrolovat, zda si veverky vyjedly svoje oříškový krmítko nebo ne a zapomněla tam dát nový zásoby. Jakmile jsme se s Rumíčkem ocitli v dostatečný vzdálenosti od krmelce, nechala se už madam hysterka přivolat a šla s námi a furt se stíhomansky otáčela a rozhlížela, kdeže-cože. Tak jsem to k druhýmu krmelci pro její klid  vzala loukama. Rumíček si našel ještě nějakou tu plotnu sněhu a tak jsme mohli vykopávat a rubat ve sněhu. 

U kraje lesa jsem si je pěkně stáhla k sobě a ke krmelci jsme došli u nohy. Srnky tentokrát nikde žádná, ale i tady jablíčka a nějaká ta mrkev zmizely. Tak jsem tam doplnila zbytek  a šlo se zpátky. Ještě, než jsme les opustili úplně, vytáhla jsem ven i ty kachny a aportýrovalo se. A musím říct, že moc hezky. To mě vždycky potěší. Pak jsem zavedla ohaříky na louku, která je v takovým pěkně strmým kopci a tam jsem jim čutala s balonkama dálky, takže si pěkně mákli do kopce. A pak už jsme enem šli.

Když mě pak na cestě přes oči praštila volně se povalující petka, vytáhla jsem z kapsy pytlík a strčila ji tam. Doma to pak vyhodím. O kousek vedle ležel igelit, tak putoval za petkou. Stejně tak jako o další kus cesty dál nějaký další plast a nakonec obal od sušenky Mily. Není tady zaodpadkováno, tak jsem si řekla, že když na něco narazím, tak to z přírody prostě dopravím do popelnice. Ať to tady je pořád takový čistý a hezký. Co teda nebylo hezký, byla ta mršina, na kterou jsme narazili, ale byla jsem ráda, že jsem si vystačila s obyčejným fuj ty prase, aby to Tali odradilo.

Stoupali jsme pak loukou pomaličku nahoru a protože rohatý a chlupatý krávy byly úúúúplně až u ohradníku a já se s nima zatím tak jako neznám a nevím, jak reagujou na psy, nešli jsme tentokrát úvozem, protože to by bylo vážně natěsnačku, ale vzala jsem to oraništěm. Asi je vám jasný, že po pár krocích jsem měla nohy tak dvoutunový a krávy měla tudíž postaráno o podívanou na dvounožce marně se motajícího v bahně. Ale! Vymotala jsem se. Horší pak bylo zbavit se těch dvou tun bahna.  Zachránila mě stařina na kraji naší louky, kde jsem si holinky opucovala, zatímco ohaříci si došli na jablka. 

Dorazili jsme domů akurát na odpolední kávičku a, kde mi Brtnik hrdě sdělil, že už má tu příšernost hotovou. Tou příšerností byla nutnost opatřit strop na doporučení statičky jakousi vylepšeninou, která se skládá ze soustavy latí, které bylo nutno zavrtat do traverz a zdí a z rabicky na to všechno přidělaný. Vrtat tolikatě děr do silný železný traverzy je práce příšerná a já jsem nepředpokládala, že by se mu to mohlo podařit takhle rychle! Natož, aby se mu taky podařilo tam z větší části nacpat i tu rabicku. Což je – pro ty kdo nezná – pevné pletivo, který se používá ve stavebnictví. Pletivo jak známo nespolupracuje, prohýbá se, zaplétá se, nejradši by ho člověk zadupal do země a ne instaloval někam do výšin. A on to zmáknul. Na celý polovině stropu. Je výýýbornej, je nejvýbornější. Byla jsem ščastná, že mu to takhle šlo, to bylo opravdu nečekaný. Oba jsme počítali s tím, že se to ani nestihne za ty tři dny. A voooon jo, voooon to stihnul! 

Tak jsem mu pak za odměnu večír uďála  žrací talíř plnej dobrůtek a přichystala mu pohodlný ležení na posteli, aby se mohl povalovat u tydlevíze. Netrvalo dlouho a vytuhnul dočista do čista. A není se čemu divit, po takový šichtě. Ohařiska chrápali na křeslech, Mouses se rozhodnul, že chce ven a že tam chce zůstat. No furt mě tyhle noční odchody drtěj, stejně, jako naše odjezdy domů, ale protože dneska nebyla nějaká zima, tak jsem to líp skousla. A ráno se pak divila.