Heh, je to už stovky let, když jsem tenhle dotaz psala já sama.

Tehdy jsem měla za sebou tři bezpsí roky a před tím téměř šestnáct let společnýho života s Murphym, mým prvním psem. A to je spousta času, aby člověk už zapomněl, jak to s tím štěníkem a jeho příchodem domů je. To za á). Ale hlavně za bé) věci se od té doby značně posunuly, víme a známe víc informací, aby se člověk ke psům choval jinak, než bývalo zvykem. 

Murphík měl tehdy k dispozici pelíšek z postýlky pro panenky (kde se to u nás vzalo, když jsem si s panenkama nehrála, nevím, asi po ségře?) a v něm připravený budík zabalený do ručníku. Nějaký vybavení z původního domova nehrozilo, protože …….protože už žádný v té době neměl. Byl pořízen jako nevhodný dárek pro kohosi a nikdo o něj nestál. Já tedy ano. A pak už, po mém a  hlavně Murphyho masívním ataku na mámu 😀 , i moje máma. Murphy byl malá černá a střapatá koudel, která si s ničím v životě nedělala starosti. Typický teroš.

A tak ho nějaký tikající budík netankoval. Netankovala ho ani postýlka po panence, nasáčkoval se do postele. Hlavně k mámě, asi aby ji ujistil, že udělala správně, když ho pustila do svýho života. Ke mně chodil taky, ale řádit jako černá ruka a okusovat mi vlasy a uši a nos….. .  Taky v  botníku se zabydlel. Jak říkám, nic ho moc netankovalo. Pouze jedna věc. A ta by ho bývala tankovat nemusela, kdyby se tehdy vědělo to, co dnes. Že psa je dobré naučit na samotu. A to se nestalo, takže výsledkem byly některé stavební úpravy v bytě a štěkání.

A tomuhle všemu jsem se následně chtěla před příchodem nového ohařího štěněte vyhnout. Chtěla jsem vše udělat co nejsprávnějš, aby se nám dobře žilo všem. Chtěla jsem pro tu rezatou housku, co se k nám měla nastěhovat, připravit všechno co nejlépe. O to víc, že vzhledem k alergii drahé půle nepřicházelo spaní v posteli v úvahu. Takže jak nejlíp, aby štěndo přechod přestálo co nejlépe? A nepřipadalo si tak úplně ztracené v tom novém světě?

Jedna možnost, dát si pelíšek ku posteli a štěňátku tak dělat společnost tímhle způsobem. Jste tam s ním, není osamoceno, dáte mu ruku dolů do pelíšku……… a vono to třeba ale nezafunguje 😀 . Štěnítku je to málo. Bylo zvyklé spát v hroudě deseti sourozenců, chybí mu ten veliký tělesný kontakt a ten ňáká blbá ruka nenahradí. Takže co?

Takže…….. matrace a šup ke štěněti. 🙂 A tak se válíte se štěnětem po zemi a nějakou tu noc s  ním takhle nocujete. To, když vám na štěněti záleží. Když patříte k těm, co jim na štěněti až tak nezáleží, frknete ho v lepším případku třeba do předsíně, v tom horším někam na zahradu do kotce. A proto o tom píšu.

To malý, malinkatý ščenátko, který právě přišlo o svoje životní jistoty, nezná nového člověka, který si ho přivezl domů a jeho případnou rodinu, nezná ještě svoje nové doma, neví, že vy jste jeho budoucí rodina. Ještě k tomu všemu najednou zcela a úplně osiří v neznámém prostředí. Malej, bezbrannej uzlik chlupů, přišel o všechno a je teď už někde úplně zcela sám a opuštěnej. I bez těch lidí, které nezná a kteří se mu do té doby věnovali. Najednou nejsou a on je sám ve velkém neznámém prostoru. Z jeho pohledu je ve velkém ohrožení, volá svou původní smečku, mámu, aby mu přišla na pomoc. A ona nejde.  V „lepším“ případě nejde vůbec nikdo, protože se nový majitel drží toho – „musí si zvyknout, přestane“ . V horším případku spíš přistane – jedna do kožichu štěněti, že po nocích ječí a budí sousedy, kteří si stěžujou (Vzpomínka na Ritu, fenu ovčáka, kterou takhle cepovali v našem bývalém bydlišti. Naštěstí se jí pak ujala jejich příbuzná a fenka prožila krásný život. Její pláč byl ovšem tehdy v době, kdy byla štěně,  slýchat celé noci široko daleko) .

Udělal by někdo něco takového malému dítěti? Asi těžko. Když to není úchyl a tyran. A to štěně má úplně ty stejné potřeby. Nepolidšťuju psa. Ale opuštěné mládě je prostě opuštěné mládě a je jedno zda dvou, či čtyřnohé.  Teď mám ve své pracovní blízkosti jedno takový štěně. Taky je to ovčoun. A protože velkýho psa doma nechtějí /Proč si ho proboha pořizují?? Může mi tohle někdo vysvětlit? Ne, nemůže. To mně nevysvětlí nikdo./, nocuje chudák od malička venku. Sám. Však chovatelka říkala, že je zvyklý a je léto…………. paní soudružce jaksi uniká jedna podstatná věc, to štěně bylo venku zvyklé být. Ale v celé bandě svých sourozenců a s mámou. A teď? Je někde kde to nezná, je samo. Úplně samo. Kde je sakra nějaká lidská empatie?? Neodpovídejte mi, vím to, odpovím si sama a nebude to slušná odpověď. To vím taky.

Takže jak správně udomácnit štěně? Základní odpověď je už v tom slově udomácnit. Tedy doma! A to právě i toho, který pak má jednou být třeba venku. Doma ho zpočátku mějte, aspoň zpočátku,  protože tak mimo jiné máte příležitost ho naučit spoustu věcí, které se jednou budou hodit. Naučit ho být doma v klidu, neničit, nebát se zvuků, prostě být psem domácím. Protože víte, jednou se může stát – nemusí – že přijde choroba, ale stáří přijde určitě. A pokud pes není uvyklý být doma, jako něčemu přirozenému, stává se často, že tam nechce být ani když mu není dobře. A ……… pobyt psa po operaci v kotci? Pobyt psa s nějakým zánětem v kotci? Pobyt psa s bolestí pohybového aparátu starých psů v kotci? Je velký špatně.  Kdežto pes, který je zvyklý i na pobyt doma, je pak v klidu a může stonat v pohodlí. Léčba se tím výrazně zkrátí. Pes který není zvyklý, bude vyvádět, nebude tam chtít být atd. atd.

No takže doma. Fajn, tak jdeme udomácňovat. Bude to vyžadovat náš čas, trpělivost a lásku. To jsou ale věci, které by každý majitel psa měl mít v nadbytečným množství 🙂

Přednesu teď jednu zásadní věc – co nechcete, aby pes jednou dělal, dodržujte od začátku. Ono nejde naučit štěně chodit s vámi spát do postele a pak ho vystrkovat, když třeba fena hárá. To se dělá špatně a taky to není vůči tomu psu spravedlivý. Protože je zvyklý, že normálně může a je to jeho pelíšek. Tak to opravdu je, spí-li tam běžně, je to pro něj pelíšek. Přijde-li vám fajn mít psa na gauči jako štěně, musí vám to přijít fajn i posléze, když pes naroste do rozměrů atomovýho krytu.

Takže – kdo chce psa v posteli, musí vzít v potaz, že ho tam bude prostě mít furt už furt. A to třeba i na stáří, kdy třebas nefungujou už tak dobře ty svěrače .  Což se ne každému bude pak líbit. Taky – další věc, může se stát, že pes nebude smět po nějakém úrazu skákat. Tedy ani na tu postel. Pak musíte třebas koupit schůdky a nebo psa nosit. Ale ne mu to zakazovat. Zas ale mít štěně v posteli je moc fajn, že jo?  😀 A taky to ujednoduší to zabydlování. Protože štěndo si spokojeně spinká s vámi a máte taky lepší kontrolu nad tím, když potřebuje vyvenčit. To bezpochyby, to je velké plus. Já jsem ten, kdo zná ty mínusy posléze a proto halt…..bivakuju se štěňátkem tam, kde bude štěník mít svůj pelíšek po celý svůj život. Ne, že bych jich po domácnosti neměl vícero, ale jeden je vždycky ten nejdůležitější. 

Ještě je tady kompromis, který jsem zmínila na začátku- štěně a posléze pes má tedy ten pelíšek v ložnici u té postele s tou vaší rukou zpočátku dole. Když to zabere, je to fajn, když mají lidé dobrý spánek a pesan ho neruší, je to dobrý kompromis. Já jsem ten, koho probudí i špendlík, který leží na podlaze na kterou upadnul už dávno 😀 , takže i proto mají pesani svůj budoárek na spaní. Tohle vše je dobré si promyslet, jak to jednou bude a to i v daleké budoucnosti, kdy pes bude starý a nemocný.

Takže máme vyřešeno kde a teď jen to provést. Jak to udělat je jednoduchý  – s tou láskou a trpělivostí, aby si to malé škvrně zvyklo, aby si zažilo, že my jsme ta jeho vlídná náhrada za jeho mámu. Kterou z jeho pohledu prostě ztratilo. Vždy pamatujte na to, že co do štěněte vložíte, to v něm zakoření úplně navždy, navždy a navždy.  A vy teď máte jedinečnou příležitost ukázat mu, že jste středobodem jeho vesmíru a že vás potřebuje, že chce být ve vaší společnosti a mít vás bezvýhradně rád. Teď, teď se začínají dít ty důležité věci.

Takže ještě jednou, aby to nezapadlo  😀 – s láskou a trpělivostí. Což ale není rozmazlování .

A taky s rychlostí 😀 Připravit se hlavně i na to, že nějakou dobu budu po nocích lítat povenku v horším případě v pyžamu /Jako já kolikrát, takže naši sousedé věděli, že spávám v medvídkovým pyžamu, když jsem se štěníkem vybíhala v noci ven/, v lepším případě v bundě přes pyžamo, když v zimě dokážete být dostatečně rychlý a v běhu na sebe tu bundu navlíknete 😀 .

Zpočátku to trvá a člověk se nalítá. Ale tady se opravdu vyplatí se na to zacílit a být pořád ve střehu a běhat se štěnětem x-krát denně a v noci. U některých plemen a jedinců to trvá déle, někde je to pro mě až nepříjemně brzo. Třeba všichni moji ohaříci trpěli až zbytečnou čistotností na tak malé ščenátko, kterému se ještě ten močový měchýř „vyvíjí“. Tuším tak do pátého měsíce, kdo ho již tak nějak plně ovládá.

Nehody se neřeší, ty se bez komentářů a zbytečného upozorňování uklidí a štěně se hlídá. Probudilo se? Mažeme ven. Napapalo se? Mažeme ven. Hráli jsme si, tak honem ven, aby to v zápalu hry nepustilo zbytečně doma. Každý úspěch venku chválíme a odměňujeme. A taky to můžeme pojmenovat, tu činnost kterou dělá. Může se nám to totiž hodit v budoucnu, když bude pes vědět, cože to po něm momentálně chceme, když pospícháme a vyběhli jsme s ním třeba nadstandardně ještě ven. Jen si dejte práci s tím, JAK to pojmenujete. Nebo dopadnete jako já se svým  „Čůrám, čůrám!“ 😀 . Nenapadlo mě, že to pak bude působit značně nepatřičně – zvláště v případě, kdy kolemjdoucí třeba psa navíc neuvidí 😀 😀 .

Může se stát, že štěně je bázlivé, není si v novém prostředí jisté a tak nechce venku čůrat, aby na sebe neupozornilo. Tady mějte tý trpělivosti 300x víc. A taky pochopení. Vemte štěndo třeba do náručí poodneste ho, déle se s ním projděte. Aby mělo větší časový prostor se vyvenčit. A i tak- jsou experti, kteří nepustí nic a s vypětím sil čekají až do bezpečí domova, protože tam je nikdo cizí neodhalí 🙂 . Mějte s nimi trpělivost.

Stejně tak jako s těmi, kteří se třeba bojí vzdalovat od domova. Jsou to malí bojínci a na vás je, abyste jim byli vlídnou a láskyplnou oporou v tom novým a nebezpečným světě. Jeho sourozenec třeba takové věci neřešil a byl doma tím, kdo první přelezl porodní bedýnku a vydal se do okolí. Ostatní ho následovali a někdo se třeba bál značnou dobu, než tu bedýnku opustil. Když se štěně bojí, čapněte ho do náručí a jděte se s ním projít takhle, povídejte mu, poponeste ho někam, kde nevidí svůj domov a dejte mu spooooooustu času na to, aby se rozkoukalo. 

Ostatně štěněti musíte dát tu spoustu času u všeho. Je to stejné, jako když jdete na procházku s dítětem a ono půl hodinu obdivuje broučka na pampelišce. Jen hloupý rodič a venčič jim tohle nedopřejí a smykují je do dálav. 

Nu, tak štěně už s námi umí bydlet, zvyká si na venčení a na procházky. A taky by si hned od prvních momentů mělo zvykat na nový režim. Na to jak to u nás chodí a na to, že taky bude zústávat samo doma. A tady vřele doporučuju každému, aby si před příchodem štěněte naplánoval na tuhle dobu dovolenou. Když odhlédneme od toho, že je to fér vůči tomu šprčkovi, který se z jeho pohledu ztratil, tak věřte mi, že tahle doba tak hrozně rychle uteče. A je lepší, když si ji můžete užít. To maličké sladké ščenátko, tu housku, která ve vás vidí svého boha. Páč zanedlouho tohle kouzlo pomine a vy budete mít pubertálního psího spratka, kterýho nebudete poznávat 😀 . Třeba. Teď ale máte tu maličkou housku a čas a povinnost jí ukázat svět. A taky ho naučit být doma sám.  Ale na to se podíváme v jinčí kapitole. To jen pro to, abyste si tohodle důležitýho bodu byli vědomi. Teď ještě dodám tu další důležitou věc – učte je, učte je, učte je. To všechno, co jednou budou v životě potřebovat. Hrou – to je důležité. Vlídností a s trpělivostí. A s ohledem na věk a jeho individuální schopnosti – jinak se bude učit štěně německého ovčáka a jinak anglický bulldog. 

Učte štěně hned od počátku věci, které budou běžnou denní rutinou. Nošení obojku, vodítka, pak i košíčku. Že po příchodu domů se sedí před dveřmi a čeká se na utření ťapiček. Že má svoje místečko na kterém se bude učit být a v klidu odpočívat. Mimochodem – vždy vyberte jako hlavní pelíšek místo klidné, kde pes může opravdu nerušeně odpočívat. Všichni naši psi milovali bydlík v rohu předsíně – domeček, kde měli pelíšek a který tvořil jakousi „noru“ kam si mohli zalézt. Učte od počátku štěně to, že když se nese jeho dlábes, tak se nerajtuje jak blázen, ale hezky se sedí a pak teprve jde ruka s miskou na zem. Krmte štěně v klidu, nehrabejte mu zbytečně do toho jídla, jak někteří donedávna doporučovali. Jistě, je-li problém a štěně si potravu má tendence hájit, protože bylo třeba ostatními odstrkované, nebo je z útulku a má za sebou kdoví co, musí se to řešit – zase vlídností a trpělivostí.  Ale pokud to tak není a štěně se chová normálně, dopracujete se tak leda k tomu, že to štěně naopak vystresujete.  Naopak, místo braní misky mu do ní něco fajnovýho přihoďte, aby si zvyklo, že váš pohyb kolem misky vždy přinese něco pozitivního.

Vše co budete učit, učte v klidu, v klidném prostředí, s plnou soustředěností na toho mrňousa a činnosti, kterou spolu děláte a vždy úměrně věku. Nejde po štěněti chtít všechno hned, musí se to učit po krůčkách, jako když rozstříháte políčka filmu. Nemůžu chtít po dítěti, aby psalo diktát, když ještě nezná písmenka. Tak stejně tak nemůžu chtít po štěněti něco, co ještě nemá šanci zvládnout.

Promyslete si dopředu, jak budete chtít se štěnětem fungovat, co od společného života očekáváte a podle toho ho vychovávejte. Pro mne osobně je jednou z priorit, že maximálně fungujeme bez vodítka a tak vše podřídím téhle potřebě a odmalička se štěnětem trénuju přivolání a jeho pohyb v mé blízkosti. Stejně tak, když jsme bydleli v Praze, jsem štěňata od malička učila, že pod balkony se nechodí, k popelnicím jakbysmet, že se nebufetí, že se chodí na prověšeném vodítku, že se na konci chodníku čeká, že silnice se nepřebíhá, lidi neotravují, za psy se bez dovolení neběhá, že jízda tramvají, autobusem a jiným prostředky je normální věc. A……. že být doma sám, že je taky normální. A není třeba se štrézovat. A k tomu dojdem příště.