Vlastně asi šestýho druhu. Páč účastníků tohodle happeningu bylo povícero.

Vracela jsem se z malý podvečerní procházky s ohaříkama z luk za hřbitovem. Měli za sebou ranní malovýlet a celodenní pomáhání na zahradě, takže jsme šli opravdu jen na chvilku a čistě si provětrat ohaří hlavu  a tělo. 

Už jsme se vraceli a začalo se trošku šeřit, když jsme došli ke koňským ohradám.  A tam se mi tak trošku splnil můj sen.  Jen vzdáleně, ale i tak to stálo za to.

V koňský ohradě byl obří, obří krkavec. Nádherně vybarvenej mladej jedinec. A chodil si tam jak cestující po nádraží. Ve fraku. Jen kufřík obchodního cestujícího mu chyběl.

Jeho důstojnost však ne. Vypadal velmi důstojně. A taky ale neohroženě. Zpočátku jsem se domnívala, že o nás neví. 😀 😀 : D Já vim! To je velmi nepravděpodobný. Ale jak si to jinak vysvětlit. Chodil tam a ……….vedle něj chodil kůň. Přesněji řečeno Appaloosa to je. Koník hnědý s flekem a tečkama na zadeli. Tzv. snowflake.  Zatímco jeho spolubydlící – či spíše spolupasoucí se, byli vzadu v ohradě a šrotovali tam seno, tak tenhle kousek se tam procházel spolu s tím krkavcem. Jeden, jak druhej popocházeli sem- tam a občas něco uždíbli / sezobli. Jak kdyby to takhle bylo každý den.

Leč to teda není, resp. doposud nebylo. Chodím tam furt. Krkavci mi sice kroužívají nad hlavou, ale takhle na zemi jsem je vždy viděla moc daleko. Tady byla mezi náma jen natažená tenká páska ohradníku, metr  a jinak nic. Jako kdyby to věděl, pacholek jeden černej. Že ho páska chrání a nikdo se k němu jen tak nedostane. Jsou to chytrý zvířata, oni se často pohybují po pastvinách dole u krav, tak kdo ví, jestli neví. Rozhodně ho ale nerozhodil ani příchod ohaříků. Kdy Rumíček přišel normálně a byl tichým krátkým povelem usazen u mojí nohy. ( Abychom krkavce nevyplašili….. Ha-ha-ha. ) A kdy Tali doběhla….. co doběhla, dořítila se za námi  z louky jako hodně velká voda. A abych její rozpohybovanost ukočírovala, musela jsem na ni promluvit rozhodně důrazněji, než jedním krátkým zašeptáním. Nic z toho, milýho černoprdelníka nerozhodilo. Chodil si tam rozšafně ve svým lesklým obleku úplně na pohodičku. Ani toho koně se nebál, spíš tak jako naopak.

Pak si přičupnul a zahulákal svým typickým chraplákem. Slušně se to neslo. Když to člověk slyší takhle zblízka, jsou to dobrý decibely. 

Po mojí levý straně mu z oblohy odpověděli dva kroužíci krkavci. Odhaduji si tak právě ty rodiče, tohle je solitér a je tady opravdu nový, takže si myslím, že si hledá svoje místo na zemi. A že si ho našel dobře 🙂 . Proč? Protože tady je relativně v bezpečí – za těma páskama. A taky má slušnej přísun potravy. Nejen, že dojídá po koníkách, ale taky mu domácí nosí …..oříšky.  Myší má všude kolem habakůk, takže naprostá pohodička. Tak, co by se stěhoval. Takže když ho ti dva shora volali, jen jim s roztaženými křídly hlasitě, velmi hlasitě odpověděl. A dál si šel po svých. Doslova. Protože doťapal těsně k tý pásce a pozoroval mě, stejně jako já jeho. Už jsem věděla, že se nějak moc nebojí a zkusila jsem poposunout blíž. A ještě blíž a ještě. Až jsme každej stáli z jedný strany pásky a pozorovali se navzájem.

Hrozně dlouho. Až začali být ohaříci neposedný. A tak jsem si říkala, odvedu je domů a ještě se sem zaběhnu podívat, třebas tam ještě bude??

No byl tam 🙂 . Byl, a já hrozně litovala, že jsem s sebou nevzala něco pro něj na zub. Taková vzácnost!! A……….. já husa, nemám s sebou nejen něco na zub, ale……ani foťák. Stála jsem tam a dívala se na něj, jak si tam důležitě ťapká jak, když mu to tady celý patří. 

No a vlastně…………..vono patří. Protože – to jsem netušila a zjistila v průběhu dalších dní – ON SE TADY ZABYDLEL NASTÁLO. Fakt, že jo. Nebyla to náhoda, že jsem ho tam viděla.. Vídám ho tady každý den, když se vydám tímhle směrem. A co víc………… 🙂 slýchám ho každý den. Protože on tu kušnu  nezavře. Furt ho je slyšet, pořád něco vykládá.  Ze své pozorovatelny ve výběhu komentuje hlasitě běh dní a já se usmívám, pokaždý, když ho slyším. 

Myslím, že se za něj rodiče rozhodně nemusí stydět, jak pěkně si jejich potomek zařídil život. V bezpečí, se spoustou potravy – z toho dostatek zdarma a ještě mu lidé podstrojují. Tak kam by chodil, že jo.

A já tak mám aspoň trošku splněný sen – mít svýho krkavce. Není úplně můj teda, to ne, ale žije tady v mojí těsný blízkosti a je úžasný ho pozorovat. Další z dárků, které jsem dostala.