Dneska je to přesně dva roky, kdy jsme si jeli pro Bubinku.

A já se tehdy moc bála, jak to celý dopadne. Jak k nám zapadne, jak se budou holky snášet, jak to bude s kocourem. 

A dopadlo to výborně, to víte.

A z holky co lítá se stopkou , s kterou umí vzít kramle za srnama a vlítnout mi s ní do lesa!! čůza jedna neposlušná :-), se moje milovaná Bubinka dopracovala na vynikající ohařku, která může chodit nahatá. Neboli bez vodítka.

Zapadla neskutečně a doplnila krásně mozaiku našich životů, který myslím, značně všem obohatila. Myslím, že nejvíc asi Brtníkovi, kterýho ona miluje a který si ji, nezvykle na něj, vzal docela pod svoje křídla. Dokonce jí zpívá 🙂 : “Bubiška, Bubiškááá, sežrala vajičkááá!” a hlavně teď ji nikdy neopomene pohladit, pomazlit, když jde kolem ní. Za což jsem moc ráda, starej pejsek potřebuje mudlání nejvíc. 

Už to víte z diskuze, že Bubinka nám “zničehož nic” zestárla, tak jak se to u strarých pejsků stává. Já jsem moc šťastná, že ty dva roky byly pro ni do teď plný zábavy a že si je mohla užívat. A taky jsem neskutečně šťastná, že máme zahradu, kam si může kdykoliv jít lehnout, být venku a nemusí se nijak moc namáhat. Když chce – jdeme někdy i ven – neboli za branku. Jako včera – vyjde ven, rozhlíží se, kousek se projde a pak jdeme domů. Buchne s sebou zadýchaně do trávy a tam si odpočine. 

Jsou dny, kdy jsem si jistá, že nemusím nic řešit a pak jsou momenty, kdy začnu váhat. A ona udělá něco, co mi ukáže, že zbytečně koukám za roh. Jako když se jde zvědavě podívat, co u auta provozujou Rumoušek s Mousesem, nebo jako dneska ráno, kdy – jak je jejím zvykem, přepálila start při ranním venčení a mastila domů tak rychle, že to pak hodně dlouho vydýchávala. Stála jsem tam, bušilo mi srdce a mozek jel na milijoun obrátek. A ona pak šla a s lehkostí si vyhupla na gauč, kde si  to sice zase trošku musela vydejchat a pak s chutí dojedla snídani. 

Měla období konzerv, kdy jsem od Falca kupovala suprdupr hovězí, opravdu kousky masa a to jí moc šmakovalo. Tak jsem nakoupila celý chovatelský balení, abych měla zásobu. Mám a budu mít. Protože přesně v ten moment už jí konzerva nechutnala :-). Teď jedeme slepici! Viděla jsem v Lidlu slepice, nakoupila několik mnoho balení slepic, neb slepice a její vývar jsou pro pacoše vyloženě léčivej zdroj. Větší radost jsem jí nemohla udělat. A sobě taky, protože když vidíte jak s chutí – opravdu s chutí  -se láduje kousky slepičího masa s brkaší, tak víte, víte, že ještě nějaký čas máte. A já si toho vážím, moc. Jdeme den po dni a já si vážím každého toho jednotlivého dne, který pro ni zatím stojí za to ho žít.

A třeba čekat ve frontě na snídani, jako v neděli ráno, když si s ostatníma lehla na zápraží do stínu:

Jsem ščastná za to, jakou máme smečku, za to, že mohla přijít – což bylo i velký rozhodnutí Brtnika a za to, že ji prostě máme.