Hustou tak, že by se dala krájet.

Ovšem leda motorovou pilou. Byla fakt hustohustá. Tohle pondělí. Brtnik sice teda nechce, abych chodila sama takhle potmě, ale o mlze nikdo nemluvil. A přitom je to mnohem,  mnohem horší. Tmu prosvítíte. Mlhu nikoliv. To ví každej, kdo sedá za volant, že v ten moment jsou mu dálkovky k ničemu. A to ví každej, kdo venčí psa. Že v ten moment je mu čelovka k ničemu, protože tu mlhu neprosvítíte. A ve tmě prostě něco málo vidět je. V mlze vidíte prt. A tak jsem si ani čelovku nebrala. Ono já ji teď stejně ještě ani nenosím, snažím se oči přimět k tomu, aby se krapet namáhaly. A taky mi to světlo prostě vadí. 

Brtnika jsem uargumentovala faktem, že má na starosti důležitější věci, než je venčení a že budu ščastlivá, když se položí zase kus dlažby. Mám výbornou argumentační techniku, takže se ani moc nezpěčoval. A my mohli vyrazit. A tentokrát s Talinkou, heč! Nějak se nám zase na chvíli asi vrátila, nebo co. Takže jsme se mohli, přes nepřízeň počasí, společně bavit při venčení. Páč stačilo písknout a oba psi se hned zhmotnili. Což se v mlze rozhodně hodí.

Stejně tak, jako se hodilo procvičování chůze u nohy mezi koňskýma ohradama. Kde to tak dělám vždycky. Je to i bezpečnější. Se ukázalo i tentokrát. Páč najednou se v mlze vyrýsovalo velký terénní auto, který tam stálo a mělo otevřený kufr. Protože pan majitel přijel koníkům podat jejich různé potřebnostě na koňské neduhy a výživu a vitamíny,  a tak. Tihle na tom nejsou tak, jako ti v předních ohradách. Kde zrovna dneska, když jsme procházeli, chudák koník významně čutal nohou do vany, že tam nemají vodu 🙁 🙁 . A já mu pomoct nemůžu. Ač jsem se snažila. Přes KVS. Jenže tam pravděpodobně nepracují ti, kteří by měli, takže koníci tady dost často strádají. Což je pro mě hrozný. A nejen pro mě. I právě pro tyhle jejich sousedy. 

S pánem jsme se nejdřív smáli Taliprdnici. Která je hrozně dopředný pes. Jako že, megadopředný. Celý život se s tím snažím pracovat, ale ………. výsledky jsou nevalné kvality. Tak i teď. Měla jít u nohy a její představa o provedení se neshoduje s mou. Takže jsem ji prostě napomenula, zastavila, ona se musela naštelovat správně u nohy a vyšlo se. A jak dlouho myslíte, že to trvalo, než jsme zastavili všichni tři znovu?? Jo, máte pravdu. Já jsem udělala na pána gezicht zoufalství, rozhodila rukama a pravila: „Tjo to prostě nevíte, jestli je ten pes tak blbej, nebo“…. „Nebo jestli si z vás dělá srandu, že jo?“ – „Jo, přesně. Byste ji ubil“ – „Jo. A to já mám doma dvě!“ 

Což má, dvě maliňačky matku s dcerou. A taky zjistil, jak to je, když se k jednomu psu, kterýho ovládáte téměř na myšlenku,  pořídí druhý, který je taky trošku na makovici :D. „Jsou to čůzy.“ dodal. „Feny sou velkozlo!“ doplnila jsem ho a tak jsme si tam chvíli spolustěžovali. Ohaři si mezitím šmejdili kolem, jen Rumíčka jsem musela hlídat, aby si nenaběhl do drátu, neb se chtěl jít družit. Družimír jeden.  Když jsme si dostěžovali, plkali jsme chvíli jen tak. Pán byl zrovna druhý den v nový práci, tak jsem se ptala, jak ho to baví. A baví moc, protože… je zase u koní. A to u koní takový hodnoty, že se z toho člověku motá hlava. A ten servis – to když to porovná tady s tím, ukázal zpátky, tak …………. jo……….tak. Tak je to smutný. 

Říkala jsem mu, že to musí být šílená odpovědnost, že bych se děsně bála, abych něco nepoto u takhle drahých koní. Páč mi stačilo, když jsem kdysi dávno po dostihu ceny prezidenta vodila vítěznou klisnu a v jednom momentě mi došlo, jak hrozně velký peníze mám teď po vítězství v rukou. Že co kdyby se něco stalo. A v druhým tý klisně okamžitě došlo to, že jsem znejistěla. Mají radar. A Ketlínka byla mrška taková potměšilá, takže ….. jo, takže si mě mrskla do kopřiv 😀 😀 

Tož jsme se tomu zasmáli a já už pak šla do mlhy za ohaříkama. Tedy za jedním, flekatým, kterej opodál počítal myše. Páč Rumoušek se tam motal s námi a když pán z ohrady vylezl, měl on tendence vylézt mu za krk. Pán má pro něj slabost nejen proto, že je to člověk psí, ale taky proto, že když jim tam tehdy hořelo, nesli jsme jim tam s Rumíčkem v noci čerstvý presso a štrůdl, nebo co.  Aby, když tam hlídají spáleniště, aby měli nějakou dobrotu. A páč Rumíček je ten kanystrpes, okamžitě věděl, komu není dobře na duši a jal se konat a konejšit. 🙂 . A tak jsou velký kámoši.

Za ohradama, už bylo pusto, prázdno a hrobový ticho. Jediný, co bylo slyšet, bylo odkapávání nahromaděný vody na větvích stromů v remízku. Chvílema to vypadalo, jak když tam pobíhá stádo šílených myší 😀 . A kdo ví, třebas i pobíhalo. Já se svou fóbií z prasat si vždycky hlavně přeju, aby tam nepobíhala ta prasata. Při týhle nedostatečný viditelnosti může bejt, že jo. A tak jsem začla zase zpívat. Ešče ne koledy, ty maj ešče čas, ale něco sem si broukla.

Ale hlavně jsem si povídala s Rumíčkem a taky jsme trochu cvičili. Jen tak, srandičky nejdřív. Aby nebyla nuda, protože na balonek to moc nebylo. A tak různě výskokovali a probíhali mi mezi nohama a tak. A jo, čtete dobře to množný číslo. Protože Talinka se k nám pro dnešek ráda přidala. Možná proto, že v ledvince dlely ty vynikající krekry, co jsem upíkla. A co tak voní po sýru a tak krásně chroupou. Přidala se k nám s takovou razancí, že jsem to chvíli – i díky svojí hlouposti – měla trošku adrenalinový. Páč jsem ji zavolala od nějaký myšoďurky a jak ke mně letěla, zavolala jsem „Domečék!“ . Což je cvik, který se konečně před časem naučila a který ji baví. Obnáší to to, že rozkročím nohy, pes proběhne, hned se otočí, proběhne zpět mezi ty nohy, tam se zaparkuje a hledí mi v gezicht. No……… jo. 

I za normálních okolností to bývá o hubu, protože Tali je na mě moc velká, ale stojíte-li v kopci, zádama dolů a pes se na vás mlhou řítí rychlostí pendolína a s mozkem taktéž jako má pendolíno – tedy nula, tak vám pak zatrne, když vám dojde, co jste to vymysleli. Sasraky se teda dějí, protože jsem neupadla. Vo fous, ale neupadla a mezi nohama na mě čučelo vytlemený flekatý torpédo. Pohled za pět set 😀 😀

Nechala jsem ji pak, když byla tak hodná a cvičení chtivá, ať se loncá někde za námi a šli jsme si jen tak s Rumíčkem. Však nás doběhne. A byla jsem zvědavá, jak dlouho jí to bude trvat, než jí dojde, že v tý mlze je tam sama. Dořítila se rychlostí bleskovou a pak už se, pro jistotu, od nás nehnula. A tak jsme si to štrádovali a povídali si a na ohaříkách bylo vidět, že se i těší domů. Akorát, když jsme tam docházeli, minulo nás smykem auto s vodou pro ty koňský chudinky. Oni ti majitelé jsou divný tak jako obecně. Ondynoj se to tam hádalo  a pralo. Maník jezdí autem, jak, když ho ukradl (což by na jednu stranu asi nebylo překvapivý) a já se vždycky modlím, aby se nic nestalo Mousesovi, když on se takhle bezhlavě a hlavně bezohledně řítí s tím autem tou zatáčkou, za kterou nevidí. No nic, asi mu ten pán dal echo, že jeho koně jsou tam bez vody (a četl mi tak myšlenky, chtěla jsem z domova napsat taky) . Nu, tak aspoň, že tak. Nebudu muset meldovat, jak na tom ty koně jsou dneska. 

Došli jsme dom a tam ještě Brtnik pokládal dlažbu. Bychom se mu tam motali a nešlo v ten moment jít domů, tak jsme s ohaříkama zalezli do garage. Já si tam šla čistit uloženou kvetěnu a ohaříci šmejdit. No a protože se Brtnik do pokládání vyloženě položil a vypadalo to, že to hned tak nebude, aby šli ohaři dom, tak jsem je vytáhla na loučku za silnicí. A tam sem si dali pod lampou trochu aportýrování a cvičení pozornosti, abychom se nenudili. Teda hlavně já, abych se nenudila, že jo. Páč jen tak tam stát se mi nechtělo. Ale  ohaříkům se naopak chtělo taky něco kutit, tak jsme si kutili. A zase pěkně společně a madáme flekatá se mi věnovala i když nemusela a tak je vám jasný, jak jsem si to pěkně užívala.

Domů jsme se vrátili fšicí naprosto spkojený přesně v moment, kdy Brtnik skončil. Otřela jsem ohaříkům tlapajzny, dala jim na pelíšky dobrůtku a ještě se vrátila do dílny, postarat se o tu květenu. Aby mi hezky do jara přežila. Což doufám, že vyjde. Mám tam krásný jahůdky, pelargošky a jsem zvědavá, jestli se mi třeba nepodaří přezimovat tu lichořeřišnici, co s nima v těch truhlících bydlí. Co myslíte? Nemá někdo zkušenost?