Dobrý den, zvážená a milá paní nakladatelko Megi,
předem mého dopisu přijměte mé vřelé díky nejen za zaslaná vejce, ale také za zaslaný balíček s nápisem Pro hodné pejsky.
Když jsme spolu mluvily naposledy, chtěla jste moc vědět, ešivá balíček udělal pejskům radost.
Jak já bych Vám to popsala……
Ponejprv jsem netušila, že tam tedy ten balíček je, takže pejsci nevěděli nic – to jsme si osvětlily. Když jsem vejce vybalila, tak protože jsem je vybalovala v noci, kdy už jsem si únavou šlapala po víčkách mých očí, zapomněla jsem balíček dole ve sklepě. A pejsci zase nevěděli nic. To jsme si taky po telefonu osvětlily. A pejsci to nevěděli ještě následující den, protože jsem na to ani nevzdechla.
A pak se to stalo!
Pejskové běžně do sklepa v současnosti nechodí. Protože donedávna se tam vyskytoval začasto stavební bordel, abych to tak kulantně popsala. A pak taky jsou do sklepa provizorní dvéře, který vybudoval z OSB desek můj drahý stavebník, abychom tam nežili s dírou do sklepa a nešla nám tam zima. A tím pádem je tam takový vysoký práh a tím pádem je tam špatný přístup na schody. Takže tam moc pejsky nepouštím, že aby si – hlavně někteří, ti flekatí, nezlámaly svoje haxny vlastní pomateností. Schody jsou tam hodně příkré.
Ten den jsem ale udělala výjimku a ani nevím proč, jsem vyzvala Taliprtku ometající se u těch dveří, ať se tam jde se mnou tedy podívat, když už tam jdu. Hnedle za ní se přikohátal Rumoušek a že by taky šel. I jemu jsem řekla, ať jde se mnou tedy taky. Že aby taky měli něco zajímacího, když tam tak dlouho nebyli. Psi tohle mají rádi, prozkoumávat prostor, kde dlouho nebyli. Oba opatrně – u Tali mě to dost překvapilo 🙂 – přelezli ten vysoký práh a spustili se dolů. Já šla za nima a zamířila do zadní místnosti. Nechala jsem je, ať si dělají, co je napadne.
A netušila jsem, že je napadne se zbláznit.
Rachtala jsem něčím vzadu v regálech a slyším:
“Hůůůůhááááhuhrrr!”
????? “Co tam zas ta pometenkyně vytváří?” řekla jsem si pro sebe do regálů.
“Hůůůůůhrrrrhůůůáááááááááh!!”
“Tályje, ty vole, co to tam zas vytváříš?” zeptala jsem se jí už nahlas
“Hááááhrůůůůůhrrr -ha!
“Ježišmarjá to je magor!” povzdechla jsem si a šla se podívat, co se tam děje.
Tanec svatýho Víta se děl. Taliprdnice vířila prostorem, dělala stojky, metala kozelce a hlučela:
“Hrrrrrr -ha- hůůůůůůůůůůÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁHrr!”
“Co děláš, ty magore!”
Předvedla veškerou svou zvukovou škálu a též desítku prostných.
A pak si něco vyhodila nad hlavu.
?????????????????
Rumouš jí obíhal jako satelit a začal kvokat.
Vytvářeli zajímavé obrazce a zvukové kombinace.
????????????? Nechápavě jsem na ně čučela a pak mi to došlo.
To nejni tanec svatýho Víta! To je tanec svatýho Žužlika!!! To, co letělo Tali nad hlavou byl ten balíček dobrůtek pro ně!!
😀 😀
Tali měla oči nadšením vyšpulený jak letec při přetížený a Rumíček je měl pro změnu jako talíře.
“HuuuuaaaahrrraahůůůůHÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!” přidala Tali na důrazu a vyhodila si balíček zase přes hlavu. Rumouš opsal 156. kružnici a kvokal jak celý hejno slepic.
“Co to máš, co to máš Talinko?” rozehrála jsem s nima tu hru, abych jí trošku ještě našponovala.
“Harrrrrrrrrrrrrrrrrrrhůůůůůůůůůůůůůůůůůůhhhhhhhhhhhhrrrrrrrrrahůůůůů!Harrrrrrrrrrrrrrrrrrrhůůůůůůůůůůůůůůůůůůhhhhhhhhhhhhrrrrrrrrrahůůůůů!Harrrrrrrrrrrrrrrrrrrhůůůůůůůůůůůůůůůůůůhhhhhhhhhhhhrrrrrrrrrahůůůůů!Harrrrrrrrrrrrrrrrrrrhůůůůůůůůůůůůůůůůůůhhhhhhhhhhhhrrrrrrrrrahůůůůů!”
Smála se, hlučela, tančila a žonglovala. Kolem běhal rezatej satelit a kvokal. 😀
Já se jen smála. A taky ale tiše obdivovala to, že se takhle dokázala ovládnout. Ona, která je jinak zločinec a bandita a Babinskej a lupička největší, tady teď předváděla ten svůj tanec sv. Žužlika, kterým ventilovala svou touhu se zmocnit toho pokladu, kterou drželo na uzdě veliký, převeliký sebeovládání se. Byl to obdivuhodný výkon a nedivím se, že to s ní takhle lomcovalo.
Moc, moc mě mrzí, že jsem s sebou neměla telefén a nenatočila to, protože to byl úžasný zážitek a já doufám, že si ho budu dloooouho pamatovat.
Pak už jsem nemohla tu její žádost – ničím jiným ten tanec sv. Žužlika totiž nebyl, než žádostí, aby si mohla vzít nalezený poklad – přehlížet. Moc jsem je oba velevychválila za to, jaký jsou šikovní a hnedle balíček rozbalila a šli jsme ven, aby si to tam mohli pořádně užít. Divím se, že jsme nahoru po schodech a pak ven na zahradu dorazili všichni zdrávi a hlavně živí, protože to už bylo toho ovládání se na Tali moc a hrozilo, že přizabije mne, Štajníka a posléze i nebohou Bubišku, která do té doby spinkala na gauči a netušila ničehož. Vzbudil ji evidentně až ten bordel, co se linul ze sklepa.
Když jsem venku rozdala každýmu jednoho žužlika, rozhostilo se kolem domu ščastné ticho, všichni tři ulehli a pustili se s nadšením do žužlání.
Tak Vám chci napsat, paní nakladatelko, že jste jim nemohla udělat větší radost. Nemohla. A mně taky, protože se směju ještě teď, když to píšu 🙂 . Díkec moc.
S úctou
Vaše spisovatelka
Dobrý den,
málem jsem se počůrala smíchy, když jsem si ty dva ohaře představila. A polila se kafem… 😀
Jste neskutečná vypravěčka.
Moc děkuju. Ono to bylo opravdu úplně přesně takhle a hrozně ftipný, je škoda, že nejde předvést pořádně ten akustický výkon, ty gezichty, který házeli, bylo to výborný představení. A jak se to v tom sklepě neslo. Proč jen člověk v takový momenty nemá u sebe ten telefén, aby to nahrál.
Ale vlastně já bych stejně nenahrála nic, teď jsem si včera točila video – ohaříci v louce, hezký podvečer, kopretiny….. a víte co mám? Nebudu to psát, není to slušné. vlastně můžu to napsat – mám natočený vnitřek ledvinky hlavně 😀 . Já fakt vůbec nechápu, co to dělám, že mi to nevychází 😀 😀 . Já bych mohla uspořádat filmový festival nepovedených videí 😀
Mně videa také nevychází, hlásím se na festival!!! 😀
No a fotky naší Mii za mlada také ne. Teď je psí dámou a nechá se i vyfotit.
Jo a také už máme dvě zkušenosti s “omdlením”. Poprvé jsem myslela, že si “lehnu” vedle ní, jak jsem se lekla.
Pěkně nás děsej, psí dámy, co?
Já jsem si na ten příchod domů vymyslela takovej novej rituál, že se krátce přivítáme, “mlaďoši” pak jdou rejdit ven a Bubíška si v klidu dá pár piškůtů, to je její vášeň, tak jí to rozstřelí tu vítací pozornost a soustředí se na žrádlo, neb emoce a radost to spouštějí. Tak jí nechám pár piškůtů si pochytat po zemi, kde jí to koulím, ona nehopíká, soustředí se na lov, pak se jde se mnou protekčně převlíkat do šatny a to už je to takový stabilní. A už bohužel ji nenechávám dělat toho Šemíka přes rigól, protože to má tady dycky radost, že to hópla a pak to s ní praštilo. takže po přechodu silnice na ni zase čeká pičkůtek, aby měla za ten rigól nějakou náhradu a takhle my to pytlikujeme 🙂
A to nejni marnej nápad s tím festivalem. Můžu udělat článek se samýma nanicovatýma videama, abyste viděli, že nekecám a vy se pak můžete přidat 😀