Aneb – vejce a já! 😀

Ne, právě, že bych si myslela, že z mýho psaní by se paní Betty McDonald radovala, to si netroufám vůbec tvrdit, ale……….. já se, stejně jako ona dala na vajíčka. Sice trochu jinak, než ona, ale se stejnou vervou a s podobnými výsledky 😀 😀 .

 To je totiž tak. Vážená paní nakladatelka má – na rozdíl ode mne!!, která nemá ešče ani kurnika – slepičky. Už nějakou dobu. No a potřebovala doplnit stav. I požádala pána jakýhosi, že aby jich pár – trošku – pořídil, přivezl. Pán je hodný, ale asi v matematice slabší. Výsledek je ten, že paní nakladatelka je nyní majitelkou slušnýho houfu slepiček (o tom kohoutovi mlčím, Megi, mlčím!)

A slušný houf slepiček, taky slušně nese. Pokud je dobře krmíte a to paní nakladatelka na holkách rozhodně nešetří, to je furt maso, tvaroh, maso, zrní na zlatým podnose a pak se diví. Holky vyprdávaj vejce rychlostí takový tý počítačový hry a Megi je na tom taky jak v tý počítačový hře, kde je sbírá ten komixovej vlk.

Vejce se jí hromaděj, hromaděj, hromaděj………. a vlk nikde.

A tu vstupuju na scénu já – velká autorka a vobchodní manažérka! S návrhem, že šécky ty vejce prodám, když je sem dostaneme. A to Megi dokáže, vona dokáže veliký věci, to byste koukali. Já nevim, ešivá to tady můžu psát, ale vona umí vopravit i jadernou életrárnu! No! 🙂

A tak pro ni nejni problém zabalit vejce tak dokonale, že přežijou cestu přes půl republiky za mnou. My už si to vyzkoušely v malým, když posílala vajíčka mně. Enemže tetkon je ve hře VOSUMDESÁT VAJEC V JEDNÝ ZÁSILCE!! VOSUMDESÁT, POVAŽTE – Betty by se radovala.

A my se radovaly taky ale! Protože vejce to přežila bez úhony. Já teda původně nepočítala s vosumdesátkou, jen se čtyřicítkou. Tu čtyřicítku jsem dostala posléze coby horečku, když jsem zjistila, že jich je fakt vosumdesát. No.

První třicítku jsem prodala během půl minuty po telefonu. A následujíc den sem jako slepičí agentka provedla rekognoskaci teréna u nás v prasí a odbouchla ten zbytek.

Zatočila se mi hlava úspěchem.

Volala sem Megí: „Megí, máme prodáno! Dělej, posílej další!“ 😀

A Megí poslala. Další vosumdesátku. Ta se rozfoukla jako prt. A já si uvědomila, že …….nemám ani vajíčko. Jako pro sebe 😀 😀  . Chápete? Pro sebe jsem si nekoupila ani jedno.  Položila sem se do toho podomního vobchodování v zastoupení tak, že na sebe jsem ani nevzdechla. Tak další vosumdesátka je momentálně na cestě. Děsně jsem se do toho položila, fakt děsně. Ani nevim vlastně proč, že jo? Furt vláčim bedny s vejcema sem, pak prázdný bedny zpátky. Tak proč? No prostě pro ten pocit, že ty krásný vajíčka – a že Megi slepičky mají ale krásný vajíčka! Tak krásně hnědoučkočervený, že je na Velikonočky nemusíte ani barvit. Že prostě nepřijdou vniveč, protože to jedna rodina nespotřebuje, ani, když zazásobí své nejbližší okolí. A co by s nima bylo? Takhle si lidi nemusí kupovat od těch nebožaček co jsou zašpérovaný v klecích, nebo v halách. Mají vajíčka od ščastných slepiček.

Abych dodržela ducha knížky slavné Betty, tak při jednom z odchodů z práce, kdy jsem zase vláčela v  Ikea tašce prázdnou obří papírovou bednu, jsem rozplakala nechtěně svým výstupem v turniketu kolegy. Nejdřív jsem je tak trochu tou taškou s bednou srazila ve stylu Talipohybu a posléze jsem se v tom turniketu zašprcla a nemohla ani tam ani zpátky, bedna nešla vyrvat, já nemohla nikam, vypadalo to, že se domů nedostanu. Nakonec jsem se za hurónského řevu kolegů vysoukala ven jak cirkusová hadí žena a hnala se uřícená na tramvaj. Abych druhý den absolvovala tutéž proceduru jen opačným směrem s bednou – tentokrát ovšem plnou vajíček, Každopádně vejce přežila. A já? Já taky 😀