Tendle praštěnej seriál starej?

No tak tendle pán by ze mě měl v neděli radost. Sobota patřila zahradnictví, kam jsme se odpoledne vydali, neb celej den pršelo. Ohařiska se válela a my vyrazili do světa. Musím teda říct, že s jedním nehezkým a smutný zážitkem. Stavili jsme se nejdřív v zahradnictví ve Slaným, koupili tam dva prazvláštní česneky a květník, do kterýho chci přesadit květenu skomírající ve sklenici. A když jsme šli už k pokladnám, všimli jsme si takhle bokem, že tam ještě mají nějakou jednu místnost. Prošli jsme skleněnými dveřmi a ozval se příšerný zvuk.

Nevydávaly ho bohužel, bohužel, dveře, ale papoušek.  V hnusný, tmavý a malý voliéře 🙁 . Křičel na mě a mě to rvalo srdce. Ne uši, ale srdce. Byl to veliký papoušek a jestli takhle tráví celý svůj předlouhý život – a že papoušci jsou chytrá a dlouhověká zvířata – je to strašlivý vězení.  Nevinný tvor, takhle zavřený. Nebyl tam sám, vedle v tom samým hnusným provedení voliéry byl tichoučký žako. Bylo my těch opeřenců hrozně moc líto. Tak moc, že jsem  nedokázala ani Brtnikovi říct, ať to, co má v ruce zahodí, že tady nechci nic koupit. Nešlo mi totiž mluvit.  V autě jsem se bez přehánění rozbrečela. Nějak poslední dobou nemám na to, sledovat, jak hnusně se lidi ke zvířatům chovají. Brtnik mě naštěstí už sto let zná a tak si nemyslel, že jsem blázen. Jen souhlasně kejvnul, když jsem říkala, že tohle musím něčím přerazit. Tak jsme zastavili na kafe, abych si vopařila bolavou duši.

Pak už jsme jeli do velkýho zahradnictví. Tam, kde jsme loni zachránili trpaslíčka. Já tam nechtěla, nechtěla, protože jsem věděla, že to nedopadne dobře. Takže ano, budeme mít nejspíš javorovou alej. Aspoň, že už nemusíme kupovat další jezírko 😀 . Pak už jsem koupila jen byliny, protože si chci vybudovat paletový záhon. A tím se dostáváme ke Kutilovi Timovi.

Měl by ze mě radost, milej Kutil Tim. 

Myslela jsem teda původně, že to bude v podstatě rychlovka, vezmu netkanou textilii, nasponkuju ji uvnitř a vně palety, narvu to zeminou a můžu sázet. No tak ne. Protože ty palety, co máme doma se tvářej tvarově jinak, než v tom video návodu. Takže kladivo do ruky a pustit se do úprav. Vymlátit prkna, tam kde nemaj bejt a zamlátit prkna tam kde je potřebuju mít. To ještě nebyla taková námaha. To jsem i ještě vesele šveholila a stíhala při tom kopat Rumíčkovi balonek a házet Tali plyšáka, aby netrpěli tou hroznou nemocí zvanou Venkovka. Páč byli jsme sice oba venku, ale počasí bylo trošku nevlídný, byla fakt kosa a ohařiska dávala najevo, že… se nudí! první to vzdala Bubiška, která si stoupla před dveře a jasně prohlásila, že chce jít do tepla. Jako zasloužená důchodkyně na to měla plné právo 🙂 . Takže jsem jí utřela ťapiny a mazala k peci. Aji ti dva by bývali byli…… měli smůlu. Jsou to psi v plný síle, takže ať jsou rádi, že mají k dispozici zahradu, čerstvej vzduch a tak vůbec, ať dělaj psy.

A šla jsem do další fáze budování. 

Čekalo mě pilování. A tady nám nastává zádrhel. Brtnik má sílu. Já ne. Jemu tudíž nevadí, když kupř. pila není zrovna ostrá, vyrovná to přístupem primitiva, kterýžto zapne prostě sílu a upiluje to i zcela bezzubou pilou. Ta co byla k dispozici nebyla bezzubá, vůbec. Ale tupá byla dostatečně. Peklo, peklo, peklo, kterýžto způsobovalo, že jsem začínala býti vzteklým tvorem. Aby tomu Brtnik předešel, přinesl mi jinou. Ani tento druhý pokus nevyšel a mně šla pára z uší. Zas na druhou stranu, to nenápadně přispívalo k tomu, abych ty přečnívající prkna krucinálhimlherdek odřízla. 

A mohla si spokojeně prohlížet své dílko. Šla jsem ustřihnout potřebný kus netkaný textilie, kterou následně přisponkuju k paletě. Ustřihla jsem tupýma nůžkama požadovaný rozměr a v tom mi v mozku cinkla myšlenka. Má sakra mrznout! Bubu potřebovat něčím přikrýt těch pár svých rostlinek, co jsem nadivoko zasadila (6 kousků pórku, tři mangoldíky, cibuli, a čínský zéli). Ten ustřiženej kus textilie se na to hodí jak zadel na hrnec, nebudu muset stříhat další kus.

Paleovej záhonek počká! Stejně do něj tetkonc nemožu nic sázet. Do druhýho dne by mi to zdechlo. Supr nápad dva v jednom, tak to mám ráda. Šla jsem to vyzkoušet a rovnou k záhonku  naaranžovala. Večer to jen překlopím a holky rostlinkový budou chrnět v teple! 

A mně tak vznikl volný prostor pro to, abych šla řezat dříví. Došla jsem si pro svou Hechtici (vynikající ruční aku řetězová pilka zn. Hecht) a zvostala stát jako Lotova žena. Proč jsem si sakra na tu paletu nevzala Hechtici? A pižlala to tím nepotřebným nářadím, co mi nabídl Brtnik?? Nu………. to už se nikdy nedozvíme 😀 😀 . Odmávla jsem to tedy a pustila se do řezání.

Vypotřebovala jsem jednu baterku, dala ji nabíjet, nasadila druhou, silnější a šla pokračovat v řezání. Až jsem vypotřebovala i tu druhou. No jo, ale zvostalo mi tam nerozřezanejch pár kousků. A to já nemám ráda. Mám ráda, když je práce ukončená a hotová celá. Co tetkon? Nemožu to tam nechat nedodělaný, vnitřní malý autista se tomuto řešení velmi zpěčoval 😀 

Naštěstí to nebyly ty nejsilnější větve s průměrem s kterým měla co dělat i pilka. Ale pořád to byly větve bukový, to nejsou žádný věchýtky. 

A tu přichází na scénu opět Kutil Tim a jeho přístup VÝKON! A CO NEJDE SILOU, JDE VĚTŠÍ SILOU. Popadla jsem první větev a ku pomoci si přizvala vztek nahromaděný při pilovaní tupou pilou. Rozmáchla jsem se vší silou proti kládě, kterou jsem měla položenou v koze na pilování a třískla s větví o kládu. Prdho! Odletěl kus v požadovaný dýlce.

Výýýborný!! Funguje to. Rozmáchla jsem se a vztekle mlátila klackama jedním za druhým o tu kládu. Lítalo to prostorem jedna radost. A…….měla jsem velký štěstí, velký štěstí, že to teda nelítalo směrem k zaparkovanýmu autu. To mi totiž jako úplně nedošlo (stejně jako by to pravděpodobně nedošlo ani onomu Kutilovi Timovi 😀 ).  Byla jsem zcela unešena svým siláckým a primitivním přístupem k řešení situace. Psi se prosíravě zaparkovali u baráku a já nadšeně hulákala, jak mi to vodsejpá. Jen chudáci ruce teda, každej ten náraz tvrdýho dřeva o tvrdý dřevo, kdy větve fakt nebyly zrovna houžvičky, jim dávkovalo jednu prdu za druhou. Nic příjemnýho, ale! Dokázala jsem to, roztřískala jsem nacimprcampr šécko, co mi tam zbývalo a mohla si jít pro koš a procházet se zahradou. Neb mi to fakt lítalo poměrně daleko. No ale co, důležitý bylo, že jsem úkol sobě daný splnila do posledního puntika!  😀