Takhle přesně to stačí místo nadpisu, nic nemůže být výstižnější.

Protože přesně takhle jsem se v tu neděli, poslední den naší dovči, tvářila při ranním venčení Bubrdle.  Ta měla v pátek před Velikonočkama nějakou slabost z emocí, moc nadšeně vítala  a radost ji pak položila na zem. Doslova. Což mě, pochopitelně vylekalo. Bubrdle se za chvilinku zvedla, odvedli jsme ji na pelíšek a tam byla za další chvíli v pořádku. Nicméně – měla zaracha a dost klidovej režim. 

Ranní  velkoprocházky vůbec nic, to šla jen kolem komína a odpoledne pěkně špacírek jen po rovince a pobyt na zahradě, kde všichni tři mohutně asistovali při zahradních a jiných pracích. Netvářila se nějak nespokojeně, užívaly jsme si spolu tichá klidná ranní venčení, kdy mě měla jen pro sebe.

Ale! Všeho do času, všeho do času.

V neděli jí se mnou už došla trpělivost 😀 . A vyrazila od branky srdnatě svoje Fpřéééd. Hópla rigóla na Šemíka, co sundal toho Horymíra a pak radostně hupíkala na louce, jak je výborná, že už zase skáče přes rigóly. Už se zase směju, když si ji vybavim.

Rozhodla jsem se jí nechat zcela volnou tlapku kam se půjde. Čítala jsem za koňský ohrady, protože to je vcelku po rovince a ona to tam má ráda.

Vzala vidle a mrskla mi je do mých představ. 

Procupitala velmi svižně loučku za silnicí a na pěšinku ke koňským ohradám nehodila  ni vočičko. Rvala to víc než svižně kolem hřbitůvku ke starýmu sadu. Tam jsme se na chvíli musely zastavit, protože bylo nutno přečíst, dočíst, oznámit. Další věc, která mě potěšila.  Má-li pes – zvláště navíc, když je to fena 😀 – zájem se zviditelnit, zanechat o sobě zprávy, je to dobrý. 

A ještě lepší bylo to, co následovalo. Bubrdle nakopla motory a …….zamířila kopcem v sadu vzhůru. A mně vyjelo obočí údivem taky vzhůru. 

“No Bubíku??”

“Deme! Dělej!”

Tak sem šla. A furt jí pozorovala jak dejchá, jak funí, nebo nefuní………. jako jedinej kdo funěl jsem byla já 😀 . Ale funěla sem ščastně, protože Bubík to švihala bez zaváhání pěkně nahoru. A kdybych já v tomhle místě na ni neudělala šméčko, protože jsem nechtěla, aby takhle kách mazala rovnou do toho krpálu dál /a že ten konec stojí za to, že jo PetrS?/, tak by vesele pokračovala až ke kostelíku. Ale to jsem se bála, tak jsem udělala plaveckou otočku a mírně to nasměrovala do strany na kaskádu tří louček. 

“Taky dobrý! Deme! Dělej!” střihla tam zatáčku. 

Chtěla jsem se chvíli kochat. Je odtud krásný výhled do kraje. A na Řípu. A co myslíte? Dovolila mi to? Hm, ty tři sekundy se počítat asi moc nedaj, že ne? Už se zase hlemejždila dál. To jí trošku rozbil ten malej vzadu, co se s náma pro tentokrát vydal též. Asi víte koho myslím 😀 . Měla jsem z toho radost, že jde zase po delší době s námi a on evidentně taky. Když jsme se někdy nedopatřením zastavili, protože Bubi potřebovala něco proštudovat, udělal mi kolem gumáčků osmičku, nechal si drbat zadnici a popotahovat ocásek a pak udělal kotól a bacil s sebou přes hlavu na zem, aby se vzápětí vypružil a zakousnul mi gumáček 😀 😀 .

Byl rozjetej jak Pendolíno a proto to dopadlo, jak to dopadlo. Když se tedy Bubišková po těch třech milostivě povolených sekundách dala zase do pohybu, rozradostnilo to toho smrada mouratýho, vystřelil se do vzduchu na paragána, letěl a buchnul všema čtyřma Bubrdli do boku. Až chudinka vyjekla. Blbec mouratej to vzal asi moc razantně a ona na tyhle jeho krávoviny není moc zvědavá. Což se jí nedivím, jedinej, kdo mu to toleruje je ta shovívavá a odolná Taliprtka. Takže jsem na toho zmetka pekelnýho houkla, aby se klidnil a on s ušima do stran páááááádil taky Fpřéééd, jak kdyby mu za patama hořelo. Zasmykoval a mazal se schovat za drn, aby mohl pro změnu zaútočit na mě. Obětovala jsem se a šla jako kolem, že ho nevidím, aby mi mohl zardousit nohu 😀 . Pako.

A pak tam najednou bylo ještě jedno pako. Rezatý, starý. Který se z ničehož nic rozutíkalo jako blááásen a řítilo se prostorem Fpřéééd! stejně, jako  ten mouratec. Jen uši neměla do stran, ale vlály jí 😀

“Bubinooooooo! Ty vole, kam letííš? Já ti nestačim!” volala jsem za ní a uuuutykala honem jako vona. Uši mi ani nevlály, ani sem je neměla do stran. Myslim, že byly rády, že mi drží na hlavě 😀

“Co je?” zastavila se pak. Na vteřinu “Letim, ne? Dělej, makáme!” a zas mi vypálila do prostoru 😀 😀

“Bubíkůůů! Kurnik, seš magor?”

“Sem, sem magooor! Letim!” a letěla. 😀 a já taky. Celá ščastná jsem se smála a letěla za ní, aby jí v tý radostnosti nenapadla nějaká blbina. A dostihla sem jí.

Na vteřinu. Pak to celý zvopakovala a vypadala při tom s těma svejma šmajdavejma nožičkama, jak rozbitý štokrdle na útěku 😀 . Ščastný štokrdle. A tak jsme fšicí tři uuuutykali  loučkou, až k jejímu kraji. 

Tam už jsme se museli zcivilizovat, protože nás čekal sestup strmým břehem dolů k silnici a pak už jsme byli za Domečkem. Tady to zas Bubrdle rozpálila a zastavila se až u branky. Možná dokonce o branku 😀 . Ščastlivě napochodovala dovnitř a tam se hrdobecky rozhlížela, jako šlechtična nějaká, který to tady celý patří. A já myslím, že jí v ten moment vlastně patřil hlavně celej vesmír. 🙂