Sem si řeknul, když se Taliprdnice vrátila z toho svýho sobecky samostatnýho výletování.
R: “A vypružil sem se na zahradu. No ale nebyl sem teda sám. Bubrdle se taky vypružila a že prej to teda ne, to nejde, nechávat ji taklenc doma. A mazali jsme oba za pánikem, kterej čekal u auta, že jede pro další fůru písku.”
B: “A ten se divil teda, co Rumouši, když mě viděl, jak vybíhám za tebou z branky. A ptal se pánčičky: “Bábrdle jede taky?” “Nevim.” Povzdychla si s obavou. Vona furt má nějakou vobavu. Prej aby se to nepřehnalo. Co jako? Však moc dobře vím, co dělám. Tudíž jsem si trvala na svým a hodlala nastoupit samostatně do kufra. To se vypružil zas pánik a že než, abych se přerazila, že mě tam teda radši dá sám. No, proto.”
A jelo se!
R: “Jo jelo se!! Na výleta, jako jela Taliprdnice. Jen nás nevyhodil pánik u lesa, ale u louky, že aby si pánčička nasbírala ešče nějakýho podběla, nebo co. Pánik nás vykopnul a vodjel. Vodjel?? Von nás tady nechal??? Rozplakal sem se, protože sem myslel, že pudeme fšicí. To mi jako bylo líto. Pak mě ešče bylo líto, když sem načuchnul, že přesně tady byla Taliprdnice. Taky mě rozlítostnilo, že tam s náma neni, když už tu byla. Pánčička mi řikala, ať nekvokám, že rozhodně neni důvod. Nerozumí tomu, vůbec tomu nerozumí.”
B: “No to teda s ní musim souhlasit. Co je na tom všem tak dojímavýho? Tys jako malý štěně, nebo co?”
R: “Di do háje, taky ty mudrlantko! Můj vnitřní ofčáckej pes nesnáší, když se dělíme jak buchta! Nechal sem teda pánčičku sbírat toho podběla a šel sem studovat, kde teda ta Taliprtka všade byla.
Našel sem i místo, kerým šly s pánčičkou z lesa na louku a tudyma jsme my naopak pod mým vedením pak zalezli dovnitř.”
B: “No to bylo ale dobře, protože na tý louce bylo pěkný horko, sem trošánek dejchala. Jak čtyři, říkala pánčička a už zase byla vo obavy bohatší a pořád mě pozorovala. Si pak připadám, jak objekt vesmírnýho výzkumu. V lese bylo krásně a chládek. Taky jsem běhala napřed před pánčičkou a užívala si i čmucháníčko. Rumouš lítal dálky, já si vystačila s tím, že nejsem poslední
. Polední byla dycky pánčička, která je nevím proč spokojená, když je poslední a vidí, že si to fordím před ní. A to jsem si fordila.
Prošli jsme bučinou a sešli dolů na cestu. Bylo prý ještě dost času, tak jsme se vydali nahoru………”
R. “Jo, nahoru, tam jak šla prve Taliprdnice, to sem vodhalil hned a rychle. Stopoval sem jí.”
B? “Já taky náhodou. A kde se vyčůrala ona, nechala jsem taky svou značku. Aby se o nás vědělo.”
Bylo to tam boží, co Bubrdle? Tady často nebýváme a je to tady jednak děsně zajímací tim pádem a druhak je to, jako bychom prej byli na dovolený, pochvaluje si vždycky pánčička. Lítal jsem po cestě jako šůs
B: “LítlaLI! LítaLI! Páč já taky pobíhala”
R: “No šak jo, bylo velkobíhání a pak doma………. velkospaní! Já toho měl za ten den plný brejličky!”
B:”To mi říkej, pro moje noženky tak akorát. A jak se pak dobře spalo!”
R: “Jo! Taliprdnice už zařezávala, tak sme se jen přidali a spánkembohem!”
Koukám, jak oba zrzavci šediví. Goli to má stejně. Před jedenácti lety jsem ho dostala jako zrzavce a teď je šediváček. Ale je fajn pozorovat, jak mají zrzavci, včetně toho mého radost ze života.😁
Jo, jo, zrzavci bohužel šedivý brzo. Ale on už i Talířová. Asi s náma nemaj lehký žití 🙂
A přesně jak píšeš, hlavně, že si to užívají.