Ano, po delší době jsem dělala Élišku. Velku Élišku.

Protože jsem nejela jen svou oblíbenou trasu do New Bubu a zpět a nebo ke kadeřnici a tak. Kdepak. Dostala jsem totiž velkej úkol.

Odvézt naše auto z Prahé. Protože jak jsme jeli pro to nový,  museli jsme nechato stávající v Praze v místech, kde jsme bydleli a dál pokračovat veřejnou dopravou. A tak bylo nutný ho pak nějak taky dostat zpátky domů. A to byl můj úkol pro minulý pondělí.

Nejdřív jsem se bála, pak jsem se ale začala potichoučku těšit. Přeci jen, bude to dobrodrůžo.  Takže jsem se nakonec těšila celkem dost. A pak jsem se zas začla bát. Proč? No protože o sobě vím, že jsem střevo. Střevo, který dokázalo loni zapomenout vyzvednout svýho, tehdy nechodícího, muže  v práci. Jak měl tu vykloubenou nohu, měl několik dní klidování doma a skutečně doma byl. A pak jsem ho vezla já do práce a posléze ho měla vyzvednout. Jenže sem byla tak soustřeďovaná na tu jízdu, kterou už jsem za těch pár dní měla trošku vyladěnou, takže jsem byla za velkořiditelku automobilu, sedla do něj a tadáááááááá…….jela dom 😀 😀 . Nebudem to rozebírat radši dál, nebudem.

Nicméně tenhle zážitek mě vedl k obavám, abych nezapomněla na to, že pro ten den jsem zase po dlouhý době řiditelkou automobilu, nikdo mě nebude vyzvedávat, nikde nemám čekat, naopak, mám se chopit volanta a vydat se vstříc dobrodružství 😀 .

PO-DA-ŘI-LO   SE!

Nezapomněla jsem! Vystoupila jsem, kde jsem měla, bez potíží nalezla vozidlo mně přidělené, usedla za volant, trošku začarovala bezpečnostně na cestu, aby při mě stáli fšicí svatý a vyrazila. Důležitě, svědomitě a ………….s radostí. Když jsem projížděla starejma  Řepama, zaregistrovalo oko mé bočním pohledem, že po protějším chodníku jde pes, kterýho znám. Psice. Ený našeho pana veterináře, který jí šel v patách. A! Už sem tak úplně zkušená ředitelka vozidla, že jsem se odvážila jednou rukou pustit volanta a zamávat mu!!! Ponechme stranou to, že jsem se na něj vůbec nedívala a křečovitě se dívala vpřed, křečovitě mávala levou rukou, jak kdybych byla po obrně a druhou rukou křečovitě svírala volant. ALE ZAMÁVALA JSEM! Dokázala jsem to. Co jsem už nedokázala, bylo zaregistrovat, zda si toho on sám všimnul 😀 😀 . To teda nevim halt no. Ale neubírá mi to na radosti nad předvedeným výkonem!! Sem výborná, až nejvýbornější, pochválila jsem se a pokračovala vesele dál.

Vesele i proto, že mi to ten den všechno moc pěkně, opravdu moc pěkně šlo a jízda byla předpisová. Aby to dobrodrůžo bylo o něco málo větší, vymyslel Brtnik, že se nesejdeme až doma, ale dáme si sraz po cestě a stavíme se na rychlý kafe v McCafé (kde čepujou jinčí kafe, než to do kelímků u pultu s hambáčema, tohle je opravdu dobrý) . Obávala jsem se trošku, abych to trefila 😀 . Nestihla jsem si totiž nastudovat, kde mám odbočovat. Nezbylo mi, než se spoléhat na to, že nejsem úplná neschopa a protože tudy jezdíme každý den, tak to poznám 😀 😀 . I tohle se mi povedlo, správně jsem odbočila a zcela profi zaparkovala. Ten pocit hrdosti z profi parkování mi později u kávičky lehce zkalil Brtnik, který mě upozornil na fakt, že parkuju na pro vyjíždění  nejnešikovnějším místě, které je totiž přímo proti prostoru vjezdu na parkoviště.

Mno……..pravda, inu co už, to budu vyřešit, až posléze. Prozatím jsem se věnovala kávičce a tlachání. A dobře jsem udělala, že jsem se neštrézovala předem. Páč v ten moment jsem měla štěstí a nic zrovna nejelo. Opatrně jsem vycouvala, hlídala si šécky světový strany i poledníky a rovnoběžky a dokázala to v pohodě. Pak přišel horší momentík. Abych správně trefila výjezd z kruháku, který vede k dálnici. Moc se mi nechtělo vracet se do Prahé 🙂 .  Ale Brtnik měl pravdu, bylo to zcela jasně značený (což není vždy a všude) .

Tjo a pak už to byla krása vesmírná. Jela jsem opravdu jako ta Éliška. Na pohodu a s přehledem. Spořádaně, ale svižně. Pěkně jsem předjížděla, zařazovala se a necourala se. Brtnik, kterej vyjížděl za mnou mě předjel až krátce před sjezdem z dálnice, kde jsem si říkala, že už nebudu riskovat a předjíždět ten kamižoun, když už mám sjezd skorem před sebou. Byla to zásadní chyba, kamižoun se velmi vlekl, leč předjet ho v ten moment bylo fakt už riskantní. Tak jsem se halt vlekla chvíli taky. A modlila se, aby odbočil směr New Bubu. Poslechl.

A já si tak mohla užívat svobodnou a lehkou jízdu lesama směrem k nám. Dohnala jsem Brtnika, který se zpomalil, aby na mě počkal a fordila jsem krásným odpolednem domů. Za ohaříkama. Když jsem zaparkovala a vylezla z auta, dočkala jsem se od muže svého skutečné a nefalšované pochvaly. Byla jsem hrdobec! A………… ešivá se ve čtvrtek hecnu, pojedu zas. Mám totiž napracováno a můžu tak jít domů už v jednu hodinu. Ale kolegyně, která by mě mohla přiblížit domů musí jet až později, takže…….? VÝÝZVÁÁÁÁÁÁÁ!! 😀