To teda bylo jako!

A to sem prve vlastně vůbec nechtěl. Chtěl sem jít spát, páč nám pánik zase ráno udělal velkoprocházku. Byl sem vyluftovanej, napapanej a poslední, co sem tak jako chtěl,  bylo lézt do kufru auta, kde to naprosto vůbec nesnášim. 

A navíc! Ešče když mi má jet za zády vozejk. To je taková hajtra uhrkaná! Skáče to, bordel to dělá…..nemám to rád todle zařízení, když nás pronásleduje. No ale pánčička nedala. Prej, že hejbni kostrou, pak budeš rád. Ale já nebyl rád tetkon! Holky už si mlátily špačíčky v kůchni a já? Abysem leznul do kufru. Dělal sem hluchýho. Nic platný, nakonec sem do kufru musel.

A za trest sem teda škroukal! Aby viděli, jak trpim. Moc a nejvíc sem trpěl. Celou cestu. Až pánik hudroval. A to zas pánčička se mě zastala a řikala mu, že jako aby si uvědomil, že když vona třeba by jela k zubaři a takhle škroukala, že by taky nehudroval. Uznal, že ne, nehudroval by a sklapnul. Já ne, já přidal, ať si to užijou. 

Pak ale pravda, sem si to už užíval já! Pánik nás vyhodil na kraji městečka a my si šli s pánčičkou jen tak! Rozumíte, jen tak, prostě …….jen tak. Tak jako dřívějc. Vona si špacírovala, vodítko hozený přes rameno, v ruce pytlik na bobky (páč jí bylo jasný, že budou zapotřebí. Třebas  že sem už dvě hodiny venku byl, dycky ešče něco vypudim, aby se vo mě vědělo i ve světě. A kráčeli jsme si tak po chodníku. Na konci sem se dycky zastavil a sednul. A když sem i nezastavil, neb sem byl unešen z těch všech pachů, ozvala se pánčička, ešivá si jako nepamatuju, jak jsme to měli naučený v Prahé. Pamatuju, no. Pamatuju. Ale taky si moc dobře pamatuju, jak sme taklenc po ulicích špacírovali furt a ne jen jednou ve svátek a v lichou sobotu. Možná ešče tak 29. února, ale jinak furt  lesích. Což je bezpochyby fajn, ale když se celou dobu pohybujete jako Pražák, tak vám to čtení pesemesek drobátek chybí. 

Ale pravda, můžu bejt rád, že aspoň jednou za čas si takhle spolu vyrazíme. Však vona si to pak taky užívá. A já teda jel. Nos na zemi a šécko sem přečet, na šécko se snažil poctivě odpovídat. Aby fšicí vědíli, že já jsem tady byl a zase budu.

Došli jsme pěkně z kraje městečka na náměstí  a tam jsme zamířili do krámku. Žjofka užofka! Psí krámek!  A šli sme dovnitř. Já sem byl tak ščastnej!! Až sem z toho zapomněl……….no jo no zapomněl sem, že sem dobře vychovanej a tak jsem to tam trochu chtěl zkoumat, co by stálo za nákup. Mi nevyšlo,no. Ty xichty, co házela mi za to nestály. Ale pak mi pani prodavačka podávala dobrůtku nějakou a já měl takovou vám radost, že sem si jednu nakouřil do hlavy. Rána jako z děla a už sem vůbec na nic neměl náladičku, páč co kdybych si zase jednu břinknul, když si to budu brát. Ani venku jsem na to neměl chuť, radši jsem si šel zase číst. Ono taky – logicky, že jo – žrádlo na mě počká, ale ty pesemesky furt číst nebudu moct, přijde doba, kdy pojedu dom,  takže jsem se fakt poctivě snažil. Kde to šlo, kde mi to dovolila /vona pánčička taky ne dycky dovolí, třeba auta nesmim, lavičky nesmim a tak jako podobně/.

No ale! Když jsme pak šli kolem kostela, našel sem si holuba! Tjo, ty už jsem dlouho jako neviděl, hodně dlouho teda. Takže sem zatuhnul a pak pomaličku postupoval. Chvíli sem ho pásl a pak sem ho už zvednul, lenochoda jednoho nelítavýho. Pak jsme se zase vrátili na náměstí, pánčička si tam sednula na lavičku a já mohl číst, zevlovat, rozhlížet se, dělat důležitýho, pozorovat, procházet se…….

Jen když někdo šel, jako ta malá holčička, co se tam batolila, tak mě pánčička zavolala, že aby se nebála. Ta holčička. Ale to vona ne, šla by se bejvala kámošit, ale to jí zas tatínek nedovolil, tak jsme tak na sebe koukali a ona pak šla. A my za chvíli ale taky! Páč to přijel pánik a šlo se …………do kafárny! No! Hele lidi, já byl po sto letech zase v restauračním zařízení. Sám s nima, jako normální civilizovanej tvor a ne s tím cirkusem, co vytvoří pohrkanina flekatá Taliprdnice a hluchotu předstírající Bubrdle. A pani se tam na mě smála a chtěla mi dávat vodičku. To jí pánčička rozmluvila s tím, že ešivá nechtěj ešče vytírat před zavíračkou, že to nedoporučuje, protože prej nejsem pes, ale vodnik. A vycamrám hektolitry vody koukolem. Tjo, to sou tak trapný komentáře tohleto. Já bych ji rád – pánčičku, ne tu pani, ta je hodná, nemá trapný řeči – viděl, jak se vona sama napije jazykem bez ztráty desítky, umělkyně jedna.  No takže jako u suchánků, že jo.

Ale ono se pak stejně už jelo domů. A tam se se mohnul nejen napít, ale hlavně se vytahovat před babama, co šécko sem viděl, začil, přečet a kde jsem fšade byl. Čučely, jedna jak druhá a záviděly! To mě ba. Pak mě to už tak zmohlo, že jsem upadnul do pelechu a šel mlátit ty špačíčky s nima.