Už se to pomalu rozjíždí?

To, na co jsem čekala celých 24 let?

Ano!  Ano! Ano! Ano! Ano! Ano! Ano! Ano! Ano! Ano!  a ještě 100x Ano! 

Přesně nějak touhle dobou jsem se před 24 lety dozvěděla od našeho souseda na chalupě, že si dom přivezl striptýzky!

?? E? Koho to? Divila jsem se stejně, jako se diví hodně lidí při vyslovení tohoto názvu.

Ovšem názvu velmi přiléhavého. 

Protože se totiž jedná o slepičky z klecovýho chovu.  Striptýzky se jim říká proto, že odtud jdou nejen zdrchané a těsně před smrtí, ale taky nahaté, jak se navzájem odrbávají.

Tehdy to nebyla žádná móda, jako dneska, lidé si je pořizovali z ryze praktických důvodů. Ale já už tehdy pojala nutkání si pár těchhle nebožaček pořídit proto, že jsem alespoň malinkému počtu chtěla vynahradit ty útrapy života, který do té doby byly nucené žít. A taky jim, pochopitelně zachránit život. A to jsem tehdy netušila to, co jsem se dozvěděla nedávno, když jsem se do problematiky položila víc, neb mi konečně Domeček dovolí to, co chalupa ne. Zrealizovat svůj sen. No a dozvěděla jsem se to, že ač se říká slepice vynesené a člověk tak má tendence představovat si staré kusy, tak ani náhodou. Jsou to třeba zvířata roční. A jejich jediným prohřeškem je to, že se v tu dobu přepeřují a tudíž moc nenesou. A my jsme tak rozežraná společnost, že na to tihle tvorové doplatí svým životem. Zatímco na dvorku se s tímhle počítá a slepicím se třebas i přilepšuje, protože se tím celý proces urychlí a slípky jsou v kondici, tak ve velkochovech, které musí vyprdnout denně sto bambilijounů vajec a urvat pětsetbambilijounů zisků, jim tenhle přirozený proces ukončí život.  Po téhle informaci sem propadla ještě víc nutkavý potřebě ten svůj sen prostě uvést do praxe. 

Jenže rekonstrukce moc prostoru na takovýhle moje vymyšleniny nedává. To je jasný. A já taky netlačila na pilu. I když si budu snažit hodně věcí udělat sama, nebo aspoň hodně přiložit ruku k dílu, tak prostě stavitel je u nás jen jeden a ten má jen jedny ruce a jedno tělo, hlavu a tak vůbec. A starostí a povinností habakůk. 

A ono navíc se stejně nedá nic dělat dřív, dokud nezmizí ta obří, veleobří hromada šrotu, která dlí v prostoru, kde stojí starý kurník, kde bude stát kurník nový a kde bude slepičí výběh. Páč holky budou po dobu mýho pobytu v práci v omezeném prostoru. Z bezpečnostních důvodů jim vytvořím tzv. Alcatraz, aby na ně nemohlo nic shora (že jo paní krahujcová), ba ani zdola (že jo tetky kuno a liško). Plány mám velkolepé.

Kurník bude zděný, bude omítnutý, aby čmelík neměl šanci. Hřady budou na kovový konstrukci, kdy nožky konstrukce budou dlít v plechovce s olejem, aby čmelík neměl šanci. Kurník bude vyvoněnej levandulí, aby čmelík neměl šanci. Snáškový hnízda budou taky na konstrukci s nožkama v oleji, aby………čmelík neměl šanci. Fšade bude křemelina, aby ….jo, aby neměl šanci. Budou mít krásný pítko a krmítko. A ten výběh. Nejlépe z části zastřešený. Ve výběhu mám vymyšleninu – do země zapustím okap, zadělám ho pletivem a do něj vysadím bylinky, třeba vojtěšku, ptačinec, trávu, aby holky měly zelený, ale nemohli to hrabáním zničit. Vždy část bude k dispozici a část chráněná, aby to mohlo dorůst.  Venku bude pěkný pítko přidělaný na zdi, aby ho nemohly ty čtyři kunhůty hned zaprasit, jak je jejich zvykem. Študuju krmení, svícení, automatický dvířka, choroby, podestýlku, spotřebu….. co jim můžu dát, co ne. A obecně se vůbec připravuju na funkci hlavní slepičářky.

To už prý ovšem dávno skoro  jsem. Neb – mám podkladek! Hned po nastěhování se do Domečku, jsem objevila krásný a věrohodný podkladek a teď mi někdo velmi zkušený na slepičí diskuzi řekl: “Kdo má podkladek, je už skoro slepičář!” Takže já už jsem bezmála tři roky vlastně skorem slepičářka! Podivejme se na to 😀 .

No ale! Krom podkladku a nápadů to vypadá, že………….. že už mám i místo na kurnik s výběhem. Protože. Protožeeeeeeeeeee teď o minulém víkendu nastala Akce Š. Neboli akce šrot. Byl domluven den, kdy se do toho můžeme pustit a tak jsme si vzali volno.  Bohužel to  nešlo v pátek, kdy by to bylo praktičtější, ale pondělí se taky počítá. Aspoň se na to můžeme v klidu v neděli připravit.

Což obnášelo to, že se zanoříme do té obří hromady železa a jiných kovů, které zde za ty roky nastřádali naši předchůdci a něco málo jsme přidali i my stavbou a výměnou zařízení. Roztřídíme základ, naložíme první fůru a uděláme si logistickou strategii. Ta zněla, že zatímco vždy Brtnik odjede z fůrou šrotu, já budu vybírat dál z hromady věci, které unesu a budu je připravovat pro nakládku. Brtnik vyloží, otočí to a takhle pořád dokola. 

Plán byl. Mělo přát i počasí. To ovšem mělo zcela jiné plány, než my. A přes to, že mělo být o víkendu dost přijatelně, tak leda tak prtky a minulou neděli od rána pršelo. Tak jsme se dopolko flákali. Jenže co naplat, nakonec stejně nezbývalo než vyhrnout rukávy-doslova a jít na to. Akce Domov pro Striptýzky započala. Třídili jsme a připravovali až do pozdního odpoledne a já pak vytáhla ohaříky na chvíli ven. Na dlouhý byli prozíravě ráno, když déšť ještě nebyl tak děsnej. Nikdo moc nejásal, ale  nebylo zbytí.

A ráno to pak vypuklo naplno. S první fůrou jel Brtnik v půl sedmý a mě nechal milosrdně spát. Budík jsem si ovšem nařídila na čtvrt na osm, kdy jsem si tak odhadovala, že se bude vracet s prázdným vozíkem, tak abych byla pak připravená do akce. Odhadla jsem to přesně. Naložili jsme druhou fůru a když odjížděl, vypadla jsem s ohaříkama ven. Na lince přece byla cedulka, že ohaři žrali, tak je taky nutno je vytáhnout, ať se protáhnou. Času jsem měla relativně dost. Neb moje úvaha, že Brtnik doveze do sběrny vozík a tam se šrot nějak urychleně  vyloží – třeba magnetem, nebo tak nějak, vzala rychle za svý. To, co jsme vzali do ruky při nakládce jednou, musel Brtnik sám při vykládce vzít do ruky podruhý.  Šichta! Protože každý naložení vozíku bylo cca 220 – 300 kilo. 

Jeli jsme jako fretky. Před polednem vyhlásil Brtnik kávo pauzu a já vlítla do kůchně. Protože jsem šla nejen dělat presíčko, ale taky jsem chtěla vyrobit v rychlosti něco k němu. Ale co sakra takhle narychlo??? Kurnik, kurnik… , říkala jsem si, abych se tak držela tématu :-). Pak mi to bliklo. Banán! Banán s čokoládou!!! Tu mám doma přece vždycky nasypanou v granulích v soudečku! Odsypala jsem trochu do hrníčku, frkla k tomu trošku másla a prdla to rychle do mikrovlnky, zapla mezitím kávovar a umlela kafe. Čokoška se rozpustila – sice ne do tekutýho stavu, tolik času jsem neměla, ale to nevadilo. Nožem jsem to hezky na banány na talířku nanesla a dezertík byl na světě. Akorát jsem to šécko stihla mrsknout s presíčkem na stůl a Brtnik se dostavil. To teda čučel!! A velmi rád, se takhle za tu dřinu odměnil. Musím říct, že vychlazenej banán s tou čokoládou hořkou, byl mana nebeská. 

A když jsme  u tý many nebeský……….. sedíme tak u toho kafe a Brtnik kouká na tu cedulku, kde hlásal Ohaři žrali a pravil: “Co sem to napsal za blbost??????” Sem chtěl napsat, že byli venku! Mno, tak byli venku dvakrát a nežrali ani jednou 😀 . A kupodivu si  nikdo nestěžoval, jak je jejich zvykem. Nu………..tak halt měli místo snídaně oběd, chuderové.

Aby nebyla nuda, tak nějak po poledni přijel náklaďák a přivezl materiál na zateplení druhé části střechy. 25 obřích balíků minerální vaty, obří roli folie a asi osm velkobalíků polystyrenových dílců. No………. “Snad nezačne zase pršet. ” říkala jsem si. A kula plán. Balíky je nutný dostat do Domečku. Budou se tam dávat oknem budoucího obýváku………. to bych mohla zkusit zvládnout sama, v mezičase, kdy Brtnik pojede se šrotem? Neřekla jsem mu ničehož, ale zaradovala jsem se, když jsem zjistila, že osm balíků si připravil do prostoru před vchodem, že to tam pak, až skončíme se šrotem bude ládovat. Paráda! Začátek mám trošku zjednodušený.

Jak odjel,  vlítla jsem do pokoje, otevřela okno  a šla na to. Nevěřili byste, jak je takovej balík minerální vaty těžkej! A navíc pro prcka jako já i rozměrnej. Protože rozpažíte a máte co dělat, abyste ho uchopili. Ale dařilo se. A tak jsem opatrně fedrovala vždy jeden balík na zem a další dva na něj, aby se mi to líp bralo. 

Supr mi to odsejpalo a těch osm, jsem tam úspěšně dostala. To mě nakoplo a honem jsem utíkala, natáhnout tam dalších čtyři. Transport k oknu do obýváku jsem vyřešila po africku. Neboli jsem si vždycky ten jeden balík  z té vysoké hromady (balíky byly navíc složený na hromadě OSB desek) shodila na hlavu a na ní to odnesla k oknu, položila na parapet a pomalu vsunula oken dovnitř. Musíte totiž s tím navíc  zacházet opatrně. Je to sice těžký, ale značně měkký, takže to nesmíte poničit. I to shazování na hlavu musíte opatrně, protože když se vám to opatrně nepovede, jako jednou mně, tak vám dá balík takovou hibu do makovice, že vám škubne krční páteří. A to nechceme, že jo. Protože potřebujeme bejt cajk, abychom to mohli odnosit. Než se Brtnik vrátil, měla jsem toho uvnitř skorem půlku. A byla na sebe nepatřičně hrdá. A taky jsem doufala, že si ničeho nevšimne. V tom nakládacím ajfru.

To mi vyšlo. 

Naložili jsme další fůru, on odjel a já šla dál dělat tu afričanku. Při té příležitosti jsem občas prohodila přes plot pár slov s Katy od sousedů. Katy je boxerka. Aby se tam na zápraží sama nenudila, tak jsem jí vždycky přepočetla kolik balíků už mám uvnitř a kolik mě ještě čeká. Bylo to i takový jako motivující, vědět, že někdo to dozoruje a ví, jaký je stav věci 😀 Abych neměla furt stejný pohyb, záda a a ruce a hlava si odpočinuly, odskočila jsem si vždy na chvíli mezi šrot a něco nanosila k naložení. I proto, aby to nevypadalo, že se tady flákám a Brtnik se nezačal moc rozhlížet. Páč hromada šrotu a hromada matryjála na střechu nebyly od sebe na hony vzdáleny, že jo. 

Helejte! Sem nejvýbornější. Než se Brtnik vrátil, DOSTALA JSEM ŠÉCKY BALIKY S TOU MINERÁLNÍ VLNOU DO VNŮTRA!! Byla jsem fakt pyšná. A ani nepípla, protože ještě zbýval ten polystrón. Ten ale nebyl tak důležitej, takže při příští mezeře jsem se věnovala spíš šrotu.

No a to už si Brtnik při zacouvávání s vozíkem na zahradu všimnul, že mu zmizela obří hromada balíků. Vystoupil z auta a krutopřísně pravil.” Koláči??! Co to má znamenat?” Jak se dá předpokládat, dělala jsem blbou (žádná velká fuška), a jak se dá předpokládat dál, nebylo to úspěšné. Každopádně jsem sice dostala jako vynadáno, že nejsem normální ( to taky víme, že jo), ale bylo vidět, že je Brtnik rád, protože prostě oderval nakonec v rukou 2x dvě tuny!! Chápete – měl v rukou za těch osm hodin rovný čtyři tuny železa, kdy kupř. jeden kousek radiátoru (starý velký a těžký kusy) měl třebas x desítek kilíček – já myslím, že šedesát, nebo vosumdesát???, pomáhat si musel rudánkem. 

A taky se nám trošku  zatáhla obloha, takže bylo jen dobře, že jsou balíky v suchu. A já mohla mít pocit, že jsem taky něco pořádně platná. Naložila se poslední fůra a já se mohla kochat prázdným (téměř, protože ještě jedna fůra tam zbyla, už se to nestihlo do zavíračky odvézt) prostorem, kde jednou… jednou budou bydlet ty moje slípky. 

A víte, že už pro ně mám jména?