V pátek během svátků konečně nastal den, kdy jsme si mohli vyrazit ven všichni společně a zanořit se do lesů.

Tak, jak jsem se na to těšila celý svátky a jak mi to moc teda nevycházelo 😀 . Já jsem si na tenhle minivýlet naplánovala, že zkusíme jít zachránit můj balonek, co už cirka tak půl roku plápolá v lese na smrku. Moje snahy o jeho záchranu tehdy nebyly ani trochu úspěšné. A když už se mi jednou jedinkrát podařilo se trefit, mělo to akorát ten efekt, že se balonek na šňůrce na větev jen víc namotal. Vzhledem k tomu, že má drahá polovina je asi 650.004x šikovnější než já, byla zde šance, že by mohl mít úspěch. 

Když balonek ovšem najdeme,. Po tom půl roce, co jsem v těch končinách nebyla. Neb jak známo u nás je míst, kde si pocourám nespočet.

Než ovšem došlo na záchrannou misi balonkovou, proběhla úplně jiná záchranná mise. A to jsem se ale vyznamenala já! Den předtím jsem si při návratu z minivýletu náhodou všimla, že v chroští u cesty se pohupuje cosi, co by mohlo být Brtnikovou čepicí. Nemohla jsem to prozkoumat, neb to bylo na druhé straně houští tak neprostupnýho, že nebylo jak se k tomu dostat. A nechtělo se mi vracet se do kopce a obejít to loučkou, protože z téhle strany cesty se  tam dostat nedá. Kdyby to nebyla jeho čepice, tak zbytečná námaha. Zeptám se doma, jestli mu nechybí.

No nezeptala, protože myšlenku jsem těch pár desítek metrů k domovu už nedonesla 😀 

A až teď, když jsme vyrazili na naši záchrannou výpravu si na čepici vzpomněla a zeptala se. K radosti Brtnikově. Protože ano, byla to je ho čepice a vůbec netušil, kde o ni přišel. Teď stačilo jen trošku odbočit a mohl si ji pěkně vyzvednout. Byla jsem za šikovnou ženu, která mu zachránila vzácný kus oděvu. Bez nadsázky. Protože…….. protože… prostě Brtnik je muž s obří hlavou a na velikost jeho hlavy se čepice nevyrábí 😮 . No fakt, cokoliv koupím je velikostně nedostatečný, zatímco tenhle prastarý kousek plní svou funkci víc, než dostatečně. Takže radost byla veliká.

A mohlo se jít loučkou ke kapličce a přes silnici “přepadnout” na další louku. A to už jsme byli u pastvin a podél nich pochodovali dál. No, pochodovali…. jak kdo. Kupříkladu Bubrdle – věrna svému novému jménu Šipka – to mastila s větrem o závod kupředu a fpřéééééééd! Talířová kroužila nízkou vojtěškou a semo tamo musela býti volána k pořádku. Rumíček hopíkal kolem nás a  nutně potřeboval svůj balonek. Svět ohařů byl v pořádku.

Loučka pod posedem, kde jsme procházeli byla zrytá dočista jak……… no jak od prasat. A tak jsem si radši všechny tři stáhla hezky na cestu. Stoupali jsme cestou mezi pastvinama a lesem a ta byla pro změnu rozrytá jak…. no taky jak od prasat, ale ta v tom tentokrát byla nevinně. Zato debilitní čtyřkolkáři tady zanechali zcela nepřehlédnutelnou a místy díky rozrytýmu bahnu téměř i nepřekonatelnou vizitku. Tady by si Martina Sáblíková pěkně zatrénovala.  Vybruslili jsme nahoru a spustili se zase dolů. Do Pohádkového úvozu s jeho nádhernými kořeny stromů a……strmou strání na druhé straně cesty.

Rumíček: “Jo, jo, joooooooooooooo strmá stráň! To je báječná záležitost! Vypádíte nahoru za hozeným balonkem a musíte se sakra snažit, abyste ho chytili. A když se vám to podaří, můžete ho hned zase poslat dolů pánčičce , aby ho ona zase hned mohla mrsknout nahoru, kde ho musíte chytit a když se vám to podaří………..”

Bubi: Ach psíbože, to je tak dětinská zábava…..Rumouši poď už krucinál. Mně nebaví tady stát a čučet!

Rumíček: Nemusíš čučet, můžeš taky pádit……

Bubi: Asi těžko s mejma nožičkama. Já můžu jen běhat, na horolezení už to není.

Rumíček:  A tak jo, tak jdu. A kde je Taliprdnice?

Bubi: Nevím, teď tu byla, někam asi zase ….jo, tady je.

Tali: Tak deme?

No, a mohlo se jít.

Moc hezky svítilo sluníčko a bylo příjemně. My si povídali a ohařiska poletovali kolem jak motejli. Takhle nějak jsem si to představovala. Jen v místech, kde těsně u cesty byl lem z mlází jsem si vždycky ohaříky sešikovala a trochu jsem je hlasitě povelovala. Protože, kdyby ty prasata, že jo. 

Šli jsme vlastně trasu, kde jsme takhle společně byli naposledy před rokem . Jen jsme to tentokrát měli s mezizastávkou. Na tu záchrannou misi. Pro kterou Brtnik někde cestou sebral jen tak nějaký kus klacku, kterým hodlal balonek sestřelit. Říkala jsem mu, že klacků se tam válí habakůk, ale ne, tohle byl klacek jedinečný. A doopravdy byl, jak se pak ukázalo.

Věděla jsem přesně v kterém úseku cesty to bylo. A myslela jsem si, že najít balonek bude hračka. No,…. ne tak úplně. Motali jsme se tam jakou dobu s hlavama zakloněnýma, v místě, kde jsem si byla jistá, že musí balonek viset. I jsem věděla, že to je na straně kmenu směrem k cestě. A nic. 

Až pak najednou Brtnik volal, že ho našel. Nebylo to úplně přesně tam, kde jsem si myslela, že to je 😀 . Měla jsem to radši nechat rovnou na něm.  Ale! Byl aspoň v tom směru. To se taky počítá 😀 . No a pak najednou bžfííí!  letěl ten speciální klacek a……. a  balonek měl Brtnik v ruce. 😮 Chápete to? Já tam tehdy stála půl století a metala jeden klacek za druhým a co? A prt. A von si přijde se svým klackem ve tvaru bumerangu, mrskne s tím do vzduchu a urazí tu větev přesně tak, aby balonek spadnul!  Hned. Takhle z první, bez zaváhání, bez jánevímčeho. Bum a balonek drží v ruce. 

Je naprosto genijálníííí! Je nejšíkovnější a nejlepší a vůbec. Brtnik prostě. No a Tali mohla zase nadšeně lítat mezi stromama jako ščastlivej idiot a mlátit se balonkem na šňůrce do hlavy. Je to moc šikovnej balonek, lehkej měkkej, zakousnutelnej, ale neukousnutelnej, a navíc plove! A Brtnik  nám ho zachránil. Je úplně nejlepší! 

No a pak jsme to vzali prostě lesem někam nahoru a pak zase nahoru, courali jsme se tak nějak,  až jsme došli k trůnu Pána lesa.

A protože víme, kdo je zdejších lesů pán, tak jsem vám ho vyfotila.

 Ze samýho courání jsme dostali hlad. Jenže peníze jsme s sebou neměli a tak mě napadlo, že si do té hospody, která je nahoře ve vesnici zavoláme, že jako si pro to jídlo dojedeme. No enemže, hospoda vařila do tří. A teď už bylo čtyři, takže smůla. A domů šly prázdný pupky. Ale o to  víc jsme si je pak narvali doma, že jo. 

Aby Brtnikovi víc vyhládlo, sebral v lese obří kládu, mrsknul si ji na rameno a šel. Aspoň ho to trošku zpomalilo a neprchal nám, jak je občas díky jeho dlouhým nohám u něj zvykem. Dovláčel tu polovinu stromu až domů. Kde – kde si na mě musel chvíli počkat než dorazím. Páč když jsme přicházeli přijela akorát Olinka k babičce. A byl s ní i její manžel Honza a obě děti. A Tali ve vteřině zjistila, že nechali otevřenou nejen branku, ale taky dveře do domu. A vzhledem k tomu, že má velkou potřebu družení se, projela zahradou do domu, jak nůž máslem. Brtnik který s ní šel napřed nestačil ani mrknout. Natož větev na zem mrsknout.

Letět pro delikventku jsem musela já. Všichni se smáli a volali na mě, ať to nehrotím, ale já vím, s kým mám tu čest. A že babička by mohla být pro samou radost, že ji Tali vidí, v ohrožení.  Shodila jsem gumáčky a letěla za tou flekatou vichřicí. Oddrapla jsem ji, když se chystala z kuchyně jít prozkoumat obývák. Styděla jsem se velice. Prý sice zbytečně, ale…….. všichni, kdo máme psa, víme, jak to má být, že jo.

Tak jsem si pak šla zaslouženě dát panáka vaječňáka 😀 😀 . Ale jinak to byla venkoncem moc hezká procházka