Jdeme krmit ptáčky

A fšicí. A bylo to skvělý.

Páč se chystaly ty mrazy, rozhodla jsem se, že se ke krmítkům vydám tentokrát dřív, než v běžným termínu a dobře jsem udělala teda. No a protože Brtnik měl čas a chuť, vydal se s námi, což mi vždycky udělá radost. A ohaříkům taky. Bubrdle hopsala nadšením! To mě u ní moc hezky překvapilo, že to taky takhle vnímla, že byla ráda, že jdeme všichni. Do igelitky jsem si hodila lojofky a nějaký to jablíčko a šlo se. 

Mám tu cestu teď trochu komplikovanou – z louky udělali políčko a tak tam člověk nechce chodit. Tudíž, to musím brát nejdřív přes starý sad a pak přes loučku ke kapličce a za ní přejít silnici. Pak teprve jsem u pastvin. A tak jsme si to zkusili zkrátit  a vysápat se od silnice strmým velkým rigolem na tu loučku rovnou a zkrátit to o tu cestu sadem. Zatím jsem to nezkoušla i kvůli Bubrdli, protože je to fakt strmý a říkala jsem si, jestli to zvládne. Ale tím, že jsme šli i s Brtnikem, byla šance to vyzkoušet. A ono nám to klaplo. Bubi uďála kamzika a byla nahoře. 

Tam jsem ohaříkům udělala radost, protože jsem z tašky vytasila jablíčka a oni si tak mohli vynahradit to, že nejdeme úvozem pod bývalou loukou, současným políčkem, kolem starých jabloní, jak jsme chodívali dřív. Zatímco ti dva se ládovali, Bubi na svoje jablíčko zadumaně koukala, až jí ho Brtnik začal čutat po zemi. A to ji velmi bavilo. Honila si jablíčko po louce a pak jí ho Brtnik galantně držel a ona si ho mohla ukusovat. Jako pravá dáma. A ne jako prase ze země, že jo 😀 .

Přeběhli jsme přes silnici k pastvinám a ohaříci zamířili do nizounký vojtěšky. Teď si to tam můžou užít a zkoumat, nikdo tam nebydlí a nikdo tam nemá schovaný mláďátka. No jenže Bubiška si to tam moc neužívala a hopkala po chvíli po třech. Hm. Má na nožence “boláček”. Pravděpodobně zapouzdřený trn, tak bude nutno doma “operovat”. Pro teď jsme jen vypadli z vojtěšky, kde tvrdé stvoly nepříjemně tlapičku dráždí. My tři si šli po cestě a Rumíček a Tali lítali vojtěškou jak podervaný. I  proto, že  jsem do placu hodila aportky. 

Ráno byli s Brtnikem na courání a tak aby si teď taky utužili mysl i tělo. Tak lítali jak dělo 😀 . Což je nesmysl, vím, dělo nelítá, ale rýmuje se mi to. Ne, hezky pracovali. I Taliprtka.  Když jsme dorazili k prvnímu krmítku, bylo dokonale prázdný. “Tak ještě, že jsme šli takhle mimo termín teda.”, říkala jsem si. Jestli uhodí mrazy, budou mít ptáčci prostřeno. Zatímco Rumíček a Tali pobíhali kolem, Bubi mi dělala věrný doprovod, páč si dělala naděje – marný – že by třeba taky mohla mít prostřeno. 

“Ty máš, Mařeno, doma furt prostřeno!” zrýmovala jsem jí odpověď na její hladově se dotazující kukuč. Páč ona, kdyby mohla, sežere ty lojofy šécky sama. Jenže smolikof. Je to pro ptáčky. Pískala jsem signál, ale byli jsme tam ten den hodně pozdě – vycházeli jsme v půl čtvrtý.  A teď už se pomalu chystalo šero, takže bylo tak půl pátý asi. A to už nikdo na dlábes nechodí. Doplnila jsem ještě ty zbývající tři krmítka a už jsme to pomalu točili domů. Šli jsme si tak lážo plážo a já se kochala tou krásou, co tady máme kolem sebe. Ještě stále nenastal – a doufám, že ani nenastane – okamžik, kdy by mi ta nádhera zevšedněla. 

Sešeřilo se hodně, hodně, ale stále ještě pořád bylo vidět. A to už bylo skorem pět. Hurááá, hurááá, už se nám ten den natahuje. Je to zatím o slepičí krok, ale je! A za chvíli budem loncat venkem zase za světla. Těšíte se taky taky jako já?

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..