Nádherná nádhera a milijounkrát nádhera.

Z milijounu důvodů.

A jedním z nich bylo to, že jsem po delší době zase vyrazila ven. Jak jsem byla nastydlá a mocinky moc unavená, tak jsem s ohaříkama nechodila. Budou ty Vánočky a tak jsem byla za hodnou, odpočívala jsem a držela se doma v teple, abych si to pak nezkazila.

Z toho důvodu jsme ani nejeli, jak bylo v plánu, číhnout za mámou, jak se rozptyluje. A posléze bylo v plánu zajet si na dobrý oběd do restaurace, kde se při téhle příležitosti vždycky stavujeme. A na závěr, že pojedeme – jako loni, kdy jsme tam byli prvně – na Adventní trhy do Mělníka. Jsou tam takový  komorní, příjemný, přesně pro nás….. Prostě chystali jsme si užívat adventního času, volna a odpočívání do plnejch. Hm, tak halt letos to zkrátka nevyšlo.

Ale to pondělní procházení teda vyšlo. Vyšlo na sto procent.

Měla jsem totiž……….volno, volnoooo, vánoční volno. Válela jsem se v posteli příšerně dlouho. Do půl desátý jsem spala a ……….spánek posiluje, takže jsem vstala maximalisticky posílená a stihla tak spoustu věcí. Od úklid Domečku, přes krásnou dlouhou snídani, kávičku po telefonu s mužem svým a jak jinak……..hraní si s ohaříky.

Po dlouhý době jsme si zahráli na bombaře. Bubinka se zatím zaučuje, takže tam to máme velmi jednoduché úkoly, ale ti dva – Rumíček s Tali, těm jsem zavařila! Lítali Domečkem, šňupák jim pracoval a bylo krásně vidět ty rozdíly. Rumíček je systematik a poctivec, ten opravdu pracuje vážně. Tali si poletuje prostorem chaoticky jako robotický vysavač 1. generace a nechává to náhodě, protože si je jistá, že jí to o ten její dlouhej šňupák bací. A ono bací, takže našla jak v botě, tak po hromadou pelíšků a na okně. Rumíček s přesností profesora vždy vypracovával trasu, kudy jsem se pohybovala. A taky našel, jak v botě, tak pod hromadou pelíšků a též na tom okně. 

Byl taky čas čmuchání koberečků a procvičování “novinek”. Ty uvožofky jsou tam proto, že jsme to začali šécko zkoušet už před časem a nic z toho pořádně dál moc necvičili. Jen tak vždycky chvilku. No ale jsou to pašíci, všichni tři, takže nám to šlo pěkně od ruky. A tak můžu říct, že Rumíček umí krásně dávat vsedě na střídačku tlapičky na mnou nastaveno opačnou nohu a Tali se umí dokonale zaparkovat v “domečku”. Což znamená, že nejdřív mi proběhne mezi nohama, hned to otočí, projde zpátky a mezi nohama usedne a Ípácky mi hledí v gezicht.  Krása, krása, jde jí to moc pěkně a co hlavně, raduje se z toho. S Bubinkou jsme pilovaly jen procházení mezi těma nohama a taky návrat zpátky. Nemám velkých ambicí, chci jen, aby něco taky dělala.

A pak už se šlo ven. Bylo krásně, krásně, sluníčko slunilo a byl krásný čistý vzduch.

Byla jsem zvědavá zda zvládnu vyfunět kopec na cestu pod kostelíčkem. Až nahoru jsem se radši sápat nechtěla, je lepší splnit malých cílů, než ty velký nechat  proklouznout mezi prsty. Takže jo, vyfuněla. V pohodě. A s úsměvem, o který se postarala Bubišková moje, jenž  pobíhala  s ostatníma napřed.  Na to se hodně dobře kouká. Na soustavě tří louček, kterým říkáme Beta, podle jejich tvaru, jsem ohaříkům dopřála lovení pamlsků za vzorné příchody. Či v některých případech i přílety, abych tak zmínila Flekatou 🙂 . A na to se taky dost dobře dívá, to je jasný.

Následoval pochod k silnici, kdy jsme si užili trošku posloucháníka a obdivu projíždějící sousedky. A za silnicí jsem nechala ohaříkům velkovolno. Tož si hezky všichni pobíhali. Pohled na fordící Bubrdli mě hřál u osrdí víc než teplá čepice na makovici /nesnáším čepice, leč vzhledem k chorobě nebylo zbytí, jistota je kulomet, jak se říká/.

U osrdí mě hřálo poté i to, že všichni do jednoho měli průchodný sluchovody a krásně poslouchali a všichni, že jo Taliiii? měli zájem o společnou hru. A tak jsem si žonglovala. Balonek pro Rumíčka, velkej balonek pro Taliprtku a kroužek s panem Krabem pro Bubinku. Ta nosila jako divá! Hráli jsme si  a bavili se společně na sluníčku jakou dobu a bylo to báječný. 

Po nějaký době jsem zavřela krám a furiantsky a svobodně jsme si jen tak šli loukama. Na Tali bylo vidět, jak je spokojená, dneska jí káplo do noty úplně všechno, co jsem dala do placu. Bylo nám všem moc hezky a dobře. Bubrdlína hezky běžela přede mnou a já se na to nemohla vynadívat. Jsem ščastlivá, že je spokojená a plná energie. Čmuchá si, zajímá se, pobíhá. Nádhera, že jo?

Na louce pod silnicí jsme si zase chvíli hráli. A Rumíček byl Blažej, protože jsem dala do placu! Pískací balonek. Ne takovej ledajakej, musí se pořádně požvykovat, aby vydal zvuk. A báječně odskakuje a tím pádem se báječně loví a vůbec ……….. žužlopichlo balonek byl pro ten moment zapomenut a kolem mně proudila ščastlivá rezatá čára v kruzích a oči měla jako baterky 😀

Došlo ovšem i standardně na trochu té práce, abychom se jen tak zbůhdarma neflákali. Byla to práce aportýrovací a taky trošku poslouchací. Tali mi udělala radost, protože se sama hrnula do chůze u nohy. To je u ní neslýchaný, chůzi u nohy moc nepreferuje. Bubi mi dělala radost tím, jak nadšeně si v mezičase čmuchala. Já vím, že to furt opakuju dokola, ale ona donedávna chodila tak jako, že chodila. A když ji teď vidím, jak se zajímá o kde co, tak mi to dělá moc dobře na duši. Pádila s ostatními dopředu a tak jsem to byla já, kdo byl poslední u vodárny u lesa.

Vydali jsme se ke krmítkům a já začala pískat svůj ptačí signál. Aby ptactvo vědílo, že dlábes už je na cestě. Je ftipný, že tenhle signál, který vůbec neni ohaříkům určen, vždycky spolehlivě způsobí, že se ke mně všichni tři nasáčkujou. Zavěsili jsme tedy společně lojovky do všech krmítek a protože jsem je tak měla hezky u sebe, včetně Tali, která se vážně chovala luxusně, zahráli jsme si “odhazovanou”. Poskakovalo to kolem mě, jak hromada hopíků, Bubi i Tali se radovaly, Rumíček se smál – opravdu, co víc jsem si tak mohla přát.

Aby se Bubi radovala ještě víc, vytasila jsem se s aportýrovací žlutou kapsičkou a milá důchodkyně jezdila jak életrická myša, jak nadšeně nosila! A oči se jí smály. Aby to ostatním nebylo líto, protože aportýrovací kapsička je vždycky v kurzu, začala jsem je pak střídat. 

 Byl to první den, co jsem byla venku a tak jsem to už nechtěla moc natahovat. Vydali jsme se volně k úvozu u pastvin a tam jsem si zase mohla užívat pohledu na Bubi, kterak to s nadšením fordí s ostatníma přede mnou a pak si s gustem a jakou dobu očmuchává křoví v úvozu.

Byla dokonce poslední, kdo se vydal za mnou, kterážto jsem šla napřed a nechala jim jejich čas a prostor pro zkoumání, které je tak hromadně zaujalo.

No a to už byl v podstatě závěr našeho prima procházení. Protože jsme přešli silnici a za chvíli vtrhli ohaříci brankou nadšeně za páníkem, co pod ořešákem pílil dřevo, abychom si pěkně zatopili a mohli si užívat zaslouženýho lenošení u pece.

A já si mohla říct, že to je můj první letošní opravdu dovolenkový den. A jako vymalovanej byl!