….jsem se vypravila

Pánčička mě furt pomlouvá, že jsem radši doma a tak jsem všem chtěla ukázat, že to není pravda, že ještě nepatřím do starýho železa.

Rumíček: No jako jo dokázalas, to zase jo, ale…..

Bubi: Jaký ale? Ty drzáku drzej? A co mi skáčeš do řeči? Furt abych si tady musela vybojovávat své místo na slunci!

Rumíček: No ne, promiň, já to nemyslel zle.

Bubi: Tak sklapni!

Tali: Hádáte se? Vo co? Vo krysu? Ne? Tak to du.

Bubi: Já to mám tady ale skutečně těžký! To všichni musí vidět. Ale pořád lepší, než v Hodoníně. V útulku. V kleci. Jak řikává pánik. To rozhodně, rozhodně. Pánčička se o mě stará, kabátek jsem dostala, a stala se ze mě privilegovaná vrstva! Když se mi třebas zrovinka nechce ven – chápejte, tma, fouká, mokro……… kdo by tam chtěl bejt?

Rumíček a Tali: My! My!! Můžem! De se ven?

Bubi: Ne! Nejde! Já ne teda, mám důležitou práci, ráda bych to dopověděla. No prostě, když se mi nechce ven, tak dostávám doma důležitý úkoly. Třeba musím honit piškůty po zemi. To je velmi zodpovědná práce.

Tali:  No to teda je! Já je musim lovit ze vzduchu a to je taky něco. 

Bubi: Ach jo, já prostě nemůžu nic doříct.

Tali: Promiň Bubi.

Bubi: A když dohoním šécky ty piškůty, musím jít ešče vyčmuchávat kobereček. To je velká zodpovědnost a taky námaha. Takže mě to poté dostatečně saturuje v mých potřebách každodenních činností a vystačím už posléze pouze se žebráním, které též beru velmi zodpovědně.

Tali: Žebrání? Žebrání? De se žebrat?

Bubi: Ticho!

Rumíček: Já sem ani nepípnul! Já čekám na ty závěje.

Bubi: To bych se k nim musela nejdřív ale dostat, že?  Zkrátka v tu sobotu se udělalo docela přijatelně a já si řekla, že dneska by to šlo, že se půjdu vyprocházkovat pořádně. Žádný jen na louky za hřbitůvkem, ale že to vezmu z gruntu. Pánčička teda trošánek jako pochybovala, ale kabátek mi dala. A když mě pak viděla, jak vartuju připraveně a odhodlaně u branky, tak řekla, že: “Tak deme Bubíku, poď!”

A já šla. Co šla!! Co šla! Já místama u utykalááá. Hlavně v úvoze u pastvin, kde nebyly takový veliký závěje.

A dokonce jsem si pobíhala na louce za Domečkem, když ti dva pomatenci lítali za aportama.

Rumíček+Tali: Aport? Aport? Kde? Má někdo aport?

Bubi: Nemá, herdek taky už!! Jen mluvím o tom, jak jste tam lítali v závějích jak pomatenci za aportkama a pak jste je navíc i oba ztratili. 

Tali: Nóó, to je toho,jako,  to je toho, šak sem to nakonec našla, ne?  A měla sem to sakra ale těžký, protože sem to házedlo rozkousla napůl a pak pádila závějema.

Bubi: Jako šílená rolba nějaká….

Tali: Jo! Přesně! Jako rumba nějaká, to sem lítala a pak sem teda nevědíla, kde zvostala ta druhá část. Ale! Našla sem! 

Rumíček: A já taky ale našel! A měl sem to extramega těžký, protože sem měl ten těžkej balůnek a von mi propadnul do závěje a jak sem šel přeznačit to, cos voznačila ty Bubi, tak jsem to skorem ztratil.

Bubi: Tak nakonec snad za to můžu já????

Rumíček: Neneneneeeee, to vůbec, to vůbec, to bysem si nedovolil tvrdit  nikdá, sem gentlemán.

Bubi: No to jo, gentlemán. Řítí se to furt prostorem a já nestačím uhýbat. Jako v tom úvoze. 

Rumíček: Co povidáš? Dyk si za náma taky letěla.

Bubi: Jo, jako vítr, jako vítr jsem letěla. Až mi pánčička nestačila, heh! Ale měla z toho radostný voči potom. A v tom lese! Tam bylo krásně teda.

Tali: No to mi jako řikej, ty brďo!

Bubi: Nejsem žádný brďo!

Tali: Promiň, sem si to zase vybavila. Těch stopiček!

Bubi: Jo! Těch stopiček, to bylo počmucháníčko. 

Rumíček: A kolem toho krmelce, jak jsme tam dávali ty jablíčka, co jich bylo.

Tali: Jen teda…………. jestli jako můžu….

Bubi: Nemůžeš, to je moje povídání! 

Tali: Tak si to řekni sama, no.

Bubi: To teda řeknu, protože to mě dost naštvalo teda. Páč pánčička v batůžku krom těch jablek měla i maso. Nejdřív odmetla kus cesty od krmelce velikej pařez a na něj to pak vyskládala. Myslela jsem si, že bude svačinka….

Tali: Pimpong se tomu řiká.

Bubi: Ne! Piknik! Piknik, ty jelito! Ale stejně nebyl, nesměli jsme si to vzít a museli z lesa mazat na louku, že to prý není pro nás, že sami máme doma dost. 

Rumíček: Nooo, tak to nevim, dost nemáme nikdy, protože nám to jídlo vodměřujou.

Tali: A stejně to u Tebe nejni nic platný, buřte!

Rumíček: Jakej buřte, jakej buřte? Sama seš jak stodola!! Ty……

Bubi: TICHOOOOOOOOOOOOOOO!

Rumíček a Tali: Eh, pšššt, ticho, ticho.🤔

Bubi: No a tím, jak jsem se nemohla posilnit, ani trošku posilnit, tak se mi pak už trochu těžko šlo, když jsme se loukama vraceli k úvozu a cestou plnili krmítka pro ptáčky. Kdyby aspoň tu jednu lojovou kouli mi dala, pánčička.  Ale to taky ne. Furt hvízdala ten svůj signál ptačí a rvala koule do jednoho krmítka za druhým. Až jsme konečně dopochodovali zpátky do úvozu a tam už se mi šlo líp teda.

Tali: Joooo, letěli jsme fšicí jako ty šípy! A já nejvíc ale! Ovšem pozorte, to by si měl čtenář dobře zapamatovat – taky jsem se sama vracela.

Bubi: No a sežrala si díky tomu spoustu piškůtů, který mohly patřit mně!

Tali: Zasloužila jsem si je!

Rumíček: No jasně, dycky na konci si vzpomene a de dělat uvědomělou!

Tali: Sádelníku, sádelníku, seš načtvatej, že na Tebe zbylo míň, co?

Bubi: TAK A DOST!! Jak vždycky říká pánčička. Zmlkněte!

Rumíček: Promiň.

Tali: No jooo, promiň, du si radši cupovat krysu.

Bubi: Mě z nich jednou opravdu trefí, takový to mohlo být pěkný povídání, jak jsem si užila hezky sobotu v závějích, jak jsem výborná, jak mě pánčička chválila, kolikatě jsem toho ušla. Jen mě to potom trošek zmohlo, když jsme došli domů. Padla na mě velikánská únava a pánčička mi říkala, že jsem trdlo. Nejsem, nejsem trdlo, jsem železná lady!

Rumíček a Tali: No jasně! A dobrý to bylo, ne? Půjdem zas, až se Ti bude chtít, ve třech se to stejně líp táhne. 

Bubi: Tak jo, jak to půjde, zas vyrazím, co bejt pořád doma.