Zaslouženou odměnu teda.
Protože jsem si fakt mákla v tom sklepě. Tu mocnou díru, v podobě hlubokého zářezu do zdi po obvodu celé místnosti, jsem celou zaházela sama – zatím tedy v první vrstvě. Druhá na mě ještě čeká. Blbý bylo, že to je úplně u podlahy, takže se tam krčíte, lámete, klečíte. A kolínka pláčou. I proto, že už to jsou trošku postarší kolínka, že jo. Ale ty moje, zničený sportem, by plakaly při dlouhodobém klečení i ve třiceti.
Když jsem se pak po doházení narovnala, bylo to dost útrpný. A proto jsem se těšila, jak se při venčení protáhnu. Protáhla jsem se hned na začátku, kdy jsem musela značně klidnit rozverně se projevující Tali. Mrzí mě to, že musím, ale ona je bohužel tak moc rozverná, že je horší a nebezpečnější než tsunami. Kdyby byla sama, tak ještě třeba ustojím, když mě ve svý radostnosti přizabije, leč ona v ten moment převálcuje všechny. A to není v případě Bubinky úplně dobře, to je jasný. Zvlášť teď, když ta není úplně v pohodě. A zvlášť, když jí to střevo sejme tak, že ji málem shodí do tý džuzny, co máme u domu.
No takže jsem byla za krutopřísnou a madáme Rozjívená pak musela se mnou jít u nohy k brance, jako blbeček. Jenže co už. Za brankou si teda preventivně sedla a ani nedutala. Mně tak stačilo na ni vrhat smrtelný pohledy 😀 .
Poté co jsme přešli silnici jsem ji radši hodně rychle vypustila do kšá, aby mohla vypálit. Je to bezpečnější 😀 . Bubinka přecupitala na louku, tam se vypustila a protože věděla, že mám v ledvince mocinky moc dobrý, čerstvě upečený psí sůši, co jsem pekla, mezi házením maltou a jinejma domácíma pracema, šmrdolila se mi u nohou.
Rumoušek si vysomroval balonek, aby ho o chvíli pozdějš zanechal opuštěný někde u křoví. Taliprtka ryla šňupákem u země a vypnula se. Ovšem v momentě, kdy zjistila, že se rozdávaj ty sůši, tak se přiřítila jako velká voda.
Byla ten den zas opravdu moc rozstřelená, roztěkaná a rozjívená. Prostě jedno velký eR. U hřbitova už jsem na mi musela houknout tak, že na nějakou dobu pozbylo významu rčení, ticho jako v hrobě. Nedivila bych se, kdyby se někde nadzdvihl náhrobek a někdo z odpočívajících by mi vynadal.
Ale neminulo se to účinkem, měla jsem posléze psici poměrně příčetnou. Takže jedno velký P – jsem chtěla napsat, ale to by mohlo působit nepatřičně 😀 , jak mi pak došlo. Prostě byla normální no. Celkem normální. A tak jsem se mohla kochat nádherným, opravdu nádherným podzimním výhledem do strání za koňskkejma ohradama. Dostávají teď dramatický vzhled. Máme tu naštěstí hlavně lesy listnatý. Barva střídá barvu a do toho to odpolední slunce, lehká mlha…………ty jo, prostě velkokýč.
Trošku foukalo, ale nebylo to žádný drámo, takže jsme se poklidně mohli šmrdoliti jak na první, tak na druhý louce za ohradama. A trošku si hrát. Aby to procházení nebylo tak jednotvárný. Byla jsem ráda, že se zapojila i Bubiška. Ona teď moc díky těm práškům netouží být dlouho venku, tak to hodně přizpůsobujeme jí. A dneska tedy aportíkovala. Dá-li se tak těmto výkonům, kdy jí odhodím aportíka cca 50 čísel dál než stojí ona, říkat 🙂 . Aby mohla jít a slavnostně donést a vyžádat si tak zaslouženou odměnu.
Rumouš lítal prostorem jako torpédo. Nejdřív teda ukradnul Bubišce její aportýrovací měkkej balonek a šel s ním metat kozelce do ústraní 😀 . Pako. Vždycky mě rozesměje, jak se u toho tváří. Vůbec nevypadá jako moudrej pejsek, kterým je, ale jako blásen, s očima přes celou hlavu. Bubi chudera koukala a tak jsem si pro ni balonek vyžádala zpátky a jemu jsem házela Taliprtky dvojházedlo. Evidentně dobrá volba. Podle toho, jak se s tím, za mocnýho kroužení, mocně bičoval po těle a po hlavě, jak nějakej masochista 😀 . Poctivě jsem je střídala a jedním okem dozorovala Tali provádějící svůj nekonečný výzkum na téma “Výskyt hlodavců v našich končinách”. Vím, že by takhle nejradši strávila nejen celou procházku, ale celý den, týden, rok. Ale nechci, nemám ráda, když je takhle moc solitérní. Kvůli ní samotný, protože když ji pak přivolám, tak začne hýkat nadšením, lítat do kopce za házedlem a pádit ščastlivě prostorem. A přitom by mohla sama od sebe. Enemže to jí as nenapadne.
Panovala pohodička a já si mohla mezi házením, hlazením, chválením a podáváním oněch doma pečených vysokojakostních dobrůtek dopřávat těch panoramat podzimních. Tenhle kout a pak ještě ten nad pastvinama jich nabízí opravdu přehršel. Je to, jako když někdo marnotratně rozhazuje drahokamy 🙂
Přešli jsme na louku s velkým ořechem a – ty jooo, tady teda už opravdu fučelo! Nedošli jsme ani do půlky a stočila jsem to zpátky. Bubiška má sice svůj kabátek, ale! Vítr si umí najít cesty. Tak to radši zkrátíme.
I tak už se cestou zpátky začalo pomalu smrákat. Za remízkem vítr opět ustal, tak jsme sice nemuseli spěchat a šli jsme si lážo-plážo, ale bylo to tak akorát.
Naprosto akorát. Protože, když jsme se dovalili dom, už měl páníček práci skončenou a právě doma zatápěl v peci. Domečkem se začínalo linout příjemný teploučko a to bylo přesně to, co jsme po pobytu v tom větérku uvítali.