Ne ohařů, protože Bubinka zvostala s páníkem, ale odměn.  Neboť jich posléze bylo třeba.

Bubinku jsem přidělila páníkovi, aby měla ona pohodovou a krátkou procházku ve svým kabátku a nemusela se zbytečně s námi někde kohátat. To může, až bude lepší počasí a bude mít léčbu ukončenou. Takže když není nutno, hromadně nejdeme. Těm dvěma to pak nemusím nějak vynahrazovat a mají venčení v plný palbě.

A dneska to teda byla ale palba!!

Jezdíme teď domů dřív, tak ještě stihnu  značnou část procházky za světla. A mám jen tak mimochodem ze včerejší procházky dojem – který nemusí být pravdivý, uvidíme – že Tali, když jdeme jen takhle oni dva a já, funguje mnohem líp. Ale být to tím nemusí. Každopádně, byla převážně za supr psa. A vokázala to hnedle na první loučce u hřbitova. Po svolení vlítla z cesty na loučku jak Bohyně větru Urágoš a letěla doprostředka.

Potřebovala zjistit, zda je tam na konci zase ta srna. Byla. Vypadá to, že se brzo spřátelíme. Odchází čím dál tím pomaleji 😀 a je tam opravdu každý den. I dneska tam byla. A zas holky na sebe jakou dobu čučely. No, a pak se Tali otočila a přilítla za námi. Stáli jsme s  Rumouškem na kraji té louky a dělali jsme si tam nějaký blbinky. Tali se dotalířila (hm, chtěla jsem napsat dořítila, jako obvykle a pak mě napadlo, že takhle je to možná výstižnější? 😀 😀 ) k nám a plným právem se dožadovala své zasloužené odměny. Nemusela jsem jí říkat vůbec nic přece. Všímáte si, jo?

Pozdravili jsme koníky v obou ohradách a upíchli se na nějakou dobu na první louce za nimi. Abychom si mohli hrát. Hezky pohromadě! Protože k mojí radosti se k nám Tali bez otálení a bez svý častý počáteční neochoty s nadšením připojila. Tak jsem měla zasejc fušku. Páč odkopávat nohou do dálav žužlopichlobalonek a zároveň se rvát o házedlo a být vláčena loukou sem a tam, tak to dá v jedný osobě šichtu. Ale dobře bylo, dobře. Taliprtka mi udělala radost i tím, že pak sama od sebe zůstala a chtěla ve hře pokračovat dál a dál……. což jsem všivácky využila a hru po nějaké době vychytrale ukončila. 

Přenesli jsme se takhle doslova hravě přes druhou louku a když jsme vcházeli na tu třetí, už se smrákalo. Jako vždycky, jsem při vstupu na louku měla ohaře u sebe a pak je propustila s tím, že „Běžímeeeeeeeeee!“

Netušila jsem, že nejsem jediná, kdo pojal takovýto nápad. Neb když jsme doběhli na vrchol terénní vlny, která loukou prochází protli jsme úplně dokonale dráhu čtyřem kusům srnčího. A……nastala ohaří krása. Nestihla jsem hrábnout po píšťalce, která dává jasný signál a můj zadýchaný hlas nebyl moc silnej, když jsem zavolala povel „Čekej!“ Byla jsem tou dobou už hodně za ohařema. Tali směrem po mé levé ruce, Rumíček po mé pravé. V podstatě ideální postavení při lovu. Kdy smečka je navíc v pohybu směrem ke kořisti a ta je opravdu na dosah.  Nezneužili toho. 

Po mé pravé ruce zamrznul rezatý pes a po mé levé ruce flekatý pes. Krásná podívaná. Tali stihla i vystavovat. Ona! Psíbože Sirie!! Já měla tak strašlivou radost!  Dokonalej loveckej výjev, kdy si dva ohaři přiznávají. Jen s tím rozdílem, že srny se nemusel bát. Vyběhly nahoru k lesu a tam se chvíli dívaly. Pak zmizely mezi stromy. 

Jásala jsem, opravdu moc, moc a moc. Protože tohle je těžkej levl. Psi byli v pohybu, rozběhlí a potenciální kořist by měli opravdu na dosah tlapek. A oni takhle! 

Proto jsem byla tak moc ráda, že jsem si jich s sebou vzala tolik. Těch dobrůtek! Každému jsem po hrstech nabírala. Tu první si vzali z ruky a ty další jsem jim velkoryse rozhodila do trávy. Aby měli kompenzaci za to dokonalý sebeovládání. 

Pro mě bylo úplně skvělý i to, že jsem na nich viděla tu radost. Radost z toho, že to udělali dobře, že jsou si toho vědomí. Že to bylo jejich dobrovolný rozhodnutí.  V hodně těžké situaci. To byl opravdu majstrštyk. Když si vyzobali dobrůtky z trávy nabídla jsem jim oběma boj o házedlo. A Tali do toho vlítla radostně a s obří vervou. A jak na ni bylo patrný brala i tohle jako odměnu, uvítala tuhle formu odměny, za což jsem byla ráda ještě víc, než za to, že se radovala z pamlsků. Bylo to celý moc hezká chvíle. I když to člověk jako pouhou chvíli tedy rozhodně nevnímal.

A že to tak nevnímám jen já, bylo vidět na obou ohařících. Protože domů jsme se pak vraceli všichni pokupě. Nikdo flekatej se neloncal opodál, ale oba hopíkali kolem mně a společně jsme se radovali. Ono taky bylo z čeho, že jo.