Musela jsem se tuhle fakt potichu, pak už i nahlas, smát.

Ale nejdřív jsem to musela vydržet a udržet poker face. Páč jsem byla centrem a svědkem velmi komické situace.

Ohaříci přišli z večerního venčení. A to vždycky znamená, že mají být na pelíšku. Což někteří – jeden – dodržují s naprostou spolehlivostí. A některé – hlavně jedna, s naprostou nespolehlivostí nedodržují.  😀 Trošku to přeháním, ale kdo zná Taliprdnici, tak ví, že ne až tak moc. Její možnosti jak se ovládat, když ji něco popadne, jsou prostě omezené, takže někdy zkrátka nevydrží.

Stejně tak teď večer. Seděla jsem u počítače, všude v kuchyni i jídelně už bylo přítmí, jen lampička nad pecí svítila. Bylo ticho a útulno. A to asi zlákalo naši milenou stračenu Milku, na kterou přišla potřeba tulení se. Přiloncala se ke mně a položila mi hlavu do klína.

Páník stál hnedle vedle, takže následovalo:

“TáÁlYjÉ?”

Zavrtala se mi do klína, aby ho přesvědčila, že tady néjni.

To už jsem se usmívala – nejen vnitřně.

“TazynoO? Já s Tebou mluvim!”

“Já ale ne!” zavrtala se ešče hloubš, než to šlo.

“Já sem Ti ale předtim něco řikal, nebo ne?” (řikal, že má být na místě, že jo)

Z klína se vynořil vyčítavej pohled, plnej utrpení a bolesti.

“Seš blbej!” pravily její oči a šla teda na ten pelíšek.

Smáli jsme se už nahlas oba. A byl to takovej hezkej smích, protože když se se psem můžete konečně domluvit, taklenc nekynológicky,  je to moc milý.

Bylo skvělý vidět tu flekatou pometlici, která přišla němá, jak už dneska dokonale rozumí.