musí se říct taky bé.

Takže:…..

Jsem se ve čtvrtek stavovala na veterině pro další ATB (jest o mne známo, že ATB moc nemusím, ale ten zánět byl u Bubi tak velký, že ATB na šest dní jsou málo, to bylo jasný i mně, takže jsem to i nadšeně uvítala, když pan dochtor do tydlifounu řikal, že ešče dáme dál – na dvanáct dní to má Bubinka).Léky mi pan doktor, jenž měl dopolední službu, slíbil nechat připravené v ordinaci.

Dořítila jsem se na veterinu od tramvaje v momentě, kdy akorát pan doktor odcházel. A k mojí a i její radosti, měl s sebou svou feňuli norvičskou, jménem Ený. Ený Hopíkatá, jí říkam. Už od štěněte, protože jest to pes křížený s balonkem hopík. Radostně vždy takto skáče. No a tak zatímco Ený Hopíkatá skákala, dotázala jsem se pana doktora, ešivá už máme výsledky. A on mi s úsměvem odpověděl, že máme a že………… a žeeeeee! Že tam nejni nic špatnýho, jen to, co odpovídá tomu zánětu. 

JOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO!! TAKOVOU RADOST JSEM MĚLA. Převelikou. 

Protože, když vidíte svýho milůvanýho pejska takhle:

nedělá vám to dobře na duši. Ani trochu. Od té neděle, kdy jsem to fotila, abych případně panu doktorovi ukázala, jak Bubi celou dobu leží – myšleno polohu, že si nelehne jinak,  se pochopitelně Bubinka značně vylepšila. A to už hned večer, když jsme přijeli domů. Jak jsem psala v diskuzi, už měla zájem o jídlo – to asi zabíralo to pigáro proti bolesti a mohla se tudíž dobře najíst. Napila se toho chlazenýho vývaru a  prostě byla o mnoho lepčejší.

Dalším bodem, kdy se to mohlo lámat, byla středa, kdy už neměla léky na bolest, zůstaly jen ty antibibliotitéka. Nicméně nestalo se nic. Resp. stalo se. Ale pozitivního, Bubi se nezhoršila, naopak, byla veselejší. A ve středu!!! Ve středu večer dělala dokonce už ty svoje stojky na hlavě. Kdyby jí to bolelo, nebude cvičiti prostné, to je nad slunce jasné. 

Tak pak už tedy zbývalo čekat, jak dopadnou ty vzorky odebrané z uzlin. A……to, jak už víme, mi právě pan dochtor s úsměvem sdělil, že dobrýýý. Myslím si, že měl taky radost jako já. Nezdržovala jsem ho moc svýma radostnýma výlevama, určitě se těšil, až bude doma, a mazala jsem si vyzvednout ty prášky.

Je mi tak nějak vnitřně jasný, že až to přeléčíme, možná nebude Bubinka už takový energeťák , jako byla, protože se ráno teda fakt nehrne ven (třeba se to pak na jaře zase vrátí, uvidíme)  a když má jít s páníkem, tak její představa je, že „Hele hópnem tady na loučku u Domečku, já si pocupitám a možem domů.“ Se mnou se naopak tuhle urazila, když jsem ji dovedla domů z druhé louky nad tou, kam jde s páníkem a vzala si drze ven dál už jen Rumíčka a Tali. Ten pohled bych vám nepřála 😀 . Ale smolikov, má ATB a ještě rozhodně není cajk. Nosí kabátek, neb už je nevlídno. 

Vynahrazuju jí to doma, kde se zase s radostí vrhá na žužlání žuzlíků a hlavně si pak jde s nadšením vyčmuchávat svoje čmucháníčko v koberečku.

Tak……můžu si přát víc? Ne. Jsem mocinky moc spokojená. A doufám, že Bubrdle moje sladká, tichá a skromná, taky. Dost ji tetkonc teda protěžuju. A nejen já. I když pánik dneska ráno už pravil?“Hele bábrdle jedna, to už zase jako nene, se uklidni.“  Nevím co tam páchala, ale jsem ráda, že to páchala 🙂