Dokonce nejvýbornější.

Byla moje Bubinka. Na čtvrteční procházce. Udělalo se moc hezký počasí a já toho využila. Přijeli jsme domů dřív a já tudíž mohla jít s ohaříkama na delší procházku. Což se pochopitelně bude hodit následující den, kdy bylo jasný, že díky akci beton do každý hladový zdi,  nebude moc prostoru a hlavně asi síly na nějaký extrovní venčení.

Šli jsme si naši obvyklou trasu, kterou  teď chodíme nejčastěji – tu  luční, kdy z jedné loučky přejdete do druhé, do další, do další…. a takhle se postupně přesýpáte prostorem. Každá je jiná, každá je úchvatná. Minimálně tím svobodným prostorem, který vám plnýma hrstma nabízí.  A já si ho s vděčností beru. Protože svoboda pohybu krajinou je pro mě hrozně důležitá a moc pro mě znamená. A myslím, že pro ohaříky stejně tak 🙂

Můžou svobodně pobíhat, čmuchat a bádat a nic moc je neomezuje. Jen občas já, když po nich něco chci. Ať už jen tak cvičebně a nebo provozně. Jako třeba když právě přecházíme z nějaké té jedné loučky na druhou. 

Protože jsou dělené remízky. A já nechci, aby do toho dalšího volného prostoru vběhli jednak jako velká voda – kdyby tam byla zvířata, nemusí je plašit  – lepší je, když se zvířata v klidu seberou a odejdou a druhak proto, že kdyby tam někde číhal zelený mužík, tak prostě chci, abych vždy na plochu vyšla nejdřív já, pak oni disciplinovaně se mnou, aby bylo jasně vidět, že jsou psi pod kontrolou a teprvá pak jim dávám volno.

Tentokrát ale bylo šécko jinak. Nebyla to zvěř, kdo se vyplašil 😀 😀 

Byla jsem to já. A vyplašila jsem se natolik, že jsem nestihla vůbec, ale vůbec a jakkoliv zareagovat. Ponivadž!

Jdete si takhle v poklidu organizovaně podél toho remízku a oba zrzavce máte ve své těsné blízkosti. Missis flekatá se s povolením loncá kousek za námi, protože to potřebuje eščče dosčítat, ty myše.

A přesně, přesně v momentě, kdy jste na hraně toho remízku a nevidíte nic a nikam, jen před sebe, vám zpoza toho remízku před gezicht, těsně před gezicht vyrazí tři srnčí hovada. Srnčí nejni jelen, není to nějak velké zvíře, ale tyhle tři přerostlý obludy asi někdo choval na steroidech, že jsou tak obří.

Já jsem se tak ale lekla, že se divím, že jsem se neznečistila. A rozhodně jsem nestihla vůbec nic, natož zareagovat. A víte co následovalo??

Rumoušek se zapikolíkoval a ani se nehnul.

A Bubi??? Bubi udělala jeden jediný půlkrok a pak se obrátila okamžitě na mě s výrazem – “Piškot lepší zvěřiny!”

Můj žinfárktovej stav mě okamžitě opustil a já začala jásat jak na 1. máje v průvodu a sypat odměny ne po hrstích, ale po lžicích do bagru. To byla taková krása, já měla tak obří radost. A Bubinka taky! Aby taky ne, byl to velevýkon. Mohla by bývala vypálit a já bych se nezmohla na nic, protože jsem byla úplně štronzo, jak jsem se lekla. Mohla využít výhody překvapení a vypálit za srnama. Ale ona to neudělala!! NEUDĚLALAAAAA!!!  Sama od sebe se zkorigovala!!! To jsem byla úplně unešená tak nejvíc, jak to šlo. A protože i Rumíček se radoval, bylo to tam jak v blázinci. Taliprtka se doloncala s nechápavým výrazem, co to tam fšicí provádíme za tanečky. Ešivá zmerčila srny odbíhající pod námi dolů do remízku,  

to nevím, ale určitě uvítala možnost se zdarma taky zazásobit pičkůtama.

A tak jsme měli báječnej pičkůtovej mejdan na louce! 🙂