Od minulý středy sem taky ………..

ZEDNIK! Už nejsem polír – podej, přines. Už sem malej zednik.  A sem na sebe pyšná. Dostala jsem minulej tejden totiž zodpovědnej úkol. A před tim ale, před tim jsme si ešče střihli prima procházku. Prima hlavně proto, že za:

á) se udělalo lůkcusní počasíčko

a za:

bé) jsme šli téměř komplet. Chyběl jen Mouses, jinak fšicí. Po dlouhý době zase. 

A protože Tali se rozhodla být pro ten den poměrně příčetnou, tak to bylo opravdu celkově moc prima. Nešli jsme nějak dlouhou štreku, protože povinnostě nepočkaji, že jo. Teda takhle, voni klidně i počkaj, ale pak už hrozí, že mi šibne z toho cirkusu, co doma momentálně panuje na několika frontách.  Tož jsme tedy procházkovali krátšejš by se dalo říct, ale intenzivně. 

Vyšli jsme starým sadem pod kostelíček a pak to švenkli pod ním po cestě. Ve starým sadu jsem si užívala nejen pohled na koberec z napadanýho listí, ale hlavně na rozevlátou Bubinu, která stíhala Brtnika, jenž před ní prchal 😀 Jsem ráda kvůli oboum. On teď má hodně starostí a tak jsem ráda, za cokoliv, co starostí není a co ho z toho vytrhne a ona ho zase regulérně miluje (i když ho umí přečůrat) a je ščastlivá, když si na ni najde chvíli. Pádila, až jí nožky odletovaly do stran. A pádila pak ještě víc, až jsem se musela smát.

I po cestě to metelila jako závoďák.  A nosila si při tom svoje krabí kolečko. Občas ho dokonce předala na vyžádání i Brtnikovi. Ovšem poté, co jí asi ani na pošesté nedal žádný ocenění, došla k názoru, že tady nemá cenu se namahat a nosila ho pak už enem ke mně 😀 . Rumíčkovi jsem čutala jeho žužlopichlobalonek a Tali se jevila, že nemá o nic zájem. Hezky ale poslouchala na zavolání  “Seš dalekooo, Talinko.” Při jednom takovým návratu jsem jí zkusila nabídnout balonek a k mému překvapení zajásala. Tak jsem pak trošku nestíhala šécky ty tři ohaří požadavky plnit, a museli jsme si to s Brtnikem rozdělit. Vzal si do týmu Rumíčka, s ním je to nejjednodušší.

Došli jsme ke skružím, které asi v dřívějších dobách měli zastávat nějakou meliorační funkci či čo a tady, že se spustíme lesem dolů na louku. A tam mě Bubrdle překvapila a rozesmála. Na konci lesa je škarpa taková a Bubrdle mi tady vokázala, že se už nemusím bát o její noženku, kterou si zrasila při tom neúspěšným přeskoku třešňových větví. Že už je v pořádku. Prokličkovala totiž velmi svižně podrostem a hópla  tu škarpu jak Železník Taxisa. Hrozně mě ten pohled na plachtící Bubrdli rozesmál. Byla tak trochu jako ten Železnik a trochu jako vakoveverka 😀 . Doskočila úspěšně na zem a radostně to rvala prostorem Fpřeéééééééééééd. 😀 .

Tady jsme to už otočili a zamířili zpátky domů, protože ty povinnostě, že jo.

No a pro dnešek na mě čekala velkopremiéra! Stala jsem se tím malým zedníkem. V jedné z místností, kde se horečně snažíme to připravit na to betonování podlahy, je nutné zaházet maltou vysekanej šlic. Místy pěkně hlubokej  a hezky přes celou délku dvou stěn. A mně bylo svěřeno to zaházení. Myslím, že nebudou zástupy žen, kterým malta po nahození nepadá dolů. Aspoň já to tak mám a co jsem zjistila ve svým okolí, nejsem sama. Je nás  – asi šécky,  kterých jsem se mohla zeptat.

A tak jsem si oblékla gumové slušivé rukavičky a šla… ne na bál, ale do záře reflektorů, jako ve Stárdenc,neb byla tma a v místnosti není světlo, … nahazovat 😀 . Výsledek byl velmi uspokojivý a já pak mohla jít spát s výborným pocitem, že jsem se dnes stavebně zdělala. Doslova, páč jsem měla maltu i ve vlasech 😀 . Ale hele-dívejte, nejni to krása?

A nejkrásnější na tom ale byl ten pocit, že jsem mohla Brtníkovi pomoct nést stavební břímě a nemusí se s tím zdržovat a crcat sám. Tohle už má hotový.