Po tom pátku přetěžkým jsem byla ráda, že se pro teď stavění pozastavilo. A nic není nutno.
Celý dopoledne jsme se prostě flákali. Všichni, všichni. Ráno byla jen maloprocházka, který se bez mýho vědomí ujmul Brtnik. Protože jsem spala. Pravil, že to potřebuje rozchodit. Což na jednu stranu chápu, na druhou úplně vůbec ne.
Co ale bylo potěšující, byl fakt, že Bubrdlíně se evidentně velmi ulevilo. Mrskala nadšeně tím svým párečkem a tentokrát to nebylo jen na oko. Tajtrdlíkovala po místnosti a já jsem se mohla po ránu ščastně usmívat (obavy prozatím prostě zaháním, jsem ráda za to, co je aktuálně).
A tak jsme se prostě mrcasili doma. Ani jsem neuklízela, nic, fakt nic. Sedla jsem si k počítači a zdárně proflákala dopoledne. Sem tam jsem udělala dveřníka ohařům, nebo kocourovi. Pili jsme kafe, čučeli na telku na pana Herriota a jeho malý a velký bytosti . Po-ho-dič-kaaaa! Po poledni jsem roztočila nádobí a uvařila kýbl vynikající zelňačky. Milujume zelňačku. Je to políftka, co člověka postaví na nohy.
I když….. mě by bejvala spíš asi poslala na gaučík. Jak jsem se přecpala, tak na mě přišlo spaní. 😀 Enemže čekal na mě velkoúkol. Usednout za volant, dojet na chalupu a tam zase usednout za volant. Neb bylo nutno posekat louku. Úplně se mi do toho nějak nechtělo, abych pravdu řekla, furt jsem to odsouvala a ve tři už jsem prostě řekla, že musim. Ještě jsem musela taky vyřešit, ešivá vzít s sebou Rumíčka, nebo ne. Měl by zasejc něco pro sebe, jen pro sebe. Ale zase…. budu sekat, co tam bude dělat??? Furt jsem nebyla schopná se rozhodnout, ešivá jo, nebo ne. A pak jsem to rozetla. Pojedeme spolu a dáme si pak při návratu zmrzlinu u paní Černý na pumpě! Jo! Ona ho taky ráda uvidí, to bude prima.
“Tak jo, Rumoušku pojedeš se mnou.” oznámila jsem mu. S Tali dojde pánik a Bubinka, bude odpočívat. Mno… Bubinka bude odpočívat…. to jsem si evidentně myslela jen já, neb po návratu jsem zjistila, že se tak vehementně drala ven, že ji Brtnik vzal s sebou. Nešli daleko, ale rozhodně dál, než jsem plánovala já. A já se na Brtnika nezlobím, moc dobře si pamatuju, jak paličatě a umanutě si nedávno prosadila, že nebude jen na zahradě, ale půjde za ostatníma. Takže chápu. A je fajn, ale nakonec, že šla s nima, protože tím pádem je brzdila jak v rychlosti (i když…. to vlastně možná ani tak ne, jak ji znám 😀 ) , ale ve vzdálenosti určitě, protože kvůli ní, nešli nikam extra daleko. Takže tímto šetřila Brtnikovi tu jeho nohu.
Nu a my s Rumouškem drandili směr chalupa. Bylo hezky, sluníčko svítilo, to se to bude sekat. Nebylo už takový vjédro, tak to nebude tak úmorný. Po tom pátečním řidičským maratonu, kdy jsem najezdila asi stopadesát kilometrůch sem se na tu jízdu vyloženě teda netěšila, ale nakonec jsem to ze sebe setřásla a hlavně, na chalupu jsme dorazili v pořádku. Rumíček vyhópnul z kuféra a já šla odemknout branku. A pak jsem si pochvalovala, jak je to fajn, mít dobře vychovanýho psa. Usadila jsem totiž Rumouška pod starou třešeň a nařídila mu, že musí hezky sedět, abych mohla v klidu zajet.
Vjela jsem na zahradu a poté, co jsem zastavila a vylezla z auta, jsem uvolnila vzorně sedícího Rumíčka. Hoooopikal radostí. A myslím, že to nebylo jen radostí z toho uvolnění ze sedu. Je tady vždycky moc rád a myslím, že mu chalupa chybí stejně jako mně. Tak snad nastane jednou čas, kdy tu zase budem dýl než na chvíli. Je to zase daň za to, že si jinak můžou každý den vyběhnout na zahradu a mají každý den krásný procházky v lese, v létě ve stínu bez rozpálenýho asfaltu a plus k tomu neskutečná svoboda. Kterou jim, i když fungují bezvodítkově, člověk v takové míře ve městě dopřát nemůže.
Tak jsem se s ním chvilku radovala a zároveň jsme spolu šli pozotvírat okna, aby chalupa větrala, a taky branku, abychom si mohli z louky pohodlně zaběhnout na zahradu pro pití. A pak už šup do práce. Otevřít si garáge – musím vždycky děsně lomcovat se západkou vrat, abych otevřela i druhé křídlo. Přeci jen je pak průjezd s Černým ďáblem pohodlnější. A hlavně poté návrat, když musíte zacouvávat a manévrovat mezi záhony, barelem s vodou a vjezdem do té garáže.
Dolila jsem si bencýna, odvelela Rumouška z dosahu a vyjela ven. Jako ten profík, ani jsem regály nezbořila! Před vratama ze zahrady jsem zase usadila svýho pana Vzorňoucha, vyjela ven, zavolala ho a poslala napřed před traktůrek, abych ho viděla a nemohlo se něco stát.
Důležitě poklusával před traktórem a udával nám po cestě na louku tempo. Kdykoliv se zastavil, že potřebuje označkovat něco na cestičce, sundala jsem nohu z plynu a počkala, až to dokončí. U kapličky jsem zatočila na louku a pustila se do toho. I tady Rumíček většinu času dělal doprovodný vozidlo a ukazoval mi trasu 😀 .
Občas jsem na něj musela zahalasit, to když měl tendence jít naopak vzadu, což vzhledem k trávě, která vypadávala z traktoru není ideální. A taky se místy dost prášilo. Čas od času jsme si udělali přestávku. Na pití a nějaký to krátký poblbnutí. To abychom tam nebyli čistě jen pracovně.
Protože tráva byla přeci jen narostlá a občas se mi to kousalo, bylo nutno na můj vkus poměrně častěji čistit traktůrku útroby. To se dycinky Rumoušek rozradostnil, že jako bude dělat krávoviny a lezl mi po hlavě. Přesně tohle jsem si nejvíc toužebně přála, aby mi tajtrdlíkoval po hlavě, když ji strkám do traktóra, blboň jeden. A taky se semo tamo rozhodnul, že na traktor taky nasedne a bude jezdit se mnou. Bohužel ani v tomhle jsem mu nemohla vyhovět, protože pro dva tam zkrátka není místo. 🙂 . Ale je to škoda, ráda bych s ním jezdila, bavilo by mě to o to víc. Tož jsem ho místo toho šla chvíli honit po louce. A při té příležitosti cvakla tuhle nádheru.
MILUJU KOPRETINY, MILUJU JE a jsem ščastlivá, že se mi jejich pěstování evidentně daří. Letos už je to ale pořádnej pruh, co říkáte? Budu mít louku plnou kopretin!
Prozatím jsem měla zakrátko posekáno to, co jsem chtěla stihnout a tak jsem si řekla, že ještě vezmu vysokou louku nahoře. Vysoká jí říkám proto, že tam necháváme trávu růst co nejvýš to jde, nesekáme tam moc často. Ale protože ten vršek je hodně výživnej, a roste tam vyloženě jen tráva, zatím žádná květena, tak pokud není ideální počasí, bývá tahle část potom bída a utrpení to posekat. Tož jsem na to vlítla ešče tetkonc.
A pak taky do úvoza jsem ešče zajela, abych tam posekala cestu pro pěší, kteří tudy chodí občas na nádraží. A Rumíček to měl aspoň jako venčení. Chodívá sem občas venčit někdo psejky z vesnice a tak může aspoň zanechat nějakej ten vzkaz. Moje tempo zase odpovídalo tomu, jaký tempo udával Rumíček, aby bylo bezpečno. A tak jsem díky tomu stihla hezky pečlivě objet kolečko sedmikrásek, který se tam před časem nějako vyskytlo a protože sedmikrásky taky oblibuju, tak je přece neposekám. Tož to tam zdobí svou krásou.
Vrátili jsme se zpátky k chalupě a na mě čekal úkol největčejší. Zacouvat zpátky do garáge. Toho se dycinky bojim. No naštěstí jsem to i tentokrát zvládla, hezky traktóra srovnala, dolila bencýn, aby nechyběl pro příště a šla s Rumouškem projít ještě zahradu a taky louku. Pak už jsme museli pádit. Protože! Protože jsem mu slíbila tu zmrzlinu na pumpě u paní Černý. A to jsme museli kopnout do vrtule, abychom stíhali.
A i tak jsme nestihli 🙁 . A to ani paní Černou, ta prý odjela před chvílí. A obě dámy, které na pumě byly, už vzhledem k tomu, že bylo půl osmý, všechno čistily a umývaly, aby v osm mohly zavřít. No, tož co fčil, chlape jeden? Dáme si teda místo točený holt nanuka. Koupila jsem nám každýmu jednoho Míšu, sedli jsme si na lavičce a udělali siestu. Rumoušek měl ponejprv zájem hlavně o čmuchando grando, protože tady to přes den žije, tak bylo co číst. Ale nakonec si pro toho nanuka taky přišel. Jen jsem mu musela odkousat tu čokoládu, žejo. Ale to já jsem se pro něj obětovala ráda 😀
Zaslouženě jsme si to tam užili a pak už hupli do auta a zamířili domů. Tam proběhla – jako vždycky – velkovítačka a obě ohařice kolem něj tancovaly a sondovaly, kde byl, co tam dělal, co se tam událo a tak jako podobně. A on, jako velkej šéf, blahosklonně stál a a šécko jim to povídal.
A já si šla dát zasloužený pívo. Stejně jako minule ve mě po tom vjédru jen zasyčelo. 🙂 a já byla pyšná, jak jsem to šécko zvládnula sama.