S dobrým koncem, to jo, ale hroznej.

Jako by nestačilo, že mušim řidičovat a jezdit sama do pracé, tak tetkon mi ešče přibylo to, že mušim vozit do prasé i nebohýho kulhavýho Brtnika a pak odtama sama jet ne-úplně probádanejma cestama /jela jsem tam jednou a skončila málem na letišti, nebo bůhví kde,  když jsem blbě odbočila/ do Prahé, kde poté už sednu jako normální člověk neřidič do tramvaje.  

A když ho vezu do prasé, tak to taky znamená, že pak pro něj do tý prasé zase musím doject, že jo. Nebo takhle ………….MĚLA BYCH 😀 😀 .

Enemže to bych nesměla bejt ten pivovarskej šiml, co jezdí furt jen jednu trasu, že jo. Takže asi tušíte??? Jo? Tušíte správně, namířila jsem si to z tramvaje do auta, spokojeně usedla, zkoncentrovala se a vyjela. Směr domov. A až velmi, velmi pozdě – de-facto na dálnici zjistila, že NĚCO JE JINAK. 😀 😀

TÝÝÝÝ VOLE, CO TO JE??? CO TETKONC? Ozvalo se velmi hlasitě v autě a já furt tupě jela dál 😀 😀  No tupě úplně ne, snažila jsem se vymyslet, kde nejlíp sjet, abych měla co nejmenší časovou ztrátu. TAK TO TEDA NEVYŠLO! To tady můžu zcela otevřeně napsat.

Protože v naději, že si cestu zkrátím, tak jak to tam neznám, zvolila jsem tu nejblbější variantu a skončila před Unhoští v koloně v místě, kterýmu jsem se chtěla vyhnout, protože vím, že tam v tuhle dobu ta kolona je a je hrozná. Tak ………tak jsem se do ní prostě jak blbeček zařadila a nezbývalo mi nic jinýho, že to vztekle vyčekat a pak přes tzv. prdelky se řítit směr Brtnikova prasé. Vzteklá jsem byla teda jako hodně, hodně moc. Nechci nechávat psy doma dýl, než je nezbytná nutnost. Výborný jako, fakt. 

Navíc, popojížděním v koloně mě začala bolet pravá noha. Ta, co jsem si ji nedávno musela do auta nandavat ručně. Taky výborný. Mno. Takže vlastní blbostí jsem způsobila děsný zpoždění.

Dorazili jsme domů, já letěla otevřít ohařský bandě dveře a tam se pak začaly dít věci teda 🙁 . Bubinka se mi den před tím nezdála, byla jiná, taková zamyšlená, někdy mimo, prostě něco bylo jinak. Dneska sice přišla přivítat a vrtěla párečkem, ale bylo vidět, že to není ono. Tálie navíc ve svý plašenosti ji málem povalila a to už mi došla trpělivost a zařvala jsem na ni jako tur a vyhodila ji ven. Ovšem tím tuřím zařváním jsem zarazila nebohou Bubinku, která to asi vztáhla na sebe  a úplně se vypnula. Což odhalilo, že radostný vítání bylo sice radostný, ale schovávalo pod sebou něco nedobrýho. 

Bubi  začla ztěžka dýchat a musela jsem ji pobízet, aby vyšla ven, aby se vyčůrala. To udělala a pak si neščastně sedla, noženku (při chůzi bylo vidět, že jde divně) vytrčenou a neščastně koukala. No, takže jasný, veterina. Hlavou mi jel kolotoč – co je špatně? Noha, záda, vnitřek???

Zase jako na potvoru tam nebyl náš pan veterinář a tak jsem si říkala, že to prostě musíme prubnout tady u nás. Už předtím jsem si našla odkaz na veterinu ve Slaném u MVDr. Fišera, abych byla v předstihu připravená, kdyby někdy něco. Takže prostě pojedeme tam.  Ešče musim znovu za ten volant, i když dneska jsem ho už nechtěla ani vidět. Natož řídit, když jsem unavená a nervózní. A mělo být hůř. Zanedlouho jsem měla být i vyděšená.

Brtnik totiž vzal duo Rumíček a Tali aspoň nakrátko ven a já zůstala doma s Bubinkou. Která se mi zanedlouho složila jak domeček z karet a nebyla už schopná ničeho. Očička opět úplně špatný a tiše se klepala. Sliznice byly dobrý, tak aspoň, že takhle. Modlila jsem se, aby se už Brtnik vrátil. I proto, že díky mýmu zpoždění už bylo hodně hodin a veterina v sedm zavírá. 

Když konečně dorazil a viděl Bubinku přikrytou dekou, bylo mu to jasný. Já šla napřed do auta, vyvětrat ho, připravit, aby mohl Bubinku uložit do kufru. Jak ji nesl, koukala jsem, že ta její hrča, co má na pupíku, a kterou po dohodě s veterinářem hlídáme, vypadá jinak a je pěkně červená. Že by tohle bylo příčinou? V hlavě mi šrotovalo milijoun možností a myšlenek. Nakopla jsem motor a jelo se. Měla jsem příšernej strach. Neumím to, neumím tyhle situace.

Dorazili jsme na místo a za trochy toho dohadování, protože jsem fakt byla fest nervní, jsme našli kliniku a zamířili tam. Šla jsem se na recepci ohlásit a zeptat se, zda nás ještě vezmou. Paní si zapsala nacionále a když jsem jí říkala, že s sebou máme psí stařenku, která mi před chvíli doma zkolabovala, šla to nahlásit do ordinace. Tím pádem jsme nechtěně – ale v tomto případku velmi rádi – všechny  “předběhli” . Hm, a to jsem pánovi venku říkala, že nechci předbíhat, že se jdu jen zeptat, jestli nás vezmou. Ale myslím, že když viděli fšicí Bubišku v dece, jak ji odevzdanou Brtnik nese, že nám to za zlý snad neměli. 

V ordinaci jsem se snažila smysluplně panu doktorovi osvětlit, co proběhlo a hned jsem se zmínila o té hrče. Podíval se na ni, pravil: “No jo, zánět mléčné žlázy, změřte teplotu.” Teploměr ukázal 41°C. Chudinka moje malá. Pan doktor vzal jehlu, abces propíchnul a vypouštěl z toho hnis. Nebylo ho tam málo. Sakra jak se to mohlo takhle rychle udát, pořád toho psa omatláváte, kontrolujete…. 🙁 . Bubinka se nesouhlasně otočila, ale byla statečná, mocinky moc statečná. Vydržela i ty tři pigára, co jí sestřička píchla. A pak už jsme mohli jít. S tím, že pochopitelně kontrola a možná i operace. To se uvidí. 

Ještě než jsme odešli, to už měl Brtnik Bubrdlínu zase v náručí, se k ní pak doktor otočil, pohladil jí a řekl  moc hezky něco v tom smyslu jako “A koukej se sebrat , ty kozo.” nebo tak něco. Dojalo mě to. A zmáčelo oči ešče víc, než jsem je měla (páč, když jsem začala říkat, co a jak s Bubi bylo, začly mi štrézem téct slzy) A Brtnik, kterej nemůže nechat nic ladem , se na mě otočil a pravil: “Vidiš, Koláči, koukej poslouchat pana doktora!” Ten se začal smát a myslím, že na nás hned tak nezapomene. Vypadli jsme z ordinace a všichni ti, které jsme předběhli nám přáli, ať to dobře dopadne. A já jsem řekla, že snad jo, snad jo. Protože vím, že ta hrča, na které se to udělalo, to není hezká věc. A teď, když to udělalo tohleto, a když se do toho muselo píchnout……….. tak budu mít strach. Velkej. Ale taky budu spolíhat na to, že Bubrdle je velkobojovnice, je něco jako picbům, nevzdává se, takže se pěkně zahojí a bude zase cajk. Lítat po loukách a řvát na nás jak prokopnutá.