Jo, jsem.

Nejen, že se nám podařilo – to oběma – zapomenout na to, že máme koupený lístky do dívadla a vzpomněla jsem si na to až asi o tři, čtyři dny později, při cestě do práce. A nešlo mi uvěřit, že se nám to fakt povedlo. Minule, když jsme jeli do dívadla, jsem jen zapomněla vzít ty lístky s sebou. Tentokrát jsme to vzali durch a na to dívadlo zapomněli úplně 😀 😀 . Chápete to někdo? A to jsme o tom poměrně často docela mluvili, že se těšíme, že… že…

No tak prt, velebnosti. 

De facto týden na to se mi povedl vyloženě majstrštyk. Po delším (slovo delší znamená v tomto případku opravdu dlooooooooooouhý časový úsek – v podstatě několik let 😀 ) přemlouvání se mi podařilo přimět Brtnika k tomu, že navštíví mýho pana homeopata. Že aby ho pošteloval. Po několikerém ladění termitů, kdy to klapne, padlo datum. 28. března, ve čtvrtek. Ten kdo má pojem o čase, časových údajích a dnech v týdnu už v tuhle chvíli tuší. Ne tak já.

Netušila jsem vůbec, vůbec, vůbec. Do poslední chvíle. Do tý chvíle, kdy mi v úterý zazvonil telefén a tam pan homeopat. S dotazem, zda tedy ten manžel přijde. “No jasně, že přijde, přeci jsem Vám posílala dvě esemesky, to nedošla ani ta druhá?”  “Došla, ale je už po druhé hodině a manžel nikde.” ??????????????????????????????????????????

Nastala tak dlouhá vteřina ticha, že jsem netušila, že vteřina tak dlouhá být někdy může.

“Do p…..!”……”Pardon, pardon, pardon, já ……..ne, to ne, to není možný, vždyť dvacátýho osmýho přece má být ve čtvrtek a ne dneska?!!!” Totálně jsem se vyzkratovala a nebyla schopná nějaký normální  myšlenky. Protože to ladění termitůch bylo fakt takový komplikovaný a pan homeopat se docela přizpůsobil v termínech nám, o to to bylo horší. A taky o to, že jsem právě až na čtvrtek měla zajištěnou cestu domů, že mě kus svezou kolegyně a já pak chytnu spoj k nám. Všechno bylo najednou ne v háji, ale doslova v hajzlu! Nastal můj hroznej řečovej zmatek a nakonec jsem se tedy dostala k tomu, že jdu zavolat Brtnikovi, jak stíhá.

Ten rozhodně nestíhal. Jenže jsem na ně musela vychrlit to, že prostě by to od nás bylo naprosto blbý, když si všechno pan homeopat přeházel, aby tam nakonec Brtnik nešel. Tak musel udělat veletoče a nakonec tedy vyrazil. Se zpožděním, ale to prý nevadilo. Lepší, že dorazí, i když později. A mně se podařilo ulovit kolegyně a předestřít jim dotaz, zda lze vyměnit čtvrtek za úterý a nemají jiné plány. Naštěstí neměly a tak mě vzaly s sebou. Na zastávku, z který, když to stihneme pak budu  za čtvrthoďky doma.

A taky jsem byla, protože se to stíhalo. Skvělý! To už jsem byla uklidněná z tý honičky, kterou jsem zcela nechtíc nám všem namíchala. Doma jsem byla přepadena třemi ohařskými bandity a když jsem se pak rychle hodila do gala, neboli do psích hadrů a gumáčků, mohli jsme vyrazit.

BYLO NÁDHERNĚ!!!! Sice drobátek fučelo – ale to zachránila čepice a dvě kapuce. Svítilo ale luxusně sluníčko a já měla k tomu navíc tři skvělý ohaříky. Tali sice na začátku předvedla, že neví a nezná, co znamená povel Se mnou, ale to jsme srovnaly a pak už to bylo fajn. 

Moc fajn. Tím, že bylo jasný, že Brtnik domů dorazí výrazně později než já, tak jsme nikam nepospíchali a měli jsme celý kraj a všechen čas a sluníčko jen a jen pro sebe. A bylo to nádherný. Hráli jsme si, šli jsme, zase si hráli, povídali si, zkoumali a já naši cestu klikatila tak, jak obvykle nechodíme. Tu jsme to obešli křovím a vypadli na louku jinde, než obvykle přicházíme, u další louky jsme to zase vzali kolem remízku a našli tak další možnosti kudy jít. A ohařiska tak měli pořád co zkoumat a objevovat.

A já taky. Na kraji jedný louky jsem objevila tyhlety kytičky – co myslíte, že to je? Ladoňky nějaký asi, že jo? Podle intronéta by to mohla být ladoňka sibiřská?

Na další louce už se to pro změnu plní děvětsilama

A za jedním z remízků objevila výzkumnice Bubrdlína tyhle krásky:

Bylo nám moc fajn, ohaříci si pobíhali kolem, ale nebylo nutno nikoho moc upozorňovat, aby se držel u nás, nebo se vrátil a tak podobně. Byli jsme tam prostě fšicí pohromadě. A to je pro mě  mocinky moc krásnej pocit vždycky. 

A tak se tomu slunečnýmu odpoledni a všem třem ohaříkům podařilo vymazat ten nepříjemnej pocit z toho, že jsem pako, že něco zmatlala a ostatním zkomplikovala trošánek život. Naštěstí se nikdo z nich na mě ani trooošilinku nezlobil a tak….jsem si mohla užít tuhle krásu do plnejch, páč bylo vidět, že i nebesa mi odpustila 😀 .