Sou fajn. ALE!! ALE!!!

TOHLE BYLO BOŽÍÍÍ!!

Vyloženě pánská jízda. I když s pánčičkou teda 🙂 . Ale hlavně – moje, moje jízda. Ach bože, bylo to tak krásný, po tak dlouhý době zase nedejchat feromon!! A jen tak bejt. Nic neřešit a jenom bejt. 

Lidi – to si vůbec nedovedete představit. Ešče, že já tu pánčičku mám, ešče, že vona na mě taklenc myslí (když už mi ty dvě kunhůty dotáhla domů, že jo 😀 )

My jsme v neděli byli na chalupě fšicí. Ale – bylo zapotřebí, aby se tam ještě v týdnu dojelo cosi vypnout. A nejlíp hnedle v pindělí prej. A tož, že se pánčička hecne a …………pojede tam sama! Bez pánika. Vona! 

A ešče víc se hecnula v tom, že prej pojedeme spolu, že mě vezme s sebou. Vona totiž nechce moc nikoho jako vozit. Ne, že by byla tak lakotná, ale že se bojí, aby někomu neublížila. Tak to byl svátek, že s něčím takovým vůbec přišla!! Pánik taky koukal. Ale taky mu to přišlo jako dobrej nápad.

Já ponejprv netušil, ale když jsem pak poznal, že se nebude venčit jen tak jako dycinky, byl sem radostnej. A to sem ešče netušil pánové a dámy, nebo vobráceně dámy a pánové teda, že štěkny zvostávaj doma!

To když sem zjistil, myslil sem, že se přeskočim. Místo toho sem skočil poslušně do kufru auta a vyrazili jsme. Pravda, až napodruhní, páč pánčička mi zapomněla dát do auta pelíšek. A bez něj by to teda v tom kufru bylo blbý jako.

I když jsme nejeli nějak daleko, jen na tu chalupu. 

Helejte a já se nebál. Nebál sem se s pánčičkou, důvěřoval sem jí. Položil sem si hlavinku na opěradlo a koukal s ní z toho kufru, jak to řídí a jak nám ta cesta ubíhá. A ubíhala dobře, pánčička byla soustřeďovaná jako blásen a řídila převelice zodpovědně. Cestou jsme měli zdržení, protože byla někde před námi nehoda. Tož se pánčička obávala, abychom to stihli šécko to, co naplánovala. Páč vono to světlo takhlenc vodpůldne ešče nebylo v tu dobu úplně dlouho. A nás toho čekalo.

Zaparkovali jsme u nádraží ve vesnici a vydali se spolu na cestu k chalupě. U nádraží byla rodinka jakási a malej chlapeček. Těšil jsem se, že se podružíme, ale nevyšlo to. Pánčička si nebyla jistá přístupem rozvernýho chlapečka a nechtěla, aby se něco nepovedlo, tak jsme jen prosvištěli bezkontaktně kolem. Radši.

Šli jsme cestou, kterou už jsem dlooouho teda nešel. Naposledy někdy na podzim. V době, kdy jsme na chalupě byli pořád byla tohle naše oblíbená cesta. Je tady všade klid a ticho, nikde nikdo a tak jsme si to s pánčičkou rázovali podél kolejí, jak za starejch časů. Jen my dva. A spoooousta stopiček. Vokazoval jsem pánčičce, kde je schovanej zajíc, kde bažantík a ona se usmívala. 

Došli jsme k naší kapličce a já pánčičce značil zvířenu na poli vedle ní. Mocinky moc jsem tam chtěl jít. A tak, protože mě má pánčička ráda a chtěla mi dopřát, tak i když si nebyla jistá, jestli se nezdržíme moc, abychom se pak nevraceli za tmy, kývla mi na to. 

A tak jsme zase jak za těch starejch časů vyrazili stopovat spolu zvěř v našem rajonu. A to víte že tam byl, já o něm taky věděl, proto jsem tam chtěl jít. Mám setsakra dobrej nos, takže jsem o tom ušákovi na druhým a hodně dalekým konci pole moc dobře věděl. Proto jsem se taky hned od začátku plížil.  Kdyby se bývala byla plížilia i pánčička se svou řvavou voranžovou bundou a nedupala jako… jako Hroch Mouses, mohli jsme dojít až k němu. Takhle nám frnknul. A strhnul s sebou i ty čtyry srny, co stály opodál.  I tak jsme došli až dolů na ten konec pole, abych si to mohnul pročichat.

Pak už jsme valili teda k chalupě, kde jsme se zdrželi opravdu jen okamžik. Jen vypnout ty jističe, zamknout branku a cestou po naší louce si čutat žužlopichlo balonek. Pak jsem neměl na balonek už čas, protože jsem našel nějaký psí vzkazy a bylo nutno všem zdůraznit, že TADY JE TO MOJE.

Měl sem tak ukrutnou radost. Hopíkal jsem, čmuchal jsem a celým svým já dával pánčičce najevo, že to skvěle vymyslela. A to sem ešče nevědíl, co pro mě vymyslela dál. Nejeli jsme totiž domů. Ešče ne. 

Vona mě, pánčička moje zlatá, vodvezla do civilizace!! Nesjeli jsme z dálnice, ale pokračovali dál a dojeli až do New Bubu, jak tady tomu říkají. Zaparkovali jsme na náměstí a já, já… ach lidi zlatý! Po takový době jsem si mohl dopisovat, podepisovat, psát vzkazy, číst vzkazy…. . A že jich tam teda bylo! 

Jediný, co tomu chybělo, říkala teda pánčička, byla zmrzka. Že bychom si dali prej zmrzku. Taky jako za starejch časů, když jsme si chodívali na točenou. Jednu velkou porci a dva kornoutky, abychom se mohli podělit. Enemže tady touhle dobou už bylo šécko zavřený. Tak ale nevadí, zvládneme to jindá, teď jsem se stejně věnoval převážně tý četbě a psaní. Obešli jsme to tam důkladně a pánčička si libovala, jak je to fajn, po dlouhý době si takhle vyrazit a navíc s tak hodným psem. Vodítko jsme pochopitelně nepotřebovali, byl to enem doplněk.

Když jsme se pak po nějaký době vrátili k autu, byl sem hotovej Blažej a pranic mi nevadilo, že už bylo prý záhodno vyrazit. Páč se dost smrákalo a pánčička si úplně nebyla jistá cestou. Museli jsme totiž jet jinudy, než to ona zná. Naše cesta domů, kterou umí jezdit,  se opravuje. A tak si to pánčička sice naštudovala, ale ….znáte ženský, že jo. Orientální smysl nula, nula, prt. 

Tož jsme vypadli z New Bubu a pánčička si spokojeně mnula ruce, jak je šikovná, že se tím pádem můžeme domluvit s kámoškou Boubelesem a někdy za ní vyrazit. Jeli jsme jakoby zpátky a tak jsem si říkal, že bychom se vraceli na chalupu? No ale ne. Po nějaký době jsme sjeli z velký silnice a po takový mrňavý cestě plný ďolíků jsme to valili nastávající tmou vpřed. 

Pánčička samým úsilím voči vyšpulený jak letec při přetížení sondovala, zdaliž nehrozí střet se zvěří. Nastával její čas. Tý zvěře 😀 . Když jsme pak dorazili do nějaký vesnice, vyšpulila pánčička ty oči ešče víc. Že abychom trefili tu cestu správně. Trefili

Hlavně, že jsme pak netrefili ty srny, co stály u hned u silnice a chystaly se přejít. To bylo vyloženě dobře. Dorazili jsme do vesnice kousek od nás a čekalo nás už jen spadnout k nám dolů do údolí. Jest to cesta přímo v lese a křižuje jí přechod jak zvěře srnčí, tak divočáků, který tam kousek od silnice mají kaliště. Tož jsme se radši plouhali šedesátkou a pak v těch serempentýnách i něco lehce nad pade. Ale nebyli jsme jediní, ty dvě auta za námi se taky neřítili jak Fitipaldi. Asi taky věděli svoje. Stejně jako ten autobus, co jel v protisměru. Ten se taky plouhal. Jest to tady zvěří hustě obydleno.

Ale – sme dobrý! Dom jsme dorazili v pořádku a celý. A celý radostný. Vobá. Pánčička z toho, jak to uřídila a já z těch zážitkůch. A to sem ešče nevědíl, že bude ešče jeden. U brány totiž stálo cizí auto. Že by návštěva? Meldovala si pánčička.

A taky jo. Seděl u nás náš hodnej pan kominík. NÁÁÁVŠTĚVÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ! Povalil sem holky ve dveřích a dral se dovnitř. Návštěva!! Miluju  návštěvy. Tetkon úplně nejvíc, když jsme odstěhovaní. Moc  jiných lidí nevídám. A tetkon sem si to mohnul vynahradit. Ovinul jsem se kolem pana kominika a celýho ho zulíbal. Krása, konečně někdo, kdo ocení mou lásku k lidem 😀

Pak sem šel zmlátit Taliprdnici, a Bubrdli sem umyl hlavu. Pak sem jim – krutě závidivším – vyprávěl, co šécko sem to já zažil a voni pukaly tou závistí jako ten popkorn. A pak už nevim, sem vyčerpáním usnul až do večeře. Bylo těch zážitků na mě jak na malý ščenátko.