Sluníčko!

Po tolikatě dnech, kdy bylo pošmournou, hnusně, nevlídno, větrno, padala houna s háčkama, boty měl člověk od bahna těžší, než je on sám…………vykouklo v neděli sluníčko!!! Bože to vám byla taková ale krása. Svět byl hnedle hezčejší.

Já sice měla v plánu něco jinčího, ale Brtnik pravil, že musí do Hromabacha, tak jsme si nejdřív uďáli výlet do Práglu.  A páč jsme vyrazili hnedle bez snídaně, stavili jsme se na pozdní a prasáckou snídani nezdravou a až pak jeli vyřizovat záležitostě.

A pak šup domů, a……..šup ven! Do lehce mrazivýho prosluněnýho odpoledne. To vám byla taková ale krása všech krás. Žádný bahno – nebo skorem žádný. A tři šikovní ohaříci. Líp to psí pánbůh nemohnul vymyslet. 

Procházka byla programem a složením účastníků stejná, jako ta sobotní, lišilo se to především tím krásným počasím, kdy si člověk jde a dýchá čistý křišťálový vzduch a raduje se z těch paprskůch. Čučí na pastvinu, kde se už objevilo jedno malilinkatý jehňátko otužilec, který si hopíká bezstarostně prostorem a vyhazuje nožky do vzduchu o 106 a netíží ho nic, stejně jako vás. Dokonalá lehkost bytí. I tím, že až na jednu výjimku byla Taliprtka moc fajn. 

Další, čím se nedělní procházka lišila od tý sobotní, byl cíl. Zatímco v sobotu jsme se bezcílně loncali loukama, trošku načihovali do lesa a při tom si hráli a cvičili, tak v neděli jsme to měli jasný. Museli jsme se stopovat. Páč při sobotních aportkohrátkách jsme ztratili jednu aportýrovací hračku. Koupila jsem ohaříkům teď v akci pár takovejch pískacích krávovinek z takovýho měkkýho ale odolnýho matroše, kde nehrozí, že to někteří – tedy pardon, některééé  – hned nezdevastujou. Je to navíc měkký a dobře skladný. Když……..když se vám ovšem nerozbije zip u ledvinky. 

Jo, jako já vím, že si za to můžu naprosto sama. Protože tam dycky narvu děsnej objem. Ale to máte – pamlsky pro tři ohaře. Hodný ohaře, snaživý ohaře. Balonky či jiný hračky pro tři ohaře, telefén, kapesník, dummíka, pytlíky a 8!!! lojovek, tedy lojových gulí. To je dost objem, že jo. No a mojí ledvince po asi třech letech každodenního používání a napínání  k prasknutí došla trpělivost a povolil mi zip. Takže se nedá pořádně zavřít a než to pořeším, chodím s ledvinkou spíš otevřenou, než zavřenou a………..tak se stalo, že jsme v sobotu ………. ne, já jsem!! v sobotu někde vytratila tu epesní mega nejvíc nejlepší hračku pro Bubrdli.

Ona totiž pozorte dámy a pánové (pokud tady nějaký pánové teda jsou) , ona totiž Bubrdle již opravdu zcela a naprosto propadla aportýrování!! Zatím teda upravenýmu dle jejích možností a zálib, ale propadla. Nemožu ešče házet nějak úplně daleko, ale už můžu odhazovat dál a ona za tím odbíháááááááááááá! Loví to!!!!!!!! A chytááááá!!! Tedy si hraje! A pak mi to i zpravidla nese zpátkyyyyy! A počká, než jí to odebéřu!!! Takže s malým škobrtáním pochopitelným v jejím věku, to máme v podstatě komplet. Chápete to, přátelé? Chápete v plném rozsahu?? Já mám takovou vám ale radost!! A dokonce – za á) když jí to upadne, nebo to případně pustí a já  nic jako a jenom čekám s nataženou rukou, tak sice s těžkým povzdechem leckdy, ale sebéře to znovu a pečlivě mi to předá!! Juchééé! A dvakrát Juchééé!!!! páč – páč! Za bé),  a to béte teprvá koukat, ale! Jako sem koukala já! Ona vážně dokonce už i krade!! Jojojooo! Tak jako Bubinka si udělala zábavu z toho, že zlobila Štajníka děsivě tím, že on číhaje, číhaje, až já dojdu, abych mu to kopla,  tak najednou…. frnk, frnk a aportek byl fuč, páč se dořítila stařenka, čórla mu to a s jiskrou v oku mi to nesla 😀 . Tak přesně k tomuhle už má teď vážně víc než nakročeno Bubrdle taky 😀 Už několikrát kradařila . Tak uvidíme, zda vážně i tady vstoupím do těch stejnejch vod. Hlavní ale je, že se baví, že si hraje. Že má na procházkách nějakej program taky. A ne jen tadáááá, fordim vpřed. Dyk to musí bejt nuda, že jo. Jsem fakt moc ráda, vždycky tak koukala na duo Rumíček a Tali, když si pobíhali za aportíkem a nebyla schopná do toho vplout a teď už doslova vlastně krauluje.

Proto jsem byla na sebe v sobotu tak načtvatá, když jsem doma zjistila, že mi jeden krab chybí. Byla jsem naštěstí prosíravá a koupila rovnou dva -protože se znám 😀  a taky proto, že aby si při hře nezáviděli, kdyby se to líbilo i někomu jinýmu, stejně jako jsem koupila hnedle dva balonky z podobnýho matroše, protože ty jsou taky v kurzu. No a dobře jsem udělala, že jsem koupila dva, protože Rumoušek se do kraba taky zamiloval a žužlá si ho a cumlá  s velikánskou vášní. No a teď byl zase jeden. Takže sice pořád aspoň něco, ale jak říkám, Rumíček je z kraba taky hyn a tak jsem se rozhodla, že se pokusíme toho ztracence najít.

Nasměrovala jsem nás tudíž +/- stejným směrem a při průběžným si hraní jsem cárala očima po zemi. Zpočátku pochopitelně ne, protože jsem věděla, kde byl ešče krab ve hře. Až dole pod lesem, kde jsem Rumíčkovi a Taliprdový házela hračky zas nahoru do lesa, aby si trochu mákli a s Bubinkovou jsem si hrála na cestě. Tím pádem jsem si počáteční půlku trasy mohla užít bez pátrání. Sluníčko tak krásně svítilo!! Šécko bylo rázem hezčejší a já se kochala. 

V tu sobotěnku jsem na protější louce, kterou se pak vracíme, viděla velký stádo srnek. Doteď tu byla ta naše skupinka max. pěti kousků, teď jich ale bylo tak třikrát tolik. Jasný, na zimu se sdružujou, ale tady u nás se celou tu dobu, co tu chodím, držel setrvalej stav právě – max. ta pětka. A teď najednou takový pěkný stádo. Koukala jsem na ně zdálky, jak zachází do lesa. Hezký stádečko.

Ohaříci, jako by to vnímali podobně jako já a chtěli si užít hlavně jen tak sluníčka, si spokojeně pobíhali kolem a tak jsem je nevyzývala k nějaký společný aktivitě. A když s tím pak přišel Rumoušek, řekla, jsem mu, že zatím ne, až pak.  A až dole u lesa vytáhla hračky a začalo se řádit. Ale enem chvilku, radši jsme šli zkoumat les. Ešivá tam neuvidíme zase tu srnku, co tam objevila včera Tali. A ukazovala nám ji. Předpisově. Šikovná byla, přešikovná. Taky si vysloužila celou hrstičku dobrůtek. Dneska teda nic, ale to nevadilo, dopřáli jsme si tam na kládách a pařezu trocha toho tělocviku.

Moc úseků, kde bych mohla najít ztracenýho kraba už mi nezbývalo. I tady v lese jsem pochopitelně koukala, ešivá z namraženýho listí někde nevyčihuje modrý kolečko. Stejně jako s tou srnkou. Taky nic. Vrátili jsme se zpátky na cestu a já tam píchla oči do země. Sakra tady někde….je to tu nejpravděpodobnější….. a……JO!! Rumoušek stál a signalizoval mi. Našeéééééééél!! Našel, šikovnej pán!! Eeešče, že já ho mám. Jinak bychom byli bez kraba! A tak jsme si na další louce zase zařádili.  Všichni komplet, přidala se k nám i Taliprtka a já nestačila metat, odebírat, přivolávat /Tali nutno na začátku přivolávat, ta se málokdy vrátí sama od sebe, když pak se do hry ponoří, už je to lepší/. 

No  a tady právě Bubrdlínka začala řádně kradařit. Když si Rumíček položil kraba na zem, abych mu ho čutla, už tam byla, sebrala ho a podávala mi ho 😀 . Úplně jsem četla z toho vižlího zvrásněnýho čela, který měl Rumíček, to zoufalý zvolání “Psípanebože, to snad ne! Už zase!” 😀 :D. A oproti tomu stálo její ” Hele co sem našla, nesu, dáš?! 🙂

Dočutali, doházeli a doaportýrovali jsme se až k remízkům a já šla instalovat ty lojovky. Při té příležitosti jsem zaznamenala pohyb jakýsi –  nejspíš zajíc? – na pruhu louky mezi remízky a lesem. Tak se tam pak zajdeme podívat. Nacpala jsem všechny svoje čtyři krmítka, obešla remízky a zamířila tam. Ohaři nadšeně skenovali povrch, bylo přesně vidět, kde se zajíc pohyboval. Odběhl dřív, než jsme dorazili a tak nebylo jak trénovat. Jen to odvolání ze stopy. A to taky není marný cvičení vlastně. Doskenováno, dočmucháno, docvičeno a mohlo se jít domů. My dvě s Tali vojtěškou, Rumíček po cestě, aby tam podepsal a přepsal, co bylo novýho. Bubina pobíhala mezi námi. Než jsme došli úplně nahoru, sešikovala jsem si je u nohy a přešli jsme u kapličky na kaskádu louček, která nám umožní, když dolů půjdeme nad hřbitovem, že se vrátím domů s čistou bandou a ne zabahněncema. 

Páč, kdo to má furt otírat těch dvanáct – s kocourem šestnáct – nožiček. Ne?

Hezky vyvětraní, upadli ohaříci do bezvědomí a já si mohla dát zaslouženou kávičku u kamen. Dobrá neděle to byla. Ešče jí teda pěknej kus zbýval, ale i tak. Kdepak zimní sluníčko, to má velkou moc!