Podruhý, za tu dobu, co je BubiZwei u nás, jsme s vydali na chalupu.

A tentokrát už jela milá Bubi standardně v kufírku s ostatními. Říkala jsem si: “Japa nám to půjde?” Ten prostor bude ve třech opravdu stísněný, nejsou spolu zase tak dlouho…..aby se náhodou někdo nevymezil, že jako se ho ten druhej moc dotýká…. Tak ne, nevymezil, přejezd byl hladký a v pohodě. I následný výstup z kufru, kdy FŠICÍ! opravdu fšicí setrvali uvnitř až do pokynu, že můžou ven. Nemám ráda psy, co se cedí z kufru neorganizovaně a je nutno je odchytávat a různě se rukou a půlkou těla zasouvat pod dveře kufru, abych tam psa odlovila, dřív, než vypálí ven. Nenenene, to není nic pro mě. Takže i po Bubiškový se chce, aby hezky počkala, až se jí v klidu cvakne stopka na postroj a pak se může ven.  Zvlášť, pokud se zastaví hned za vesnici, abychom my čtyři došli na zahradu pěšky, neb je zapotřebí ohaříky trošku ovenčit. Nebo aspoň já mám ten pocit, že je to zapotřebí. Přes to, že budou celé odpoledne na naší rozsáhlé zahradě a pak i na louce. Ale prochajda je prochajda, že jo. 

Bubišková to metelila, jak je jejím heslem Fpřééééd! a ani ta stopka jí nestačila, jak to valila rychle. Už ale netahá, to ne, stačí se lehce stopkou připomenout a jdeme hezky. A nebo občas se zadaří, že …. stačí zavolat ZPÁÁÁTKÝÝÝÝ! a daří se ji otáčet. I když možná reaguje i jen na to, jak se zachovají Rumíček s Taliprtkou, který to obrátí a vrací se ke mně. Zatím nevím.

S nadšením jsme dovalili k autu, zaparkovanýmu na cestě u chalupy a fšicí tří  se okamžitě rvali na zahradůůůůůů. Uuuuuutikali tam jako ti blásni. Nadšený, že jsou zasejc tady. Hlavně ti dva, ale Bubi taky. Oblíbila si to tady hned z první, stejně jako každý, kdo tam přijede – bez ohledu na to, zda má  nohy dvě, nebo čtyři 🙂 A tak šli hnedle společně fšicí tři rejdit. Šli mi pomoct pozotvírat okna v chalupě, nalít vodu a posléze začít sekat. Nejvíc nápomocná mi ovšem byla Taliprtka, která se sice komplet vyvenčila cestou z vesnice, ale i tak mi na trávníku zanechala čerstvou a podstatnou hromadu 😀 . Tak jsem ještě před sekáním šla uklízet. 

Brtnik mezitím posekal tu část zahrady, kde se dá jezdit traktůrkem a pak nás musel opustit. Neb traktůrek měl upuštěnou duši na předním kole. Tak ho pěkně odmontoval a spolu s pýchavkou obrovskou, kterou jsem právě v jednom zákoutí zahrady objevila, usedl do auta směr benzínka za naší oblíbenou paní čerpadlářkou. Říkala jsem si, že ona pýchavku-neboli vatovec třeba ocení. Já mám momentálně vařeno, milá Mařeno, takže než by na ni došlo, byla by k nepoužití. Nemýlila jsem se, pýchavka byla s radostí přijata a Brtnik dovalil zpět už jen s nafouklým kolem. Já mezitím posekala téměř celou zahradu, na něj zbyla jen rokle. 

A já mohla jít řádit na svým černým ďáblovi po louce. Ohaříci zůstali pro tu dobu pěkně zašpérovaný na zahradě a věnovali se tam, čemu chtěli. Mě to fakt tak baví, drandit tam na tom stroji 😀 😀 . Zatím se mi to ešče nevochodilo teda. Teď navíc tráva není ani přerostlá, ani hustá, jako bývá zjara, tak to je brnkačka a jen si tak jezdím a točím volantíkem. Paráda. Protože Brtnik měl rokli taky posekanou za chvíli, dojel mi sekundovat na louku se sekačkou a bylo to za chvíli hotový. 

Takže se mohlo jít ohařsky bádat na louku. Tentokrát ovšem, Bubrdle jedna bláznivá, pěkně zašpérovaná na stopce. Abysem zas nemusela lítat, jak noviny ve větru 😀 😀 . Ale bylo to tentokrát o něčem jiným teda. Bubiška úplně nějak nepádila /vědoma si stopky?, vědoma si toho, že teda patří k nám? neměla zrovna chuť na výlet? 😀 :D/ a hezky reagovala na volání. To mě vždycky těší, nejen z toho výchovnýho důvodu, ale proto, že si říkám, že to třeba není tak marný s tím sluchem.  Tak jsme si to prošli na naší louce a šlo se na chvíli zase domů. “Domůů, pote domůůů!” to taky Bubiškovou učím. V Domečku, když se vracíme, to pere rovnou k brance a tam stepuje, nedočkavě, abych jí honem otevřela. Tady mazala pěkně k vrátkům. Dobrý to je, dobrý. 

Protože bylo ještě trošánek času, proběhla jsem rychle zahradou a vytrhla ty nejhorší plevele, co jsem v záhonech zaregistrovala.  

A rovnou při tom dostala nápada. Až budeme mít tu dovču na Maltě a Zlatejch Pískách, tak si urveme den a pojedeme hezky v klídku na chalupu. Vezmeme si kávovar, jídlo a strávíme tady v pohodičce celej den. Budeme si dělat na zahradě takový ty záležitostě, na který není jinak moc prostor a bude to na pohodu. Po dlouhý době si zkrátka užijeme chalupu! Joooo! A Brtnik byl taky pro. Šel ještě s nůžkama prostříhat víno   a já znovu na chvilku vyběhla s ohaříkama a pár piškotama na louku.  Abychom se věnovali kratičkýmu trénováníčku. Toho nikdá nejni dost.

Bylo to moc příjemně strávený odpoledne, to vám, myslím, potvrdí každej zúčastněnej. 

Za všechny zde – hlásná trouba ze Břicha!