No, nebýt Bubrdle, neměla bych bývala z tý páteční procházky tak dobrej pocit.

A to přes to, že bylo ideální počasí. Svítilo sice sluníčko, ale nebylo vyloženě vjédro a tudíž to přímo vyzývalo k tomu, abychom si po dlouhý době, kdy jsme byli zalezlí v lesích, vyrazili i na louky. Už jsou posekaný, tak se tam dá dobře cárat.

A aby se mohlo cárat hezky a v klidu, o to se měla postarat – a taky postarala – dlooouohá  stopka, kterou jsem konečně vynašla. Kdo se  naopak postaral o neklid byla Tali, která se pro ten den rozhodla, že mi hodí vidle úplně do všeho, do čeho se dalo. Krom teda toho, když došlo na kontakt se zvěří. To zasejc jo, to vyšlo dobře. Ostatně zvěř byla i dalším důvodem, proč jsem na louky zamířila. Když jsme tam byli naposled, tak mi stará dáma trošku zatopila a připravila mi nelehkou chvilku. Takže je nabíledni, že zaměření se na klid u zvěře bude naším velkým úkolem.

Pěkně jsme došli úvozem k pastvinám a cestou podél nich se vydali na louky. A já tam začla učit pani Bubiškovou, že chci chůzi výhradně po cestě a žádný zalejzání do vojtěšky, tak jako to vyžaduju po ostatních.  Za vojtěškou jsme už z cesty slezli a já hned dala do placu pro Rumíčka a Taliprtku jejich oblíbený aportíky. Poctivě jsem to střídala a v mezičase se snažila pracovat i s Bubiškou, která stejně jako Bubi prostě aportýrovat nichts nebude. A nebude. Není tam, tak nemůže aportýrovat. Ale zase na druhou stranu čučí, že jako jim se věnuju a na ní prdim 😀 . Tak toho vždy využiju k nějakýmu nácviku poslušnostnímu a ke krátkýmu pokusu ji nějak “rozpohybovat” v otázce braní věcí do kušny. 

Tím, že byla na dlouhý stopce, jsem měla trošku volnější ruce i pro řešení druhých ohaříků. Což u Tali bylo tentokrát evidentně zapotřebí.  Zas, jako vždycky, mě tohle handrkování otráví. Leč měla jsem dost práce jiný, tak jsem se na to vykašlala. V dálce jsem pod lesem viděla kus srnčího a řekla si, že by se to dalo výcvikově využít. Srnčí ovšem mělo v ten samej okamžik jinej názor a tak odešlo do lesa. Pokračovala jsem tedy loukama dál a tam, jsem měla větší štěstí.

Z remízku u vodárny vypálila srna. Těsně před náma, takže jsme se lekli fšicí. Nejdřív odleknutá byla Tali, která zareagovala jako první a nebohá stará bábrdle 😀  za ní zůstala pozadu jen půl vteřiny. To už jsem ale byla připravená já a vydala jsem jasný NE! a Ke mně!  Za spolupráce stopky, to je jasný. Ale! Radost mi udělalo to, že BubiZwei hnedle zareagovala pozitivně, že na tom zvířeti “nezůstala viset” a obrátila svou pozornost hned směrem ke mně. To zní dost dobře. Ale tak jasně – stopka, není blbá. Nicméně něco pozitivního by tam bylo. To s Tali to bylo trošánek “složitější” musela jsem ji uhudrovávat, aby se do toho remízku nevydala. Zastavila se, ale pak chtěla jít logicky prozkoumat aspoň místo, odkud vyběhla.  Nechtěla jsem, ale aby tam lozila – to pro případ, že by tam leželo mládě. Nešla tam, to ne. Poslechla, ale musela jsem jí to zdůrazňovat.  Je teda pravda, že ale hlasem ovladatelná byla, to ano, to jí musím přiznat.

Nasměrovala jsem nás pak nahoru k lesíku a šli jsme nejdřív prozkoumat mou křemeňákovou líheň. Tak zatím nic, ale možná se pletu, protože…. zrovna, když jsem opodál našlapávala čmucháníčko pro Rumíčka, zblejskla jsem přícházejícího chlápka s košíkem. CO TADY DĚLÁ JAKO???? TO JE MŮJ PLÁCEK!!  😀 Evidentně nechtěl vokázat, kvůli jakýmu místu sem přišel a točil se kolem opodál, jak hajzl při povodni. Pak zalezl do lesa. ALE MĚ NEVOBLNE!! MNĚ NE!! 😀 Takže jsme si tam vesele čmuchařili a já po vočku koukala, kde maník je. Ale to i z toho důvodu, že jsem nechtěla, aby Tali náhodou nekontrolovaně nepropadla nějakýmu nutkání hlídat, jak to občas má.

Z čmucháního jsem měla radost. Podařilo se mi totiž to celý hezky zorganizovat tak, že i BubiZwei byla dokonale zapojená. Ta dokonalost spočívala totiž v tom, že dokázala pochápnout, že musí hezky sedět, dokud nebude vyzvána. To mě těší, těší, vypadá to na pěknou spolupráci, kdy budu moci pracovat se všema třema zároveň. To zní dobře. Každýmu jsem našlápla na střídačku dvě čmuchání a vždy šel ten, který byl konkrétně vyzván. Pěkný to bylo.

Ještě pěknější bylo, že když se dočmuchalo, zahlédla jsem v další části louky zajíce. Bezva! Tak jdem na to. Tali a Rumíčka jsem si stáhla natěsnačku k sobě, abychom šli v jednom šiku, pomalu a tak, abychom zajíce nevyplašili moc brzo. Vítr mi hrál do karet, takže jsme se dostali opravdu blízko. Pak vypálil a já zase tím pádem dostala příležitost Bubině ukázat, že za zvířetem se neběhá, běhá se za pánčičkou.

Když pak byli fšicí tři excitovaní z toho, jak zajíc napachoval loučku, využila jsem toho i k cvičení pozornosti a pak jsme se přesunuli zase o kousek dál, už skorem k pastvinám. A tam jsme si prvně střihli nácvik odložení.

Měla jsem z toho radost a dobrej pocit, jak nám to hezky šlo. A stejně dobrej pocit jsem měla o chvilku později, když jsem zaregistrovala, že se k nám blíží auto pana myslivce. Toho, co jsme spolu ondynoj rozprávěli. Mířil k posedu. Proč to nevím, protože o chvíli později, jel zpátky. Mezitím ale mohl vidět, že i se třema psama se chováme slušně a nemohl nám nic vytknout.  Rumíček a Tali byli hezky v mojí blízkosti a Bubišková, jako nová, na stopovačce.

Sešli jsme z luk na cestu a tam jsme si hezky spořádaně capkali do kopce a on nás mohl pěkně celou cestu pozorovat, páč se plouhal svým gazíkem za námi. (Mimochodem – přijde mi trošku nepatřičná barva pro gazík do lesa, ta stříbrná metalíza, volila bych vhodnější barvu teda. 😀 )

Došli jsme dom a já si říkala, že ač s Tali ta procházka byla taková dohadovací (jsem se o tom nechtěla moc rozepisovat), tak ale, že díky tomu, jak nám šlo s BubiZwei to cvičení, že to bylo vlastně moc fajn.