Bylo pěkný vjédro to odpoledne.

A tak jsem s venčením nespěchala – výhoda tý zahrady, že útrobám si ohaříci můžou ulevit hned a procházkovat se može potom. Měla jsem tak aspoň dostatek času vybalit náš obří nákup. Zcela nepřekvapivě mi při tom asistovali a já měla co dělat, abych nepřerazila tu flekatou pomatenkyni. Ona prostě nekouká, co dělá, kam jde, Klidně stoupne do Ikeatašky s nákupem a krom toho, že ji nohou odkopne, tak dá taky nafrak věcem uvnitř………… Je fakt dílo, ba přímo veledílo. Ale jo, mohla bych ji poslat na místo……Což se vlastně taky nakonec i stalo, když mi do toho nákupu vstoupila podruhý už 😀 . …. jenže člověku se nechce, chápu, že se potřebujou kolem šmrdolit, když po dobu našeho pracovního procesu vychovaně chrněli a teď mají potřebu si to vynahradit. Tak kažte jim to, že jo. Pravda, nakonec jim to stejně zkazíte 😀 . Takže, kdybych je tam poslala rovnou, ušetřím si nerva 😀 . Ale…. no, znáte to. Důsledná nedůslednost  se tomu řiká 😀 .

Pak mi ještě museli asistovat při přípravě masa, kdy jsem dávala vařit kolínko vepřový a pak už jsme se chytali ven.  Všichni – tedy i kocour v botách. Resp. tedy v krabici od bot, kde se jeho jelitočenstvo ubytovalo a předstíralo, že tam není a jen vánek pohybuje víkem krabice 😀 . Na Tali bylo vidět, že dneska by mohla mít přijímač v pozici ON , což se i docela potvrdilo. Byla jen mocinky moc dopředná, ale stačilo na ni dvakrát hodit šišku smrkovou (nechtělo se mi hulákat, to jsem si schovávála na koncík 😀 ), aby si to doladila. Páč ani vedro ji nezpomalilo. Až šiška do šišky 😀 . Ne, to kecám, páč já se trefit neumím a hlavně jsem házela před, jako upozornění, že  je moc daleko, ponivadž se mi furt nechtělo volat povel : “Dalekooo, Talinko, dalekooo!” neb bylo vjédro a výstup mi ubíral na kysliku 😀 

Ale jinak to bylo na pohodičku a fajn. Byla to jen taková krátká procházka, langsam pod kopečkem kostelíčkovým, tak na hodinku. Mouses šel značnou část s námi, pak se někde zabrzdil, když jsme sešli na louku.

Kde jsem měla v plánu nechat ohaříky jen tak si courat pod dozorem chvíli sem a tam, ale nakonec přišla žádost o aportík, tak jsme si s každým s ohaříků dvakrát střihli hozenou dálku a Tali se mohla díky tomu rozletět jako ten ptáááááááááček. Páč teď v čase mláďat ji moc poletovat nenechávám. A taky bylo to vjédro, že jo.  Pak jsme se pěkně zase vrátili na cestičku do stínu a otočili to pomaličku domů.

S tím, že já jsem v jednu chvíli značně zrychlila. Neb…………. mi do zad vpadnul zákeřně malej mouratej loupežnik, kterej čekal někde za bukem a vychutnal si mě. Stopro se mohl umlátit za dalším bukem smíchy, jak se mu to povedlo, ale to nevím , snažila jsem se rozchodit žinfárkt. Páč mě fakt dostal, zmetek jeden mrňavá. 😀 Fu,j to se mi v tu chvíli uďálo ale nedobře, jak jsem se lekla.  Poté už se šmrdolil zas kolem nás a když přišel Rumíček s tím, že bude dělat stromovou gymnastiku a vokazoval mi, jak dělá kočička – tedy běhal po větvi – rozvalila se ta opravdová kočička pod tou větví a vždycky, když Rumíček skákal dolů, přišel útok 😀  “Seeešš, kterýno, Mousesi, víš to?” otázala jsem se ho. Jestli to ví, je mu to nejspíš i jedno, páč na místě setrval i poté, co se dostavilo nukleární hovádko Taliprtka a s výrazem “Taky cy!” si šla střihnout tu kočičku též.

Hrozilo, že to tedy té skutečné kočičce bude osudným, páč na ni  málem spadla. Poté se radši, ten mouratej loupežnik přemístil a pak už jsme pohodově kráčeli směr domov.

Flákali jsme se a nikam nespěchali, až jsme se doklackovali ke hřbitůvku, kde seděl pán a měl na vodítku střapatýho pejska.

Hezky jsme se pozdravili a pána zaujalo, že se s námi venčí i kocour, pobavilo ho to. Mouses se ubytoval pod kontejnerem na hřbitovní odpad a pozoroval cvrtkot. Neb my jsme se s pánem trošku zapovídali.  Střapatej pejsek byla roční feňule, kterou si vzali z útulku a přes počáteční reakci, kdy vyblafávala nakonec došlo na družení. Rumíček to vzal do svých tlapek a s vizitkou diplomata k ní pomalu došel, nechal se očichat a trpělivě stál, než si otestovala, co je on zač. Tali – protože je hrrr baba, byla na vodítku, nechtěla jsem, aby fenku vyděsila. Bylo jí to evidentně líto a dělala maximum proto, aby se mohla zapojit. Nakonec jsem jí to kontrolovaně dovolila a  tak se holky poseznámily.

To už ze hřbitova vyšla i panička od střapatýho stvoření a tak jsme povídali chvilku dál. Když pak došlo na informaci odkud tady jsme a já ukázala na náš Domeček, ptala se paní nadšeně, jestli i ty další okna budou tak hezký, jako ty okýnka, co tam  už máme. Udělala mi radost, že se jí okýnka líbí a ujistila jsem jí, že ano. Že chceme jednoduchý vesnický domeček, žádný výstřednosti. Ještě chvilinku jsme si povídali a pak se rozešli. My zamířili domů, oni úvozem do vesničky. No tak máme další kontakt a snad se někdy sejdeme tak, abychom mohli nechat všechny na volno, protože tady u silnice by to bylo riskantní. Byla bych za to moc ráda, protože jsme moc pesanů na společný venčení nepotkali.