Uvažuju nad tím, jestli se tomu vlastně vůbec venčení říkat dá?

Když jsme skorem nikam nedošli. A tentokrát za to nemohnul ani kovid nebo tak něco. Prostě – ohaříci se tak rozhodli. A byli tak spokojení. Tali teď až na jednu jedinou výjimku, kdy byla zase za tu Tazzimíru, momentálně funguje moc hezky. Má vždycky úplně nezřízenou radost, že jdeme ven. Někdy mám pocit, že se to snad i stupňuje. Teď lítala zahradou a řvala jak prokopnutá. S prdícím prasátkem, co už neprdí, v hubě. Jak to dokáže, nechápu. Rumouš, aby nezůstal pozadu metal šílený kozelce a vypadalo to, že jdu venčit pojízdnej cirkus. Jen Mouses šel krokem ledabylýho frajírka po chodníčku podél plůtku a dával si bacha, aby ho ti dva zmagořený magoři nepřišlápli. Pak ho to asi taky na konec přepadlo a rozeběhnul se směr starej vořech a sestou stihnul zaútočit na Rumouše. Než ten se vzpamatoval, utíknul mu na špalek do bezpečí. 

Ven jsme ovšem vycházeli ukázněně. Jen teď nechci po Tali, aby si za brankou sedala, protože si rozmlátila ocásek a jak známo, zahojit to, je nadlidský i nadpsí úsilí. Teď se mi pár dní daří to držet nerozbitý, tak se snažím vyhnout všem situacím, kde by si mohla ocáskem o něco bouchat. Takže vítání jen na zahradě, ať je počasí, jakýkoliv, protože u nás je ten prostor teď fakt stísněnej, jdeme-li ven, tak ač vím, že to bude do budoucna kontraproduktivní, tak právě po ní nechci, jako dřív, aby sedla za brankou a kapek se klidnila, páč ve svý radostnosti by mlátila ocasem o vjezd. 

Ven si vzala i prasátko, ale donesla ho jen ke křoví opodál a tam s ním majzla o zem. Požádala jsem pana profesóra Rumouška, ešivá by nebyl tak laskav a prase mi nedonesl. Což radostně učinil a nechápal pak ovšem, proč jsem takovej idiot, že jsem ho hodila za zídku na zahraduuuu? A když už sem ho tam jako hodila (páč jsem si kopyto když to takhlenc blbě hodim 😀 ), proč teda pro něj nejdeme? Stál u branky a čučel. Brouček malej. Aby mu to nebylo líto, vytáhla jsem mu z ledvinky žužlopichlobalonek, což je lék na veškerou trudomyslnost 😀 😀 .

Párkrát jsem mu ho čutla a u louky za Domečkem jsem ho zase uložila do ledvinky a poslala Rumouška, ať jde kam mu libo. Dostala jsem totiž nápada.  Schovám se ohaříkům za hromady vykopaný hlíny. Nejdřív tedy ovšem jsem se musela věnovat mouratci, kterej evidentně na hromady hrozně rád chodí (a pak chodí dom zaprasenej, jak čuně největší)  a číhal tam na mě. Tož jsem mu chvíli házela hroudy na který on skákal a útočil na ně. To mu nějak rozpumpovalo střívka a tak šel konat. 

Já se mezitím ukryla za jinou hromadu, než mě doposud mohli ohaříci zahlídnout a číhala, kdy, si kdo všimne. První pochopitelně Rumoušek, ale Tali vyrazila hned vzápětí za ním. Logicky běželi nejdřív tam, kde mě viděli naposled. “Hehééé, kííš, kíííš!” smála jsem se jim v duchu, když jsem obíhala úplně jinou hromadu, aby mě nemohli vidět. A rovnou jsem jim právě strouhala i mrkev. Dolítli k hromadě a tam prt a ne pánčička. Tooo nastalo diveníčko. Ovšem ne na dlouho, páč to by nebyl ohař ohařem, aby si okamžitě šňupákem nezjistil, jak se věci mají. Takže se obratem dali do pohybu správným směrem a já mohla jen zoufale obíhat haldu a křičet “Pomoooc honí mě péf!” 😀 . A takhle jsme si to dali několikrát. Je jasný, že při dalších pokusech už bylo ohaříkům jasný, co mají dělat, ale bavilo nás to šécky. Čokle vytlemený, já s plícema v pažitu. Myslím, že se ale i bavila stará paní sousedka, pokud koukala za záclonou z okna od stolu, kde často sedává.

No a pak jsme došli na konec naší loučky a vydali se podél pastvin na louky dolů . A……… hned za vojtěškou jsme to zapíchli a ohaříci se tam v podstatě, s výjimkou na začátku, zabavili sami. Ta výjimka byla ale moc hezká. Páč jakmile si Rumoušek vyžádal balonek  a jednou jsem mu ho čutla, dostavil se ten jemen flekatej a prej “Taky cy!” a smála se na celý kolo. Víte, víte, jak je tohle pro mě úžasný? Že na louce plný myších děr ta koza sama od sebe přinde a že si budem hrát? To je skorem víc než vánoční sasrak tuhlencto!  Další následoval o nějakou dobu později. 

To si mezitím šla zase sčítat ty myše a já jí nechala být, Rumíček se žouželil v pažitu s balonkem a prostě jsme jen tak byli. A Tali pak zase napadlo, že by si došla k nám a řekla si o balonek a tak jsem jí ho mrskla a ona ho sama hezky přinesla. A po druhým hodu předvedla tanec flekatý bláznivosti, kterej ji přesně vystihuje 😀 . Hopsala si tak s balonkem v kušně kolem myšího tankodromu a pak najednou jí evidentně napadlo, že byyy jakooo třebaaaas si vlastně mohla taky lehnout, jako ten Rumouš, ne?……. a žouželit si balonek, ne?………… cukla tělem, jako že se položí a bude si žouželit /věc u ní fakt takhle venku nepředstavitelná, tam na to není čas/ …Enemže, že jo…. co ty myše, ale? By mohla vo něco taky přijít, že jo??………A tetkon jste viděli ten vnitřní boj 😀 😀 😀 Smála jsem se jako blásen. Ale jen  v duchu, abych tu situaci nerozhodila.

Znova cukla tělem, že se položí  a vypadala, jak když do ní pouštěj életrickej proud 😀 . Pak jí přepraly teda ty myše, takže si nelehla a šla dozorovat tankodrom. Ooovšem nakonec jí to přepralo, dokonce od tankodromu odběhla o kousek vedle (asi aby jí to nelákalo 😀 😀 ) a tam… nejen že se vypleskla na pažit a žouželila si svůj balonek, ale dokonce se s ním začala vyvalovat na zádech. Vona! Chápete to?? Mně se vám udělalo tak hezky na duši, když jsem ji tak viděla, spokojenou, klidnou, nevybzíkanou, jak se slastně vyvaluje a žvejká čakíta. 

No uznejte – mohla jsem pak někam jít? Ne, nemohla. Chtěla jsem, aby, když si to sami rozhodli, že prostě budeme tady a teď na tomhle plácku, tak tam prostě budeme. A ač zpravidla moc často při venčen netelefénuju, udělala jsem jednu ze svých výjimek, kterou tahle situace dovolovala a cinkla jsem Peťe AP. Abych si jí “postěžovala”, že “ty kreténi se mnou nechtěj jít ven.” 😀 😀  A byla jsem ščastná, že ty “kreténi” si takhle užívají klidnýho venčení, kdy opravdu prostě jsme.

Koukla jsem pak na hodinky a usoudila, že už zamíříme zpátky domů, protože jsem ještě potřebovala zajít poslat balíček na poštu. Na naši malou poštu, kterou miluju, protože tam nečekááám a ešče s paní pošmistrovou pokecáme dycinky. Vrátili jsme se podél pastvin nahoru a ač už je bahno ve vyhrabaným rigolu na louce za Domečkem momentálně vyschlý a nehrozí, že když se budeme vracet tamtudy, dojdem dom jak bahnitý koule, vzala jsem to stejně přes silnic za kapličku, aby to měli zase jiný, než cestou sem. 

A! Aby to měl jiný i Brtnik, vymyslela jsem něco dalšího! Když jsme došli domů, byl akurát v dílně. Oznámila jsem mu, že “Na počtu deme fšicí, páč si skočíme dolů do kavárny na jedno!” 

“Takhle? ” opáčil a vokázal na sebe. Byl vyloženě vyšňořenej do společnosti v těch černejch zaprášenejch montérkách, vaťáku a se švihácky zavázaným šátkem kolem krku 😀 😀 . “Noa? Pro pití stejně dojdu já!”, která pravda ve psím vohozu, ale furt jsem vypadala vo fousek líp než von. A navíc mě přikryje to, že mám na sobě fakt vodítko a čokle jdou s náma. A hlavně: “Budem venku!” Helejte nevzpouzel se ani malinko. Jen, že dopiluje tadydle ten Ytong a může jít. 

Paráda, užijem si taky chvilinku něco jinýho, než obvykle. Nejde vůbec o to pivíčko, to si můžem klidně dát i doma a bude to v teple, ale o to, že prostě VYPADNEME. A to je důležitý. Hodila sem se do gala tím, že jsem aspoň holinky vyměnila za botasky 😀 a mohlo se jít.

Došli jsme k poště a tady mě rozesmál Rumoušek. Je zvyklej, že na poštu chodíme přece spolu a dovnitř. Ale tetkoooon jakoooo pánik s Tali šli napřed směrem k hospůdce. Oj ty svatá nerozhodnosti. 😀 Stál tam jako pupik a nevěděl si rady, co má dělat. Tak jsem mu to usnadnila. Vrazila jsem mu do kušny vodítko a poslala ho s ním za Brtnikem, ať jde tedy taky napřed s nima.  Odhopíkal a já šla vyřídit úřad. 

Když jsem dorazila k lavičce pod lípou, čekal na mě už půllitr pivíčka, který jsme následně hezky zkonzumovali na tý lavičce. Aby si ohaříci mohli na plácku hrát s balonkama. Ani jsem to Brtnikovi neříkala, jak mi tohle dělá dobře na duši a nemůžu se toho nabažit, páč jemu to už přijde normální, že je Tali schopná takhle být s námi na volno. Nikam neprchá, věnuje se balonku a hlavně dodržuje to, že prostě má být jen na vymezeném prostoru a nikam nelézt do silnici, pak si i lehla a stejně jakou Rumoušek se pustila do žouželení. Já si moc dobře pamatuju ty divoký časy a proto si i dneska, kdy to opravdu normální je, tyhle okamžiky vychutnávám a mám z nich radost. Velkou. Větší o to, že zas vidíte vysmátý a spokojený kukadla psa, kterej ví, že k vám patří. A to je moooooooooooc.