Po týdnu ležení, válení se a čučení na televizi mi už evidentně hrabalo.

Brtnik musel zcela nečekaně  do Germánska. Pro postel 😀 . Jinak hrozilo, že ji budeme mít nejdřív až v dubnu. Naštěstí právě Brtnika napadlo, že by ji mohli mít někde poblíž za hranicema, nejlíp v Germánsku. V nějakým dostupným místě. Měli. Tři poslední kousky. Prvotní nápad byl, že bychom si to nechali poslat z Germánska do Čech, což nevyšlo. Tak jsme tedy udělali ten druh objednávky, kdy zaplatíte předem a pak si zboží vyzvednete na výdejním místě.

 Myslím, že se Brtnik i těšil. Byl to úkol hodný  přesně jeho. Takhle to celý zařídit od A až do Zet. A tady hlavně na něj čekalo to, že po sto letech bude moci použít germánštinu. To ho podezírám, že se i tetelil, až na to dojde. On musí vždycky sebrat hrozně odvahu, aby začal mluvit (což je naprosto zbytečný), ale když ho něco donutí, tak je pak rád. A teď tedy bylo nepochybný, že “něco” ho tam v tom Mnichově donutí určitě 😀 😀 . 

Vždycky se bojím, když někam jede sám. Já zůstávala hlídat doma pacientku a tak si udělal samostatnej vejlet. Ostatně myslím, že to pro něj bylo i takový osvěžující. Vypadnout z toho kolotoče povinností, být sám se sebou na cestě a jet vstříc nějakýmu úkolu. A po cestě taky vyzkoušet, jak moc umí jet rychle ta naše spolehlivá přepravní jednotka. Že to není jen krabice na kolech, v který se převáží náklad, ale že se taky umí trošku rychlostně rozparádit. Tady v Čechách to nejde, když chcete dodržovat pravidla, což oba dodržujeme. V Germánsku se přeci jen člověk může rozletět.

Vzhledem k tomu, že se teda dost bojím pokaždý, když nejedu s ním, dostal za úkol se mi ozvat. Jednak až bude na hranicích, kde spolu ještě můžem mluvit zadáčo a potom až dojede na místo, aby mě jen prozvonil. Dala jsem mu i svůj “chytrej” telefén, kterej by mu ve světě měl udělat lepší službu, než ten jeho “blbej” .  Vyjel v půl šestý, já obstarala kamna a ohaříky s Mousesem a šla zas do postele. Podařilo se mi kupodivu usnout a vzbudila jsem se až ve  3/4 na devět. Žádnej zmeškanej hovor nebyl a touhle dobou už měl být dávno za hranicema. No takže prt společný kafe, doufejme, že na to opravdu jen zapomněl.  Když se neozval ani v dobu, kdy cca měl být v Mnichově, zakázala jsem si být nervózní a věnovala se ohaříkům.

V momentě,kdy se odpoledne konečně ozval, byl už pochopitelně notný kus doma. Nadšenej, jak to zmáknul a mohli jsme si dát to společný a opožděný kafe na dálku. Postel pochopitelně měl s sebou, tak jsme se mohli radovat, že doba přesídlení do nový ložnice už se blíží skorem mílovými kroky. Doma už byl potom za chvíli a tak jsme si sedli ještě  k jednomu kafeti, aby mohl vyprávět historky z cest 🙂 . Je to pán šikovnej, takže to šécko v tý germánštině pěkně zařídil a šécko to tam frčelo jak na drátku. Dokonce s předstihem. Páč vyzvedávací čas byl mezi desátou a jedenáctou a on tam byl před 3/4 na deset. Když se šel zeptat, zda je tam správně, poslala ho nějaká čekající paní dovnitř, tam ho rovnou čapnul jakýsi germánský cizozemec, který to tam měl na starosti. Odmávnul kupodivu to, že je tam dřív, zkontroloval objednávku, občanku a valil dozadu pro zásilku. Obratem se s ní zjevil a vydal. Hotovo, vyřízeno. Ještě ani nebylo těch deset  a Brtnik byl hrdým majitelem germánský postele a zbývalo jediné – dopravit ji v pořádku dom. Což se mu taky povidlo.

Ohaříci se radovali stejně jako já, že přijel pánik zpátky a protože byl nasezenej, rozhodnul se, že Taliprtku vyvenčí on a já si vyrazím jen tak s Rumíčkem. JUCHÉÉÉÉÉÉÉÉÉ můžeme vypadnout na dýl jak půl hoďky!! Taková krása, takovej lůkcus nesmírně vesmírnej 😀 No nesmějte se mi, kdybyste tejden hnili skorem furt doma a nemohli pořádně nic, taky byste se ven řítili jak urvanej vagón.

 Udělala jsem si zásoby jablíček drapla lojovky, krmení pro veverky a úúúúž se  utykalooo. Rumíček se vám tak ale radoval, Radovánek jeden. Ovšem jen do momentu, kdy jsem zavelela Halt! A zpátky. Neb… jsem si nebyla jistá, ešivá jsem zavřela kamna. Broouček malinkejm vůbec nechápal, proč se hned vracíme, když jsme ještě pořádně neodešli. Pravděpodobně propadl deprézi, že to bude ještě horší venčení, než v předchozích dnech 😀 😀 . Nechtěla jsem ho trápit dlouho, takže jsem vlítla do Domečku a zjistila, že kamna, co mají být pravděpodobně otevřené, jsou co? Ano. Zavřené.

No ale to byl poslední a jediný zádrhel na naší výpravě a pak už mohla přijít ke slovu vystřelovací kachna, na níž si trval Rumíček, že s námi taky musí jít, stejně jako žužlopichlobalonek. Pojali jsme to vskutku velkolepě. K Rumíčkově radosti jsme si dali vážný lovecký cvičení s kachnou ve vojtěšce. Milej vižlík makal jako na honu a nosil o sto šest. A taky hledal, protože jsem mu leckdy zakryla oči a při odhození halekala, aby nemohl identifikovat místo dopadu. Uznávám, že při tom musím vypadat jako, ne momentálně, ale totálně zavostalá, když přikrývám psu oči, hlučím a odhazuju cosi v dál 😀 , ale co už. Hlavně, že jsme se bavili a to přímo královsky. Je to takový značně jiný, když nemusíte bokem dozorovat Taliprtku a jen pracujete.

Na loukách jsme si to zpestřili žužlopichlobalonkem a to už bylo čistě o zábavě, nikoliv o práci. A tady jsem zase já respektovala Rumíčkova pravidla, že leckdy balonek nedonesl, ale zalehl s ním za nějaký trs trávy a tam dělal filutu. Musela jsem pak jít a balonek odčutnout co nejdál, aby mohl letět jako ten bláááááááááááásen, čapnout balonek a řítit se zpátky. Zase jako ten blásen. Krása to byla, krása, věřte mi. Po tom povalování se, přímo extrémní.

Došli jsme……..no došli… dočutali jsme se 😀 k remízkům a doplnili lojovky. Odtud jsme zamířili přímo za nosem  a vyšli lesem ke krmelci, kam jsem nasypala jablíčka a na větev vedle pověsila dlábes pro veverky. Lesem jsme po kraji došli až k jednomu ze zdejších posedů a vyšli zpátky na louky. Jak se dalo očekávat, přišla opětovná žádost o balonek a tak jsme se velkým obloukem prokopali k druhému konci pole s vojtěškou. Tam já vytáhla znovu kachnu a bavilo nás to oba moc a moc. Kachna lítala jak pominutá a jak to říkají v pohádkách? Jestli neumřeli, házejí tam dodnes 😀 . Enemže vono se nám začalo smrákat a tak jsem milou kachnu uvázala na vodítko a přešli jsme  na louky za kapličkou.

Tam se nad kopečkem udělaly krásný červánky

a bylo to takový slavnostní zakončení týhle úžasný prochajdy. Rumíček pak doma ščastliv upadnul v pelech a já se mohla jít věnovat domácnosti či stavbě, už ani přesně nevím čemu to bylo. Na závěr tohodle popisu musím zmínit, že Tali zvládla jak operaci, tak marodění na jedničku s obří hvjézdičkou a zaslouží si za to velkou pochvalu. (Asi na dlouhou dobu poslední, páč už zase vystrkuje růžky 😀 )