Byla jsem moc ráda, že se mi podařilo na Nový rok při procházce dohodnout venčení s nějakým jiným pesanem.

Za celou tu dobu, co jsme tady, byla úplně nulová příležitost se s nějakým jiným psem normálně zkontaktovat. Páč ani jedno z dosavadních psích setkání nebylo bohužel z  těch normálních. Vlastně kecám, jedno jo. A to hned v začátcích, kdy jsme tady ještě nebydleli a já začala objevovat místní krásy. To jsme potkali paní z druhýho konce vesnice, kde mají veliký statek se spoustou zvířat /kozenky, králící, slepice, ovečky a další různá “havěť”/. A taky se dvěma pesanama. V  tý době měli dvě fenky – brazilskou filu a labrošku. A s tou jsme se tehdy právě potkali a my si s její paničkou pěkně pokecaly. Doufala jsem, že na sebe pak zase narazíme ale zatím se tak nestalo. A mezitím nejspíš labroška odešla za duhu a na dvoře se objevil stařičký černý něco jako labroš. No ale tehdy to bylo první a poslední normální setkání. 

Od tý doby jeden jakejsi bulloidní halama volně loženej, na kterýho před časem natrefil Brtnik a kterej na Rumíčka dělal ramena, pak já natrefila na dalšího bulloida, který si nás tehdy našel na kostelíčkovým kopci, a pak jednou rodinka s voříškem a ti teda o družení nestáli. A to je všechno. Jo vlastně ještě teď o Vánočkách – dvojice se špringrem, kterej s majitelem lomcoval a vyhrožoval ohaříkům, že je zahluší. 😮 . Měla jsem je spořádaně u nohy. Seděli a stejně jako já nevěřícně hleděli, proč ten záchvat. U špringra pro mě takový smutný. No a jinak fakt nic. Takže teď jsem byla nadšená, že se můžeme jít společensky procházet a ohaříci budou mít taky jiný kontakt než mezi sebou. 

Mno………… Ne, že by o něj někdo nějak výrazně stál 😀 😀  Když jsme se potkali u kapličky v určenou hodinu, tak jsem je nejdřív oba posadila, protože  feňule byla na vodítku. Tak aby se k ní nehrnuli oba najednou. To bývá pro psa na vodítku leckdy moc. Tali se pak opět letmo zkontaktovala a jela si svoje. Rumíček by si býval taky jel rád svoje 😀 😀 , ale to měl teda dost smůlu. V jednu chvíli si vyčíhnul moment, kdy jsme se všichni bavili a šel se množit. A chudera nebohá bloňdatá tam stála a s výrazem “Když to teda musí bejt, tak já to vydržím.” neudělala nic. Zato já jo. Zařvala jsem jako ten tůr pralesní a milej svůdce měl rázem po zábavě. Já mu dám, plenit vody nedotčený!  😀 

Aby nebyl škodnej, mrskla jsem mu jeho milovanou vystřelovací kachnu. A tý už se pak i věnoval po zbytek procházky.

Tali se pohybovala kolem nás a předváděla nám všem svůj okázalý nezájem.

 Hm. Tak to teda dopadlo, tohle naše psí družení 😀 😀 . Ale tak páníčkové od fenky (Poctivě se přiznám, že její jméno jsem zapomněla. Neb než jsem se dostala k psaní,  událo se mezitím to naše Talimarodění, který poctivě převálcovalo úplně všechno. ) byli příjemnými společníky. 

Jsou ze Slanýho, a sem jezdí venčit poměrně často o víkendech. Z luk, kam jsem je zavedla, byli úplně unešení. Povídali jsme si co jaký pes tohleto a nebo támhleto a co všichni ti psi před nima, protože taky už před tím měli nějakýho toho pesana. Jak byli udivení z toho jak podivně Tali funguje, tak byli na druhou stranu unešení z toho, jak naopak funguje Rumíček.  Jeho otočení na pětníku je opravdu něco dost jinýho, než obvyklý Talioblouky. Nicméně, jsem ráda i za ty oblouky. Hlavně, když se madáme dovalí. Ale abych ji jen nepomlouvala, náhodou několikrát taky vystřihla super přivolání, to zase jo. Pokazila to – jak je jejím zvykem 😀 – na konci, kdy v závěru toho oblouku se na mě podívala a obratem mi řekla čau. Mnoooo, to neměla dělat, tooo neměla dělat. Vylítla jsem, zhmotnila se u ní a došlo na pohovor. Pak už radši teda šla v blízkosti. Pro jistotu.

Z luk jsme se potom přesunuli do lesa a vyškrábali se jím v bučině na mou oblíbenou cestu. Tam jsem si uvědomila, že na konci ta cesta vede kolem kaliště a taky to , že měli nedávno všichni ten velmi nemilý zážitek, kdy jim prasata vyděsila feňuli a ta letěla až do vesnice. V pravý poledne. Za silnicí právě kousek od kaliště. Modlila jsem se, aby si prasata teda dala pohov. A byla jsem vyslyšena. Protože návštěva to silnicí to už znala, navrhli, že bychom se vrátili lesem zase zpátky na ty louky. Proč ne. Sešli jsme tedy lesem dolů ke krmelci a vylezli zas na pažit. Oni tam mohli mlaďasku ještě vypustit z vodítka, aby se taky prolítala.

Tak jako na začátku procházky, i tady jsem  jim půjčila naše házedlo, z kterýho byla fenka nadšená. Panička sice říkala, že fenka nechce nosit aportky zpátky, ale když jsem se s ní na začátku krátce pěkně potahala, nosila mi je hezky.   I teda v momentě, kdy měla aportek odnést paničce. 😀 Klasika, kterou moc nechcete. Stejně jako u nás, je panička tím, kdo se psu věnuje, páník dělá doprovod. 

Bylo to fajn příjemný odpoledne, který jsme na loukách a v lesích strávili a na obou stranách využili jiný psí společnosti k nějakýmu tomu pocvičení a procvičení poslušnosti.    Když jsme se pak loučili, shodli jsme se na tom, že se těšíme, až se zase někdy potkáme.

Ohaříci toho po těch svátcích měli natolik plný brejličky že….. :D…….spali i ve stoje .