Na Štěpánka jsme to uďáli úplně stejně jako na Boží hod a vypadli ven hnedle ráno.

Který bylo úplně nádherný:

Mouses už tou dobou rajzoval venku a tak se k nám přidal. Naštěstí jen na chvíli, pak nás milostivě propustil a tak jsme pak mohli vyrazit i dál, než na kopeček.

Před tím ovšem musela proběhnout převeliká bitva. Neb Rumíček se ve svý radostnosti zcela nekynologicky zahryznul Brtnikovi do vodítka a jal se s ním cloumat po louce sem a tam :

Bojovali oba statečně a udatně. Vyhrát může ovšem jen jeden, že jo 😀 :

 

Vydali jsme se na mojí stranu, do mých vod, kam Brtnik skorem nechodí. Vlastně vůbec, jen, když jdeme taklenc spolu. Bylo fakt krásný ráno a mně se podařilo vyfotit pár pěkných náladovek.

Třeba jako ty s názvem Muž a jeho psi. (enem ten kojál mi to tam kazí, jak jsem tetkonc zjistila  a ten zkusím vyzmizíkovat)

A taky kapličku ve sněhu a ranním sluníčku jsem si musela cvaknout (asi po stý, už 😀 , já vím)

A louky u pastvin.

Tam se mi to nikdá nevochodí, stejně jako v  pohádkovým ouvoze, kam jsme zamířili.

A já tam zažila zvláštní setkání – třetího druhu. Potkala jsem něco jako andělský peříčko. Co to bylo, to nevím, nebyla to vločka, bylo to něco zvláštního, co levitovalo a drželo se to poměrně dlouho u mě:

Zvláštní takový to bylo. 

Ohaříci si užívali pobíhání a čmuchání ve sněhu:

A páč byli fšicí komplet hodní, mohl se člověk kochat:

Výpravu jsem vedla já a vokazovala Brtnikovi, kudy chodíme, kde jsem našla jakou houbu a nakonec, že když tudyma vylezeme támdle do toho krpálu, bude to lepší, než zamířit z lesa ven a obejít to po silnici. A tak jsme začli šplhat kopcem a klouzat po zasněženým listí. Musela jsem jen Rumíčkovi osvětlit, že výkopovat momentálně nelze, pokud nechce, abych se skutálela rovnou zase dolů 😀 . Je to tak děsně fajn, pohybovat se takhle volně a svobodně, bez omezení. To je pro mě to nejvíc největší ščestí 🙂 .

Vylezli jsme nahoru a nad chatkama zamířili ještě o kousek výš. V batůžku jsem měla termosku s čajem, pár chlebíčků, trošku cukroví a ………placatku s vaječňákem! Tak jsme si uďáli malopiknik. Ani ohaříci nepřišli zkrátka, pro ty jsem měla dingáče. Ovšem jeden dingáč, co to jako je? Hovořily výmluvně jejich gezichty 😀 . Tak nezbylo nic jinýho, než se bratrsky podělit. 

O kus dál byla vedle cesty taková podivuhodná rokle a tam se ohařiska vyřádili s aportíkama. Oba dva je baví lítat stráněma dolů a rvát to pak zase nahoru. Tentokrát to k mýmu překvapení byla víc Tali, kdo se do toho položil a pádil strání jako poděs a pěkně přinášel. Rumíček  – možná, aby si Brtnik nepřipadal ze hry, po pár hodech zamířil k němu a museli se přetahovat. 

Pak  už cesta klesá a pomalu se vrací dolů k loukám a pastvinám. Když jsme vyšli z lesa, bylo pořád tak nádherně a tak jsme se na loukách ještě chvíli zdrželi a užívali si slunečních paprsků, které teď člověk poměrně dlouho neviděl. A když jo, tak v práci za oknem. Bylo tak nádherně, že se člověku až chtělo křičet radostí. Enemže to by bylo nepatřičný, rušilo by to tu tichou krásu. A tak jsem pokorně mlčela. 

Doma jsme si pak dali čerstvou kávičku a hópli do duchen a na pohádky. Vylezla jsem zase jen proto, abych nandala brsalát a řízky a v pozdním odpoledni vytáhla na chvíli ohaříky zas na louku za Domečkem a rozsvítit svíčku v kapličce. Posléze jsem udělala nějaký to obžerstvení a hodila šíbru zpátky do peřin. Ooooo to jsou krásný svátky, ty Vánočky, díkovala jsem kamsi nahoru v duchu. Pro tohle je právě miluju, pro spoustu času, odpočinku, pospolitosti a pohody.