Nikoliv, že bychom vyhráli nějakou soutěž, ale v něčem ešče lepčejším.

Byli jsme s ohaříkama úplně první, kdo šel u nás krajinou a loukama, když v tne čtvrtek napadl sníh.  A tolikatě sněhu! Toooolikatě moc. To je taková krása! Těšila jsem se ven mocinky moc. Tak moc, že jsem odpískala pečení cukroví a byli jsme venku mnohem dýl, než jsem měla v plánu. Brtnik chtěl, ať jsem si doma, zatopím a dělám si to cukroví. Ale! Cukroví počká, sníh třeba ne, že jo? Co kdyby do druhýho dne zmizel? To bych byla smutná, že jsem si to neužila. takže nic, péct se nebude. Půjdem hezky fšicí pohromadě. Sem si tak jako namyslela.

Enemže nám do toho hodilí vídle dva pánové. Pan zedník a pan életrikář, který když jsme přijeli domů, ještě oba pracůvali a bylo na snadě, že bude dobrý, když některý věci společně s Brtnikem proberou. Takže jsem se rozhodla, že vypadnu sama. Chvíli to teda vypadalo, že nejspíš nevypadnu vůbec. Rumoušek měl potřebu vyznat mi lásku a když jsem se převlíkala, hupsnul mi na klín a já se svalila na postel jak švestka. Měl z toho děsnou radost a dělal žížalky. Což je poměrně bolestivá záležitost, pokud se povalujete pod ním 😀 . Tali kolem tancovala s plyšounem v hubě a z nedostatku jiný činnosti ho začla cupovat.

Nasoukala jsem se do hadrů, popadla všechny propriety – nebo aspoň teda jsem si myslela, že mám šécky propriety a vyrazila. Abych se  – nekecám!!! 3x vrátila?? Protože to byly : rukavice, já nevím co a nakonec čelovka. Tyhle návraty nejen pobavily pana életrikáře, kterýmužto jsem takto popřála 3x za sebou při loučení ty krásný svátky, ale taky způsobily, že náskok a to hlavně světelnej, který jsem měla tím, že jsme přijeli domů o fous dřív, udělal phůůf a rozplynul se v čase. 

Neva, máme sníííh! Je vidět dobře. I proto ten sníh miluju, krajinu nejen uklidní, uklidí a ztiší, ale taky jí dodá svoje vlastní světlo. A v tom se tak krásně chodí!!! MI-LU-JU SNÍH. Moc a nejvíc. A teď jsem ho dostala k dispozici tolikatě najednou. A navíc před Vánočkama. Chápete to?? Sníh k Vánočkám patří, to říkal už pan Lada ve svých obrázcích. A teď po sto letech je to takhle krásně načasovaný. Já vím, že to nejspíš do Štědráka nevydrží (a taky nevydrželo 😀 ), ale to nevadííí! Je-resp. byl teď, v čase předvánočním a dělal tu správnou atmosféru. 

Vyšlapovala jsem si ve svejch dokonalejch, holinkách ščastná bez nadsázky jako malej harant. O to ščastnější, že Tali nasadila pro dnešní den formát Talinky a tak nebylo žádný pnutí a mohli jsme si všichni tři užívat plnými doušky toho, co máme rádi. Já toho, jak krásně křoupe sníh, jak je krásně kolem, jak mám hodný psejky  a je nám spolu dobře, ona jednoduchýho pobíhání kolem a čenichání ve sněhu a Rumíček………….. no Rumíček byl ščastlif jako já. Protože bylo tolikatě sněhu, že bylo možno bez přestání výkopovati a on mohl skákat jako ta blecha prostorem a chytat vykopnutý sníh. 

Prokopali jsme se takhle loukou za Domečkem až k pastvinám a tam jsem vydala povel Cesta! Je jasný, co při tomhle povelu mají ohařiska dělat, tedy držet se na cestě a neloncat kolem. Mé přání bylo vyslyšeno. Nechtěla jsem, aby se pohybovali lehce vzrostlou vojtěškou, kde tou dobou můžou být na večeři srnky z remízku, nebo zajíc z pastvin. Ten byl shodou okolností právě přímo na tý cestě. Viděla jsem ho jako první a viděla jsem i jak mizí zpátky na pastvinu. Když jsme došli na místo, kde hopíkal, nastalo obří ohaří čmuchání a vzrušení, jak když se princ z Popelky chystá na hon 😀

Ach bože, lidi – bylo tam tak krásně. Mrzelo mě, že jsem nevzala lojovky, s trochou snahy bych možná ty krmítka našla! Musím se tam vypravit hned v sobotu. Sešli jsme z cesty na louky a já naladila a pustila se do koled. Hele – musím říct ale, že tentokrát mi to fakt zpívalo hezky. Já jsem hudební pazhřivec, zpěv je zpravidla v mým podání zbraň hromadnýho ničení, ale…. nevím. Prostě pro ten podvečer jsem nevydala ani jeden falešnej tón!! To mi nikdo sice neuvěří, ale bylo to tak. Myslím, že to bylo proto, že k tak svátečně oděný krajině se prostě nehodilo nějaký falešný krákorání a tak někdo nahoře na kůru nebeským si řeknul, že pro tentokrát vyladí můj ekvalizér do přijatelných tónin. A tak jsem se do toho napřela, abych si aspoň jednou v životě užila krásnýho zpěvu. Byl to báječnej pocit. A věřím, že pokud někdo umí zpívat, je to skutečně terapie. Mně to dělalo dobře na duši. 

Byly ovšem momenty, kdy jsem musela svůj koncert pro široké okolí přerušit, protože, když výkopujete – tak se blbě zpívá 🙂 . A taky nejde zpívat, když se psima něco cvičíte. Pro tentokrát jsem zařadila hlavně vybíhání do stran a tak jako mně šlo to zpívání, tak stejně dobře šlo Taliprtce poslouchání, pěkně běhala, kam měla, hezky se přivolávala a byla s námi ráda. Bylo to fajn a byl to prostě vyloženě adventní čas. Tichounce sněžilo a sníh padal a padal.  A my si šli a zpívali – teda já zpívala a bylo nádherně. Ohaři si užívali sněhu každej po svým. Rumouš se dožadoval výkopování, Taliprtka ryla ve sněhu čumesem jak podsvinče tak zaujatě, že jí šel Rumouš občas i asistovat.

Nefoukal vítr, teplota akorát a tak jsme si tu procházku trochu natáhli. U kapličky jsme přešli silnici a vydali se na loučky nad ní. Páč to se prostě musí využít tudlencto, to je jasný. Rumouš byl ščastliv, výkopovala jsem o sto šest.  A pak jsem jim uďála každýmu překvápko, uhňoucala jsem každýmu z nich ze sněhu mohylku takovou a do ní píchla pičkůta. Aby si to mohli vyrabovat. Jooojda, to bylo radosti. A pak jsme si zahráli ešče na hledání pejskůch. Kdy pánčička volá, kdepak je ten Rumíček /Talinka a točí se furt tak, aby ke psu byla zády a tudíž ho nemohla – jako úplná blbka – vůbec najít!  😀 Problbli jsme se takhle až ke starým jabloním, pod kterými leží ještě sem tam nějaký to jablíčko, co se dá pod sněhem hledat a pak sežrat. Na stromech letos nezůstalo vůbec nic, takže já mám smolikof- jablíčka na ledu si letos nedám.

Zapluli jsme do úvozu ve starým sadu a u hřitůvku přešli už pěkně zase zpátky k nám. Ohařiska nadšeně běželi k brance a tam už čekali na mě, která se kohátala někde v závěsu. Krásný, krásný to bylo.